Po necelých třech letech jeden z těchto listů shrnul kulaté výročí od tohoto přelomového hlasování titulkem „Tisíc promarněných dnů“. I když se jednalo o bulvár, dost výstižně tím charakterizoval stav, kam se Británie a spolu s ní evropský blok za tu dobu dostaly.

Výsledkem toho tisíce dnů, nespočetných hodin vyjednávání, projevů a parlamentních debat je polomrtvá brexitová dohoda, hluboká politická krize v Londýně a frustrace na obou stranách kanálu La Manche.

A žádost premiérky Mayové, aby evropská sedmadvacítka souhlasila s prodloužením této agonie o další tři měsíce v naději, že snad napotřetí britští poslanci na rozvodovou smlouvu kývnou.

Její uzavření přitom mělo být tím snadnějším úkolem v porovnání se složitými rozhovory o podobě budoucích vztahů, které oba bývalé partnery čekají po brexitu. V tuto chvíli ale není jisté ani to, kdy samotný rozchod nastane.

Pád do chaotického brexitu

Je celá řada důvodů, proč britské odcházení z Evropské unie dokráčelo týden před stále platným termínem vystoupení do tak tristního bodu. Na britské straně to byla určitě počáteční iluze vyvolaná propagátory brexitu, že rozvod s unií bude snadnou záležitostí a Londýn bez větších potíží získá to, na co si ukáže.

Jenže vyjma obecných frází britská vláda dlouho sama nevěděla, čeho konkrétně chce dosáhnout. A když si to ujasnila, stalo se to příčinou jejího drolení a rozvratu vládnoucích konzervativců.

Převzato z Plusu

Přední tváře kampaně za brexit postupně přešly do zákopové války proti premiérce, vytvořily jí mnohem zarputilejší opozici, než je sama opozice, a tím ještě ztížily už tak těžkou pozici Theresy Mayové. Britská politická scéna se názorově atomizovala a dnes na ní ohledně brexitu neexistuje pozitivní většina skoro pro nic.

Ostrovní vládě nevyšla ani sázka na jindy tak běžnou nejednotu Evropské unie a na tradiční vazby s některými členy. Sedmadvacítka projevovala po celou dobu nevídanou míru soudržnosti a podpory unijním vyjednavačům, kteří prosadili evropský scénář rozchodu.

Pro většinu národních zájmů vzdálená otázka hranice na Irském ostrově se tak mohla stát stěžejním bodem celého procesu a existenční zájem malého Irska se prosadil proti představám mnohem většího souseda a shodou historických okolností i někdejšího kolonizátora. Pokud někdo žehrá na minimální vliv malých a středních členských států v unii, irská otázka při vyjednávání brexitu je ukázkovým příkladem opaku.

Klíčovým heslem stoupenců odchodu z Evropské unie bylo a stále je získání nazpět kontroly nad vlastními záležitostmi. Je dějinným paradoxem, že dnes nemá v Británii nad samotným brexitem kontrolu nikdo. Vláda je odkázaná na blahovůli evropských partnerů, zda jí dají čas navíc na přesvědčení vlastních poslanců, a parlamentu.

Zákonodárci se ale maximálně shodnou na tom, co nechtějí. Soukolí uvedené do pohybu referendem před tisíci dny se tak neodvratně dostává nad pověstný útes, ze kterého hrozí pád do chaotického brexitu. Rukou, které zatáhnou za záchrannou brzdu a zabrání do něj Británii spadnout, přitom stále není dost.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít