Divadlo jen pro dva, kteří musí poslouchat. Autoteatro přibližuje život dcery Horákové očima spolužáků
Netradiční divadlo pouze pro dva diváky má za sebou premiéru v brněnském Institutu Paměti národa. Účastníci experimentální inscenace se sami stanou tak trochu herci. Poslouchají i ztvárňují zhruba 40minutový skutečný příběh dvou pamětníků – Jany Kaněrové a Zdeňka Adamce. Jsou to spolužáci Jany Horákové, dcery Milady Horákové. Inscenaci připravilo divadlo DIP ve spolupráci s Janáčkovou akademií múzických umění.
Studenti Divadelní fakulty JAMU usazují téměř nic netušící dvojici diváků ke stolu v kavárně – dostávají sluchátka a malý přehrávač. Z nich uslyší příběh nebo pokyny.
Takzvané autoteatro je určené jenom pro dva lidi, kteří si vyslechnou vyprávění spolužáků dcery Milady Horákové. Jak to vypadá? Poslechněte si v reportáži!
„Ty jsou dvojího druhu: buď ‚opakujte‘, nebo ‚udělejte něco‘ – třeba otevřete některou z obálek,“ vysvětlují divadelníci. Na všechno je dost času, nemusí se nikam spěchat.
Diváci Tereza a Jan sedí naproti sobě a dívají se na předměty – plastové vojáčky, balíček čokoládových bonbonů. Každý má před sebou postavičku protagonistů, muže a ženy vyrobených z kelímků od jogurtu. Leží tam také stuha, svíčka, tužka, zápalky a očíslované obálky.
Po úvodu začíná představení, v tichosti za běžného ruchu kavárny. Okolí nic netuší.
Oba diváci mezitím plní, co jim hlasy ve sluchátkách říkají, občas promluví do ticha. Pak začnou rozestavovat vojáčky kolem postav na stole, po chvíli je nahází do koše.
Z povzdálí vše sleduje ředitelka divadla DIP Juliána Vališková. „Je to celé trochu dokumentární divadlo, protože ty nahrávky sledují dva pamětníky a to, jak v té době prožili a vnímali svůj život. Je tu určitá nejistota, možná strach, který s nimi byl,“ přibližuje.
Hru sestavili studenti JAMU z příběhů, které posbírala organizace Paměť národa.
„Oslovili jsme Divadelní fakultu a otevřeli jsme tam volitelný předmět přímo s tímto materiálem. Herci, průvodci, dramaturgové jsou studenti dramatické výchovy a od října do konce ledna hledali, bádali a prozkoumávali všechny příběhy, co našli v archivu Paměti národa,“ doplňuje Vališková.
Po zhruba 40 minutách představení končí. Nikdo z diváků dopředu netušil, co přesně ho čeká. Tereza s Janem odkládají sluchátka a tváří se spokojeně.
„Byla to linka dvou lidí, kteří si něčím prošli, o čem se sice mluví. Ale je fajn si to připomenout jinou formou. Mohli jsme takhle poznat dost silný příběh,“ shodují se.
Hru Autoteatro – Problémoví spolužáci můžou diváci navštívit vždy dva vybrané dny v měsíci ve čtyřech různých časech. První den se hraje česky, druhý anglicky.
