Co dělá dobrou smrt? Filmoví fanoušci by vám dost možná řekli, že jí nesmí chybět jistá dávka kreativity a především správné načasování. Někdy si příběh žádá starou dobrou léčku se zatajeným smrtelným zraněním, které vede k dojemnému poslednímu rozloučení, jindy je na místě zase nečekaný pád ze skály doplněný o komicky osobitý zvukový efekt známý jako Wilhelm Scream.

Ve filmu navíc nemusí být každá smrt nutně tragická. Jen tak něco totiž nevyvolá u diváků podobně silný, kolektivně sdílený pocit zadostiučinění, jako finální zásah do hrudníku, temene či obdobně zranitelného místa na těle záporáka, jemuž se celý snímek dařilo s úšklebkem utíkat před spravedlností.

Doba středověku se zdá být dramatickým skonům zvláště nakloněná. Pokud zrovna nejste lord Boreš, kterému se v 15. století podařilo – zřejmě díky životodárné dietě sestávající výhradně z politických intrik a machinací – dožít krásného věku britského sira Michaela Canea, může vás potkat oběšení, ukamenování, palcát v obličeji a ve zvláštních případech i sežrání lvem. To vše pochopitelně za předpokladu, že vás nejdřív nedostihne mor.

Málokdo chápe umění smrti jako filmový kaskadér. Svým způsobem tak dává smysl, že se do období (hlasem lorda Boreše) charakterizovaným neřízeným násilím a politickou nestabilitou rozhodl ponořit zrovna Petr Jákl, který se v posledních letech úspěšně vyprofiloval z profesionálního ranaře a vozemboucha do filmového producenta, režiséra a scenáristy.

Nemusíme přitom předstírat, že by jeho filmový Jan Žižka od počátku nevzbuzoval jisté obavy. Už když bezmála na den přesně před čtyřmi lety Jákl v Praze představoval své vesměs zahraniční obsazení a načínal nezvykle dlouhých 56 natáčecích dní, se měl jeho životopisně laděný historický projekt rozpočtem vyšplhat na půl miliardy korun – tedy s přehledem nejdráž v dějinách českého filmu.

K tomu se přidala skepse historických nadšenců, obecné rozladění díky přirovnání ke Statečnému srdci (boj za svobodu v kinematografii holt po Gibsonově mrtvolném zvolání „Svoboda!“ už nikdy nebude stejný) a tradičně česká obranná reakce ve stylu: „Co nám k tomu Žižkovi vedle amerického přízvuku můžou proboha ještě přidat?“

Marketingový tah propagovat snímek jako „bude se líbit i ženám, protože v něm vystupuje silná ženská postava a v příběhu nechybí milostná linka“ vyhlídkám taky příliš neprospěl. Jako kdyby jen naznačoval, že Žižka bude násilný i ve více než očekávatelných ohledech.

Obavy zůstaly nenaplněny. A navzdory, chce se říct, všem okolnostem naznačujícím opak, se husitskému vojevůdci dostává zasloužené filmové pocty. I právě proto, že z něj Jákl dělá univerzální příběh muže, co hledá dobrou smrt.

Prvním dobrým rozhodnutím je, že se nesnaží obsáhnout celý Žižkův život a odkaz ve 120 minutách, když to samé nestíhá ani čtvrtý ročník ve vlastivědě. Místo toho se hledá motiv, zastoupený krátkou životní epizodou, který by vystihl, co předcházelo i co bude následovat. Okamžik zlomu, který změní dosavadní směřování.

Pro Žižku (Ben Foster), jak ho poznáváme, je smrt všudypřítomná a nevyhnutelná. Jako žoldák za ni dostává dokonce zaplaceno, takže se dá tvrdit, že v ní i tak trochu podniká, což si viditelně vybírá daň na jeho duši. „Hospodine, odpusť nám, co se hodláme učiniti,” modlí se vždy před útokem. Do hlíny pod zesnulým pak zahrabává semínka, aby na místě smrti jednoho dne vyrostl nový život.

Píše se rok 1402, husitské války ještě nezačaly a Žižka není legendárním vojevůdcem. I přesto už je to ten nelítostný válečník, stratég a vynálezce, o němž jsme četli v učebnicích. V Jáklově podání ale dostává obrysy zádumčivého, v lecčem dokonce až zlomeného muže, který ve světě nejistoty a neloajálnosti stojí pevně za svou vírou a přesvědčením. A lidé k němu proto tíhnou jako k vůdci.

Pro jiné je naopak užitečnou zbraní. Ke své ochraně a výkonu svých zájmů ho využívá už zmíněný lord Boreš. Ten zase koná ve prospěch krále Václava IV. (Karel Roden), který čelí mocenským nárokům Jindřicha z Rožmberka (Til Schweiger) a svého mladšího bratra Zikmunda (Matthew Goode). Je to také Boreš, kdo nařídí, aby Žižka unesl Rožmberkovu snoubenku a neteř francouzského krále Kateřinu (Sophie Lowe). A právě tam začíná konec – i nové zrození.

Nepřekvapí, že parketou filmu jsou bojové scény. Působivostí vyniká především ta, která zachycuje důmyslné využití vozové hradby, o níž jsme tolikrát slyšeli ve škole. Ať už snímané z dronu nad českou krajinou, pod vodní hladinou nebo s kamerou natěsno zakomponovanou do ručních soubojů, tempo i skladba odpovídá vymazlenosti jejich choreografie.

Svou ruku tu prokazují špičkoví střihači Steven Rosenblum (Statečně srdce, Pearl Harbor, Poslední samuraj) a Dirk Westervelt (Le Mans '66, Deadpool 2), které Jákl k Žižkovi přizval.

Nejsou to ale pouze oni. Když totiž pomineme občasný nepadnoucí postsynchron – neboli dodatečně nahraný dialog, co úplně nesedí do pusy – snímku se po řemeslné stránce nedá mnoho vytknout. Prostě funguje. Je temný a brutální (výskyt lidských vnitřnosti si sám o sobě zaslouží přístupnost od 15 let), patetický i lidský.

Pohromadě to drží Foster se svým minimalistickým projevem a uměřeným herectvím. Zatímco výrazově rozšafnější kolegové by si na tichých, obrazově roztřesených detailech kamery vylámali zuby, americký herec v nich prokazuje největší sílu.

Těžko říct, nakolik se na výsledném pocitu podepsala prostá úleva. Jisté je pouze to, že s využitím (na zdejší poměry) obřího balíku peněz a četných známostí z branže dokázal Petr Jákl natočit historický velkofilm, který v tuzemské produkci působí jako jednooký mezi slepými. Zčásti možná jen proto, že mě ten příměr v souvislosti s Žižkou hrozně baví.

Snímek Jan Žižka má v českých i amerických kinech premiéru 8. září 2022.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít