‚Když nás nazvou komedianty, jsme hrdí.‘ Loutkářům Novákovým dává kočovný život svobodu

Anna Nováková pochází z legendární rodiny Kopeckých, která už po sedm generací udržuje loutkářskou tradici. Rosťa Novák starší se do světské rodiny přiženil, jako chrapoun pomáhal loutky oblékat, navazovat provázky nebo zašívat. Novákovi spolu s loutkami po desítky let kočovali po republice a hráli pohádky pro děti. „Když pracujeme, tak žijeme,“ vysvětluje Anna Nováková, co je motivuje k vystupování v Cirku la Putyka, jež založil jejich syn.

Host Lucie Výborné Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Anna Nováková

Anna Nováková | Foto: Tomáš Černý | Zdroj: Český rozhlas

Jste spolu 47 let, dá se spočítat, kolik jste toho spolu nahráli?
Anna Nováková: To se spočítat nedá, bylo období, kdy jsme nevěděli, jestli jsme v Brně nebo v Prostějově, jezdili jsme spolu s představeními po republice 10 let. Veškeré pomůcky pro hraní jsme měli sbalené sebou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Děti jsou pořád hravé a reagují. Jsou to čidla, jestli je představení dobré, nebo ne, popisuje loutkářka Anna Nováková

Rostislav Novák starší: Neměli jsme auto, takže jsme 7 let jezdili městskou dopravou v ranní špičce, když kluci trochu odrostli, tak ještě dvě děti s sebou, celý arzenál sebou.

Stojí vám to za to?
RN: Stojí, protože nám to dává svobodu.

AN: Nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného, možná jen z nutnosti, abych uživila rodinu, ale netěšilo by mě to.

‚Na okraji společnosti‘

Anno, jste sedmá generace rodiny Kopeckých, co všechno vaše rodina zažila?
AN: Po roce 1984 začali loutkáři žít na okraji společnosti, marionety se vyškrtávaly z repertoáru. Můj táta je příklad toho, jak se doba vyvíjela – kvůli tomu, abychom já s bratrem Matějem mohli chodit do školy, a i proto, že lidoví loutkáři byli zatracovaní, přijal angažmá v Hradeckém Draku. Rodiče prodali kočovný autobus, prodali divadlo. Až teď to oceňuji, že se svobody a kočování vzdali kvůli nám dětem.

‚Trávíme spolu víc času v práci než doma.‘ Matouš a Nathanael Rumlovi hrají v Návštěvě na zabití

Číst článek

Jak vypadal loutkářský autobus rodiny Kopeckých?
AN: Vzpomínám si na něj, ale vzpomínky jsou podpořeny fotkami a filmem, takže je možné, že si vše pamatuju spíš z těchto materiálů. Mám mžitky, kdy se mi třeba objeví táta, jak řídí autobus, máma sedí vedle něj, jedeme na další štaci. Když jsme přijeli, jel táta na kole s bráchou lepit plakáty.

Pak nám rodiče dali vybrat – buď jsme mohli jít do školky, nebo sedět na představení. Maminka nám kladla na srdce, že nesmíme zlobit, takže jsme s bráchou seděli po stranách, potichu se smáli a dělali na sebe šílené opičky. Máma se vždycky otočila, zpražila nás pohledem a pokračovala ve hraní.

V autobuse jsme měli gauč, ve kterém jsme já a rodiče spali, bratr měl svoji postýlku, a po stranách bylo složené celé divadlo.

Podskupina komediant

Je být světským důvodem k hrdosti?
AN: My jsme spíše komedianti. Světští jsme jako lidi, podskupina jsme komedianti. Pamatuji si na příhodu, když jsem byla malá. Měla jsem krásné barevné manžestráky, které jsme milovala. Měla jsem je na sobě, když jsem šla do školy a holčička jedné doktorské maminky, jejíž jméno si dodnes pamatuju, mě nazvala komediantkou. Ale řekla to hnusně, s odsudkem.

Celé české divadlo je ochotnické. Přijde mi přirozené, že umělci mají levicové instinkty, říká režisér Hába

Číst článek

Celou cestu domů jsem probrečela, až doma mi to rodiče vysvětlili. Když mi teď někdo řekne komediantka, jsem hrdá.

RN: Světští jsou velmi pracovití, je to zodpovědnost a velká práce. Veškerá příprava na představení se ale zúročí při hraní. Já, jelikož jsem po rodičích schopen pracovat rukama, tak je to pro mě práce a zároveň relax. Člověk vidí nitě, jehlu, vše má své opodstatnění, je to řemeslo, samotná příprava. Neuměl bych sjednat práci tak, jako to umí moje žena. 

AN: Ty zase umíš přitlouct hřebíček. Moje babička z maminčiny strany, říkali jsme jí Mafiánka, protože na všech prstech měla zlaté prsteny, ta držela rodinu pohromadě. Moje mamika byla ze šesti sourozenců a u babičky jsme se pravidelně scházeli. Byli to krásné časy.

Rostík, který byl téměř holohlavý, když se narodil, se položil na stůl, vedle něj mimino příbuzné, které bylo zase úplně vlasaté, porovnávali jsme mimina, povídali si příběhy, co se kde děje, jak kdo žije. Když jsem byla větší, tak mi babička říkala: „Anenko, ty jsi taky světská,“ načež já jsem odpověděla: „Ale civilizovaná.“

Divadlo jen pro dva, kteří musí poslouchat. Autoteatro přibližuje život dcery Horákové očima spolužáků

Číst článek

Cirk la Putyka oslavil 15 let, pochlubil se váš syn Rosťa se svým projektem už v začátcích?
AN: Když byl v prvním ročníku na DAMU, tak dělal cirkus, to ho uchvátilo, přestože to znal od mala. Pořád jsme chodili na návštěvy do cirkusových rodin. Na škole ho to uchvátilo natolik, že chtěl mít své vlastní šapitó, takže začal novou linii, dostal nabídku z Cirque de Soleil.

RN: Ty jsi mu sehnala nahrávku, kde hráli s Cirque de Soleil a tím, že s nimi vystoupil, si splnil sen.

Co vás žene dopředu?
AN: Když pracujeme, tak žijeme. Když nemůžeme pracovat, je to pro nás trest. U nás v souboru jsme nejstarší, mladí lidé nás nabíjí, jsou živelní, šikovní, jak jim to jde, nebo nejde. Žijeme komediantským životem a nejsme pasivní.

V kolika letech měl Rostislav Novák starší poprvé vlastní pokoj? Jaká je nejoblíbenější loutka Anny Novákové? Poslechněte si celý rozhovor.

Lucie Výborná, zup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme