Jsou tím prvním a posledním člověkem, který obrazově skládá dohromady film. Kanadský storyboardista Sam Hudecki a britský oscarový střihač Joe Walker poslední roky spojují svá jména zejména s režisérem Denisem Villeneuvem. A zatímco první mluví o ilustrování snů a druhý o krocení svého vrozeného antagonismu, oba si spolupráci nemohou vynachválit. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz, který vznikl při jejich návštěvě Prahy, často ani nepotřebují otázky.

Rozhovor Arrakis / Praha 8:09 2. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ještě než se dostaneme k vaší práci, mám jednu osobnější otázku na vás, Joe. Vy jste totiž ve své oscarové děkovné řeči zmínil, že z úst velmi schopné 17leté dívky mohou klidně i slova „oscarová nominace“ vyznít jako urážka. Nazvala vás od té doby vaše dcera v urážce i „vítězem Oscara“?
Joe Walker: Je to hrozný tlak. Stále hledám nové způsoby, jak bych ji mohl zklamat.

Pravdou ale je, že na mě byla svým vlastním způsobem velmi hrdá. Měla na ceremoniál přijít se mnou – šaty si na něj koupila asi třináct vteřin poté, co oznámili mou nominaci – ale dostala covid, takže mě neměl kdo doprovázet. Byla se mnou jen má agentka, která se pak stala mou televizní ženou. Vždycky když jsem totiž zmínil rodinu, tak ji zabrala kamera. S Oscarem jsem tedy dostal i novou rodinu.

Sam Hudecki: A bulvár šílí!

K čemu přicházíte, když začínáte pracovat na novém projektu? 
JW: Je docela legrační, že pro mě jako střihače jsou často prvním setkáním s nějakým filmem právě Samovy storyboardy. Fungujeme vlastně jako takové oboustranné zarážky. Obvykle začínám pracovat ve chvíli, kdy Sam svou práci dokončil, nebo ji dokončuje.

SH: V ideálním případě to tak bývá. Na filmu začínám pracovat často měsíce před tím, čemu se říká předprodukce, kdy je štáb na jednom místě a začínají se třeba stavět kulisy a plánovat rozvrh natáčení.

S režisérem Denisem Villeneuvem jsme zjistili, že je tuto „fázi snění“ nejlepší začínat co nejdříve. Společně načrtáváme základní myšlenky, které pak zpracováváme do scén. To pak někdy ovlivní i samotný scénář, který se pak může vracet k přepracování. A tak to pokračuje, dokud se všichni nesejdou na jednom místě. Vždycky je to ale s vědomím, že má práce jednou skončí u Joea na stole. Proto jsem měl takovou radost, že jsem ho mohl konečně potkat…

JW: … asi tak po dvou, třech společných filmech. Tady bychom měli zdůraznit, že Sam je, pokud se nepletu, Denisův vůbec nejstarší spolupracovník. Právě spolu načínají už osmý film, že ano?

SH: Od roku 2012 je to naše osmá spolupráce, přesně tak.

JW: Já jsem, myslím, Denisův druhý nejstarší spolupracovník – možná snad akorát s výjimkou vedoucího výpravy Patrice Vermetteho.

To, jak jsme se tu dnes sešli, nám ale dává jedinečnou příležitost ukázat, že mnohé z těch prvotních náčrtů, které Sam s Denisem dali dohromady na placu v nějaké veskrze neinspirativní místnosti se škvárobetonovými tvárnicemi, přečkaly test času a staly se těmi ikonickými filmovými obrazy, které se pak všichni snaží velmi usilovně napodobit.

SH: Mám velké štěstí. Všichni si přečtou scénář, ale já jsem v určitém smyslu prvním Denisovým divákem.

Četla jsem, že si přezdíváte „ilustrátor Denisových snů“. Jak moc ho v tom snění podporujete? Nekrotíte ho někdy?
SH: Nikdy ho nekrotím. Spíš poslušně sedávám za gaučem, na kterém Denis podřimuje, a snažím se čínskými hůlkami za letu pochytat jeho sny.

To je hezká představa.
SH: Pracovat s takovým snílkem je opravdu báječná zkušenost.

JW: Je známým faktem, že režiséři dostávají tisíc otázek denně. Chceme tenhle povlak na polštář? Tuhle barvu kalhot? Tyhle sluneční brýle? Čelí nekonečnému zástupu lidí a otázek. A to je jedna z věcí, které obdivuji na Denisově režisérské vyzrálosti. Někdy řekne, že se nad otázkou musí nejdříve zasnít. Zkrátka si odpověď promyslí přes noc, a pak další den přijde s jasně zformulovanou odpovědí.

Moje první setkání s filmem bývá často takové, že dostanu scénář a během dalších dní mi začnou chodit storyboardy. Právě teď takto začínám pracovat na snímku Dune: Messiah (třetí část filmové série, do češtiny se překládá jako Spasitel Duny, pozn. red.). Točí se v létě, já už si ale můžu začít hledat svou cestu „dovnitř domu“.

Naskočit takhle s odstupem do projektu takovéhoto rozsahu totiž opravdu někdy je, jako kdybyste vcházeli do domu, kde jsou všechna světla zhasnutá a vy se v něm máte pokusit nějakým způsobem poslepu zorientovat. Přidáváte se totiž k lidem, kteří v tom domě třeba už 10 měsíců úspěšně bydlí, vyznají se v něm, mají své zkratky. Půlce věcí, co mi říkají, vůbec nerozumím. Samovy storyboardy mi v tomto ohledu pomáhají mnohé dešifrovat.

SH: To je krásná metafora, protože skutečně začínáme s prázdnou stránkou. Je to skoro jako vstupovat do místnosti s heptapody (mimozemskými bytostmi z Villeneuvova sci-fi snímku Příchozí), sledovat ty neurčité postavy v mlze a snažit se najít jejich siluety. Na začátku je to tedy hodně snová disciplína. Postupně z toho – což možná vyzní podivně – začnete dostávat náznak pohybu, tempa a nálady.

Neomezuje vás někdy, Same, práce v černobílé?
SH: Rozhodně je rychlejší. A rychlost je tu podstatná, protože kreslím naživo, během hovoru s režisérem a často i s kameramanem. Sedíme tam spolu, podobně jako tu teď sedíme my tři, a nadhazujeme nápady. „Tak možná…? Ne. A co kdyby…? Ne, tak nic.“

Zkrátka není čas vytahovat vodovky.
JW: Ani není čas, aby uschly.

Zvráceně antagonistická povaha střihačova

Jak dlouho trvá „nastoryboardovat“ Villeneuvův film?
SH: To je otázka, kterou mi na začátku každého projektu položí producenti: „Jak dlouho budou trvat storyboardy?“

JW: „A kolik to bude stát?“ Realita je ovšem taková, že většinou na storyboardech začínáte pracovat zhruba půl roku před startem natáčení, ne?

SH: Poučili jsme se během příprav Zmizení. Přizvali mě, abych tam s Denisem a Rogerem (Deakinsem, kameramanem, pozn. red.) strávil týden. Nakonec se to protáhlo asi na tři až čtyři měsíce.

V jednu chvíli za mnou přišel producent a říká: „Same, seženeme ti ponožky a spodní prádlo, protože to vypadá, že tu s námi ještě nějakou dobu pobudeš.“ A tak jsem tam zůstal v produkčním zajetí mnohem déle, než jsem očekával.

JW: To mnohé vysvětluje.

Byly to aspoň dobré ponožky?
SH: To ano. Tehdy jsme zjistili, že se vyplatí brzký start. S každým dalším filmem jsme teď začínali stále dříve. Dostalo se to dokonce do té fáze, že Joe někdy ještě dostříhával předchozí film.

JW: Střih Příchozích byl obzvláště dlouhý a trýznivý proces. Dělali jsme hodně změn, zkoušeli řadu věcí. Byl jsem v Montrealu a začalo se to překrývat s přípravou Blade Runnera 2049. Vyřešilo se to tak, že se kameraman Roger Deakins, jeho manželka a skriptka James Ellis Deakins, vedoucí produkce Dennis Gassner a Sam sešli s Denisem ráno v hotelu, a já s ním pak trávil odpoledne ve střižně. Rozhodně jsem si vytáhl tu nejkratší sirku.

Blade Runner 2049 je vizuální a herecký zážitek hodný svého kultovního předchůdce

Číst článek

SH: Tehdy jsme pochopili, že je lepší být s Denisem ráno.

JW: Ráno je to ohňostroj energie. Odpoledne, zhruba mezi druhou a třetí hodinou, už mívá pomalejší rozjezd.

SH: To obvykle bývá ta doba, kdy přede mnou podřimuje na gauči.

JW: Podle mě Sam zneužil svého postavení Denisova nejstaršího spolupracovníka, aby si zařídil lepší pracovní podmínky.

Pracovat na dvou filmech zároveň musí být docela schizofrenní záležitost.
JW: Upřímně řečeno nevím, jak to Denis dělá. V dnešní době už ale mezi filmy bývají větší mezery.

Denis ovšem ani není ten typ člověka, který by žongloval s více talíři najednou. Drží se jedné věci. Netočí k filmu ještě bokem seriál nebo hudební video, nebuduje zábavní park. Zcela se soustředí na jeden velký projekt, což je pro jednoho člověka víc než dost práce.

SH: Platí to i o storyboardech. Denis se při jejich tvorbě maximálně soustředí – je to skoro, jako by otvíral nějaké své třetí oko. Moje ruce ty obrazy dostávají na papír, v jeho hlavě už ale mívají kompletní podobu.

JW: Když jsou věci dobře zformulované a naplánované, tak to pro střihače bývá docela výzva. Skoro pak až ze své britské, zvráceně antagonistické povahy cítím povinnost jim do toho vstoupit a říct: „No dobře, ale přemýšleli jste o tomhle?“

K mému velkému potěšení mi kdysi Sam vyprávěl, jak se během příprav Příchozích trápili nad otázkou, jak se vystupuje z vesmírné lodi. Já to vyřešil jednoduše: udělil jsem střih na další scénu, kdy už jsou v dekontaminačních sprchách.

I v tom tkví síla střihu. Diváci nepotřebují vidět všechno, mezery si vyplní sami.

SH: Taková nehoráznost! Málem jsme si při tom tehdy uvařili mozky.

JW: Byla to ztráta času. Ale zcela vážně: Denis rád říká, že základem je scénář, potom storyboard a pak příroda. Znamená to, že i když máte velmi dobrý plán, na místě ho můžete klidně zahodit, pokud se ukáže lepší varianta. A s tou obvykle přicházejí herci.

Kvalitní obsazení nechcete svazovat. Některým lidem taková práce může vyhovovat, protože to znamená, že se pak můžou soustředit na jiné věci. Já v pevném plánu nacházím ale i určitou kreativní svobodu.

Rozhovor pokračuje pod videem.

SH: Když mluvím s jinými režiséry, nebo s režiséry obecně, často zjistím, že považují storyboardy za omezení, za něco, co vás sváže s nějakou definitivní volbou a už nebudete moct nic měnit. Já se to naučil vnímat spíš jako proces objevování. Pokud je uděláte dostatečně dobře, storyboardy vám umožní prozkoumat možnosti vašeho filmu. Zhmotnit nápady, ale ty pak také svobodně měnit.

Přirozenost nakonec vždycky vyhrává. A herecký výkon je taková nedotknutelná, posvátná zóna, která vzniká před kamerou, když se všechno a všichni soustředí jenom na to, co se tam v tu chvíli děje.

JW: Tam se dějí zázraky.

SH: A potom u tebe ve střižně.

O písečných červech a lidech. Sci-fi velkofilm Duna nachází správnou příchuť pro žánrovou klasiku

Číst článek

JW: Když mám štěstí.

Je to zvláštní. I když v rámci produkčního plánu se Samem každý pracujeme na opačných koncích, náš proces je dost podobný. Oba se probíráme obrovským množstvím materiálu, děláme odvážná rozhodnutí a musíme být připraveni – navzdory množství příprav a energie, kterou do něčeho vložíme – to prostě vzít a zahodit.

SH: Vnímám to stejně. Nemyslím, že na filmu pracuje mnoho dalších lidí, kteří by se tolik soustředili na to, jak jdou jednotlivé záběry za sebou.

JW: My na ty obrázky koukáme – aspoň v mém případě – klidně i 13 nebo 14 měsíců, což je spousta času.

Nikdy jsem Samovi neukázal jeden malý trik, který jsme udělali v thrilleru Sicario: Nájemný vrah. Je tam scéna, kde si Emily Blunt myje ruce, a my tam do jejího odrazu v zrcadle dali malé zpoždění. Je to rozdíl jen několika málo snímků, takový drobný detail, kterého si diváci nejspíš ani nevšimnou.

Denis chtěl do filmu dostat pocit, že je v něm přítomný něčí duch. A tak tam třeba auta staví u zdi, kde jsou vylepené plakáty s pohřešovanými dětmi. Ta ztráta, ta nepřítomnost celým tím příběhem prostupuje.

Denis vydá požadavek a vy pak hledáte způsoby, jak mu vyhovět. Někdy se stačí vrátit z oběda a najednou to na té obrazovce vidíte, hned na první dobrou.

SH: A to je kouzlo střihu.

JW: Myslíš tu nekonečnou práci na věcech, kterých si nikdo nikdy nevšimne?

SH: Ale cítíš to. Ten pocit tam je.

Postavit loď a sledovat, jak odplouvá bez vás

Kdy pro vás práce končí? Kdy si dovolíte přestat s úpravami?
JW: Dělal jsem s jedním významným režisérem, u kterého to nikdy nekončí, který je proslulý tím, že přestřihává filmy ještě dlouho po jejich premiéře. A vlastně to chápu. Film je hotový, když dojdou čas a peníze. U Denise to tak ale nebývá.

Denis hledá střih, který funguje, kde to cítíte v kostech, že tohle je ta nejlepší verze. A víte, často si dokonce i říkáme, že jsou tam maličkosti, které by šlo vylepšit nebo upravit, ale už do toho nechceme zasahovat. Chyby jsou toho nejspíš součástí. Co kdybychom vyndali jedno nepovedené stéblo slámy a všechno se to začalo hroutit?

Finální střih Příchozích mě trápil asi nejdelší dobu. Furt jsme se akorát k něčemu blížili, ale stále to nebylo ono. Když jsme pak na to konečně přišli… políbili jsme se. S Denisem jsme se objímali a líbali, protože to byla hrozná úleva, že jsme se tam konečně dostali.

Zkrátka přijde chvíle, kdy je film hotový. Denis nerad sdílí vystřižené scény, na DVD nenajdete žádné bonusy. Ten film je ten film. Přijdou nějaké výčitky? Myslím, že ne. Takhle ten film prostě měl v tu danou chvíli vypadat.

SH: Pro mě je otázka, kdy moje práce končí, trochu komplikovaná, protože já nikdy nechci skončit. Jsem ale rád, že znám člověka, ke kterému se pak mé storyboardy dostanou.

Duna je milník filmové sci-fi. Druhý díl výpravné pouštní podívané pohání pomsta

Číst článek

Pamatuji si, jak jednou během natáčení Duny měl celý štáb vyrazit do pouště. Pracoval jsem na tom filmu tehdy asi rok, když za mnou Denis přišel a říká: „Vyrážíme do pouště, takže už asi na storyboardech dělat nebudeme.“ V tu chvíli už měl natočenou dobrou půlku filmu.

Řekl mi: „Podívej, chápu, jaké to pro tebe musí být. Pomáhal jsi tu loď postavit. Namaloval jsi na ni její jméno a teď stojíš v přístavu a sleduješ, jak odplouvá.“ Bylo mi do pláče.

Co jste pak dělal, když všichni ostatní vyrazili do pouště? Bloumal jste na Googlu po mapách?
SH: Jen jsem seděl doma a zíral na Googlu na mapy.
JW: A přikusoval jídlo z donášky.

A dál ho přisoloval svými slzami.
SH: Přesně tak. Děkuji za pochopení.

Drží se mě jedna představa, se kterou jste přišel vy, Joe, a tou je zábavní park Denise Villeneuva. Co by v něm bylo?
JW: Někdy je zvláštní ohlížet se za pracemi, které jste málem vykonávali. Já jsem před mnoha lety, možná tak dvanácti, stříhal jeden film pro YouTube. Byl složený z tisíců různých klipů natočených během jediného dne. Dostal jsem pak spoustu nabídek od lidí, kteří mi říkali: „Máme natočených 9000 hodin záběrů bezpečnostních kamer z garáží a parkovišť. Nechtěl byste nám z toho…“ Ani náhodou.

Jeden ruský režisér za mnou ale přišel s tím, že dlouhé měsíce natáčel ve speciálně postavené vesnici kdesi na Ukrajině. A já se ho ptal, co z toho bude? Film? Televizní pořad? Odvětil: „Mohl by to být i zábavní park.“

Ale zábavní park Denise Villeneuva, to by bylo děsivé. Neustále by se tam rozléhalo dětské kvílení. Vycházely by zástupy traumatizovaných lidí.

SH: Ukazoval jsem své kresby tetám, příbuzným… Nechtějí se na to koukat. Takže by to bylo hodně napjaté místo. Jen samé místnosti plné tenze.

JW: Dokážete si představit červí horskou dráhu? To by se klidně mohlo stát.

Ledové tříště s modrou vodou života?
SH: A jéje.
JW: Všechny tyhle věci bychom měli pohřbít spolu s tím červím kyblíkem na popcorn.

Na ten už jsem skoro úspěšně zapomněla.
JW: Na ten se všichni snažíme zapomenout.

Rozhovor vznikl u příležitosti společné masterclass Joea Walkera a Sama Hudeckého, kterou v Praze pořádala filmařská vzdělávací platforma Cinergy.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít