Po covidu lidé zblbli. Ze setkání s jiným názorem jsme naštvaní, protože k sobě nepatříme, míní Svěrák
Divadelní hrou o umělé inteligenci vyjadřuje Jan Svěrák věci, které ho aktuálně trápí. Má pocit, že v rodině ani mezi přáteli se lidé nemohou projevovat otevřeně. „Je hodně lidí, určitě aspoň v mé generaci, kteří to cítí podobně. Po covidu lidé zblbli, nebo co se stalo?“ shrnuje režisér pocity z radikalizace v bublinách a na sociálních sítích. Jak si ji vysvětluje a kde hledá cestu ven? Odpovídal v rozhovoru s Lucií Výbornou na Radiožurnálu.
Nejen v pražském divadle Bravo režíruje a hraje Jan Svěrák v Dobrém ránu s Findou. Finda je umělá inteligence, žena robotka. Já bych ráda viděla do tvé hlavy, když jsi to celé psal, protože téma politické korektnosti je tam pro mě stejně silné jako téma naslouchání nebo možnosti jít do hloubky. Říkal jsi, že jsi adaptoval scénář, ale jak jsi věděl, co z toho chceš mít a jaký má být závěr celé věci?
Když něco píšu a daří se to, tak to má synergický efekt, že to vtahuje všechno, co považuji ve svém životě v daný okamžik za důležité, co prožívám, co mě trápí. V tom díle se to projeví, zasekává se to do něj.
Robotka v mé hře s námi muži dokáže manipulovat už jen tím, jak vypadá. Co teprve až nám umělá inteligence začne říkat věci, které chceme slyšet, obává se Jan Svěrák
Takže když mi pak vypráví kamarád: člověče, tady u nás v televizi přišla paní dělat certifikát na Green Deal – protože velké firmy, aby dostaly úvěr, už musí mít certifikát, že splňují normy Green Deal, normy dopadu jejich činnosti na životní prostředí – a ona se ptala, jak jsme se dostali do práce v šest hodin ráno a potom nám vzala odpadkové koše na tříděný odpad.
Potom ho neměli kam dávat, protože říkala, že tříděný odpad nebude potřeba, protože žádný odpad nebudete produkovat. To byla její představa, ale odnesla ty koše, takže oni pak PET lahve i ohryzky házeli všechny do jednoho koše.
A já jsem si říkal, že to je výborná historka a už jsem ji tam měl. Takže takhle se to scházelo.
Umělá inteligence promění kinematografii. Bude ale větší poptávka po originalitě, myslí si filmový tvůrce
Číst článek
Nebo jsem viděl Karla Šípa, jak mluví se Zdeňkem Godlou ve Všechnopárty. To byl normální rozhovor s hercem, který je Rom, a bavili se o rozdílu mezi slovy Rom a cikán. Bylo to hrozně vtipné, ale nekorektní.
A reakce, které potom přišly na sociálních sítích, byly tak neadekvátní tomu, že to byla jenom legrace – mám pocit, že si prostě dělali srandu z toho, že tady žijeme takhle spolu a že kolem toho chodíme po špičkách. Oni je nazývali, že jsou xenofobní, rasisti a tak, že už se nechtějí dívat na toho kriminálníka.
Tak jsem požádal oba dva, jestli by mi dali svolení použít kusy toho pořadu v tom díle. Takhle se to pospojovalo, až se tam dostala ta zásadní témata, která prožívám.
Myslím si, že většina lidí se s nimi setkává a zjišťuje, že už ani v rodině mezi generacemi, ani s přáteli nemůžete úplně otevřeně vyjádřit svůj názor na témata jako jsou rovnost pohlaví, inkluze, ani umělá inteligence, protože někdo to vítá a někdo se toho bojí.
‚Radikalizujeme se‘
A kladeš si otázku, co se s námi stalo? Teď se nebavím o tom, jak jsme se někteří spoutali hyperkorektností, ale spíš co se s námi stalo, že nejsme schopni normální debaty, že se překřikujeme, nadáváme si. Co se stalo?
Je to zvláštní. Já si myslím, že to je tím, že máme vlastní skupiny, bubliny, ve kterých žijeme, kde se nejenom podporujeme v argumentech, ale radikalizujeme se. Vlastně tam není zpětná vazba okolí, které by nám řeklo: to už není normální, to přeháníte. Protože tam všichni mají stejný názor, tak se radikalizují.
Pak vyjdou z té bubliny, setkají se s jiným názorem nebo s tím normálem, s průměrem, a jsou naštvaní, že k sobě nepatří. My k sobě chceme patřit, jsme společenští tvorové a chceme být spolu.
30:03
Celé české divadlo je ochotnické. Přijde mi přirozené, že umělci mají levicové instinkty, říká režisér Hába
Číst článek
Tak nás znervózňuje, zlobí a navzteká nás, když má někdo jiný názor, protože to znamená, že si nerozumíme a že nemůžeme být spolu. To je vlastně smutek. My jsme vzteklí a zlí, protože jsme smutní, že nemůžeme být spolu.
Tvůj tatínek je nesmírně laskavá bytost – ty taky – celá vaše rodina je taková chápající. Jak vlastně děláš, aby tě tato věc nedeptala? Přetvoříš to do humoru a uděláš divadelní hru?
Asi jo. Já s tím sám nic nenadělám, ale je hodně lidí, určitě aspoň v mé generaci, kteří to cítí podobně. Po tom covidu lidé zblbli nebo co se stalo? Proč to tak je? Co to říká? Proč mi říká: Toto by sis neměl myslet nebo tyto názory nejsou vhodné.
Ježišmarja, přece mi nebude někdo říkat, jaké názory jsou vhodné, jsou to jenom názory, myšlenky. Tak jsem si říkal, že si udělám hru pro sebe, udělám si z toho legraci, ale takovou, aby tam nikdo nebyl za vola.
Každý nositel myšlenky má právo si to myslet. A pojďme si povídat a pojďme na sebe být laskaví, naslouchat si a zasmát se tomu, jak jsme zatvrzelí, že je komické, jak jsme tvrdohlaví.
Čím to, že první film Jana Svěráka velmi špatně zestárl? A proč se on sám umělé inteligence bojí? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu výše.
