Nejdřív jsme se lekly, říkají herečky Saldañová a Gascónová o filmu Emilia Pérez
Francouzský film Emilia Pérez je nejoceňovanější a zároveň nejkontroverznější snímek letošní oscarové sezony. Snímek režiséra Jacquesa Audiarda je divoká žánrová kombinace. Je to muzikál, kriminální thriller a queer film v jednom. Vypráví o bossovi mexické narkomafie Manitasovi, který změní identitu, projde tranzicí a stane se z něj žena Emilia Pérez.
Film provázejí mnohé negativní reakce. Soustřeďují se především na tematizování mexické reality takřka bez účasti Mexičanů ve štábu a na dřívější nenávistné twitterové výroky představitelky titulní role. Zároveň ale snímek dostal také mnoho cen včetně Ceny poroty na festivalu v Cannes, Zlatých Glóbů a Latino Entertainment Film Awards a vydobyl si nejvíc nominací na Oscara, celkem 13.
Oscarové nominace vede krimi muzikál Emilia Pérez. České drama Vlny ani kraťas Krajan se neprosadily
Číst článek
Dvě z oscarových nominací jsou pro herečky v hlavní a vedlejší úloze. Hollywoodská hvězda Zoe Saldañová (Avatar, Piráti z Karibiku, Strážci galaxie) ztvárňuje právničku, jejímž pohledem je film do značné míry vyprávěn. Španělská trans herečka Karla Sofía Gascónová je představitelka Emilie.
Radiožurnálu se po světové premiéře filmu na festivalu v Cannes poskytly společný rozhovor. Dnes by byl právě kvůli situaci způsobené odhalením někdejších nenávistných online výroků Gascónové, která zkomplikovala celou oscarovou kampaň filmu i pro ostatní členy a členky štábu, patrně nemožný.
Jak jste reagovaly, když jste dostaly scénář Emilie Pérez?
Saldañová: Prošla jsem si několika fázemi – absolutním šokem, nadšením, údivem a chutí být součástí takového nekonvenčního a velice speciálního projektu. Nejdřív mi to připadalo nebezpečné. Jsem Američanka, přistupuju k věcem s různými kulturními obavami a opatrností, než udělám takový velký umělecký krok. Ale to, co mě přesvědčilo, byl Jacques Audiard jako režisér, svůdnost toho tématu a hluboký, dojemný příběh.
Gascónová: Já si říkala: Co to sakra je? Co to je za šílenost? Film o Mexiku, který se bude natáčet v Paříži? Ve španělštině to bude režírovat někdo, kdo španělsky neumí? A bude se tam zpívat a tančit a bude to o drogových kartelech a muži, který chce změnit pohlaví? Tohle už nic nepředčí.
Jacques Audiard u svých starších filmů, jako byl snímek Na dřeň, říkával, že film musí být nějak užitečný. Daří se to s Emilií Pérez? V jakém smyslu je podle vás ten film užitečný?
Saldañová: Já ve filmech také do určité míry hledám sdělení, která mě inspirují anebo změní můj pohled na život. Tenhle film dává prostor životům trans lidí, ale taky je výzvou publiku. Neservíruje vám příběh v nějakém úhledném balení, ve kterém je snadno stravitelné.
Vítězi Zlatých glóbů jsou krimi muzikál Emilia Pérez a skoro čtyřhodinové drama Brutalista
Číst článek
Klade otázky jako: kdo si zaslouží vykoupení? Hlavní postavou je podle mě někdo, kdo si vykoupení nezaslouží. Ne v momentě, kdy se s ním setkáváme. Ale byl uvězněný v jiném těle a celý svůj život toužil po změně. To mi přijde krásně podmanivé. Když se oprostím od násilí a děsivého rozměru jednání těch postav, pořád jde o lidi, kteří se snaží změnit. Jacques se rozhodl z toho udělat příběh. Ze všech námětů si vybral tuto komunitu. Podle mě je to ušlechtilé.
Gascónová: Tenhle film dává naději v lidské bytosti. I v srdci temnoty je možné najít nějaké světlo. I uprostřed zla můžete vytvořit něco krásného.
Paní Gascónová, vaše postava projde tranzicí a stane se ženou. Jako vy sama. Bylo pro vás náročné si tím v jistém slova smyslu znovu projít ve filmu?
Gascónová: Samozřejmě se mě to velmi dotýkalo. Myslím, že mám větší zodpovědnost právě kvůli tomu, že přivádíme na plátno transsexuální osobu.
Jacques Audiard nejdřív nechtěl, abych hrála Manitase, tu bývalou mužskou podobu Emilie Pérez. Musela jsem ho přesvědčit, že je to dobrý nápad. Že jsem taky drsná, násilná povaha v jistém slova smyslu. Byl to pro mě mimo jiné návrat do mužského světa fyzické svobody a násilí. K Emilii mám dnes blíž. Myslím ale, že ženy mají méně fyzické svobody než muži. A víc psychické.
Bylo to pro mě náročné fyzicky i psychicky. Fyzicky třeba kvůli tanečním číslům. Musela jsem do té role vstoupit, ale pak z ní taky vystoupit. Dala jsem do té postavy vší lásku a duši. Moje postava nedokáže snést ztrátu někoho, na kom jí záleží. A tenhle pocit já také znám. Byla to těžká, ale nezapomenutelná zkušenost.
‚Evropského Oscara‘ za nejlepší snímek získal film Emilia Peréz. Kritici ocenili také jeho režii a střih
Číst článek
Hodně se dnes diskutuje o tom, kdo má právo příběh, který se odehrává například v nějaké menšině, vyprávět. Má Jacques Audiard právo vyprávět příběh, jako je Emilia Pérez, když není součástí jeho vlastní prožité zkušenosti?
Saldañová: Možná že nemá sám tu zkušenost, ale má schopnosti a možnosti ten příběh předat dál, postarat se o to, aby byl slyšet. Tohle postavení si vydobyl svým celoživotním dílem.
Celá diskuse kolem takzvané apropriace (přivlastňování si kulturních aspektů) je podle mého názoru subjektivní. Já věřím, že leckdy je důležité, aby byly například postavy co nejblíže svým předobrazům. Jindy, a to je myslím případ Jacquesa Audiarda, někdo vymyslí nebo odvypráví příběh odjinud než ze své zkušenosti. Kdo jsme, abychom mu říkali, že něco takového nesmí? Naopak, měli bychom mu poděkovat, že věnuje čas, pozornost, lásku a své schopnosti jiným lidem. Skrze zájem o jiné lidi se zajímáme i o sebe. Nakonec se na Karlu nedívám jako na trans ženu. Ale na ženu umělkyni, sakra talentovanou osobu. A Jacques to samé.
Na některé otázky neexistuje jednoznačná správná odpověď. Neměli bychom být příliš rigidní v tom, kdo má právo něco říct a kdo ne. Je třeba uznat, že máme na věci nějaký názor a ten můžeme vyslovit. A respektovat názory ostatních. Nepřestaňte kvůli tomu dělat umění. Nesmíte se tím nechat paralyzovat.
Paní Saldañová, vy jste součástí hollywoodské mašinerie. Známe vás z filmů jako Avatar, Strážci galaxie i z Pirátů z Karibiku. Co pro vás znamená spolupráce s evropskými režiséry?
Saldañová: Vyrostla jsem na sledování filmů. Neřešila jsem, že to jsou zahraniční filmy, byly to prostě filmy. Sledovat titulkované snímky pro mě bylo normální. Mám ráda obojí, Hollywood i evropské filmy. Jacques Audiard ke mně promlouvá. Když nepracuju jako herečka, pořád se zabývám nějakými uměleckými výtvory. Poslouchám, nakupuju, čtu a sleduju umění.
Jacques Audiard dokázal něco, co se zdálo nemožné. Bylo to jako mimotělní zkušenost. Strašně moc o takové věci stojím. Je mi 45 let. Čas letí. Myslím, že jsem dosáhla mnoha věcí. Rozhodně necítím nedostatek veřejného uznání. Ale pořád chci růst. Bojovat se svým datem spotřeby. Něco takového, zdá se, existuje. Jako herečky to pociťujeme.
Chci pořád vědět, co bych mohla ještě objevit, po čem dalším toužit. Nikdy nepřestanu vyhledávat umění. Nevím, co bych dělala jiného. Tenhle film byl něco, co jsem potřebovala, abych se necítila zaseknutá. Byl to lék na moji duši.
