Pojďme představit váš úspěšný snímek Vinland.
Je to hraný film. Téma je reálné a má dokumentární prvky, protože jsem vycházel z věcí, co jsem odpozoroval a měl šanci slyšet. Tedy je to natočeno způsobem hraného filmu, ale nijak nevyfabulované. Jde o krátký film, má nějakých 36 minut, takže ještě splňuje definici krátkého filmu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Režisér Martin Kuba, držitel Ceny Magnesia za nejlepší studentský film, hostem Jany Kudyvejsové

Název Vinland zní trošku tajemně. Má to něco společného s Vikingy?
Slovem Vinland označovali Vikingové dnešní Ameriku. Vinland proto, že si to spojovali se zemí vína, že tam nemrzne a nesněží. Pro ně to byl takový ráj na zemi. Mně to ve filmu malinko slouží jako metafora toho, jak se všichni pořád, včetně mne, v určité fázi snažíme dostat někam na Západ se snem, že nám tam bude líp. A můj film ukazuje, že realita bývá drsnější, než si představujeme.

Námět tedy vznikl na základě vaší osobní zkušenosti. O čem přesně film vypovídá?
Klíčovou, dramatickou situaci ve filmu jsem viděl přímo shodou okolností v Hradci Králové, kdy jsem měl možnost sledovat stavbu naproti našemu domu, na níž pracovali ukrajinští dělníci, od pohledu sympatičtí chlapi, tátové od rodin, které tyranizoval jejich ruský šéf.

A jednu noc nás vzbudilo štěkání psů a viděl jsem, že oni se pokusili hodně amatérským způsobem vloupat sousedům do domu.

Tak se mi v hlavě zrodila silná otázka, jak asi museli být zoufalí, že se pokusili o něco takového. Vinland má snahu na tuhle otázku odpovědět.

Našel jste na to odpověď?
To musí posoudit diváci. Já jsem se snažil jít v té situaci víc do hloubky i za běžné mediální zkratky o kriminalitě. Snažil jsem se vcítit do dělníků z východu, jaké to je, když mají rodinu, kterou neviděli dlouhé měsíce, žijí tady v podmínkách nesvobody, působí na ně ta izolace nebo tlak ze strany pracovní mafie.

Doufám, že ve filmu je alespoň nějaký náznak toho, jak jim muselo být.

Vy jste prý při psaní scénáře bydlel dokonce na dělnické ubytovně, abyste tam nasál všechny dojmy a atmosféru. Pomohlo vám to hodně?
Určitě, protože jsem si nechtěl vymýšlet o tématu, o kterém toho samozřejmě tolik nevím. Nechtěl jsem to mít jen zprostředkované z novin a médií. Takže si myslím, že můj pobyt na dělnické ubytovně byl dost klíčový a téměř vše, co ve filmu vidíme, vychází z reálných historek nebo zkušeností těch lidí. I když scénář jsem psal sám na té ubytovně.

Film jste připravoval ještě před vypuknutím konfliktu na Ukrajině. Myslíte si, že váš film potom získal ještě nějaký přesah, se kterým jste původně ani nepočítal?
To je pravda. My jsme začali před válkou, já jsem od rozstříhaného filmu odjížděl na Ukrajinu, kde jsem pak půl roku pracoval jako fotoreportér a pomáhal. A když jsem se vrátil, tak mě až trochu vyděsilo, jak některé věci, které náš film předpokládá u ruské postavy, jsou bohužel pravdivé. A je i pravda, že téma je nyní o to aktuálnější.

Na druhou stranu si myslím, že problematika dělníků z východu, hlavně z Ukrajiny, je tady od 90. let a český filmy se jí bohužel tolik nevěnují.

Máte tam herce a něco hráli i skuteční ukrajinští dělníci. Jak se vám podařilo je přemluvit?
Roznášeli jsme po ubytovnách letáky, že hledáme, jak se říká neherce. Takže kromě tří hlavních rolí jsou ve filmu kompletně reální dělníci z východu, kteří mají tuhle zkušenost. Nemuseli nic hrát a předstírat, možná i díky tomu jsou ve filmu autentičtí. Pracovalo se s nimi výborně, měl jsem z toho radost.

Hranice války na Ukrajině

Jaký obor jste vlastně vystudoval na FAMU?
Vystudoval jsem hranou režii, ale i pod vlivem FAMU si nemyslím, že rozdíl mezi hraným filmem a dokumentem je nějak zásadní. Obojí se dá dělat pravdivě nebo manipulativně. Tak doufám, že přestože je Vinland hraný film, že je v něm pravdy docela dost.

Teď máte rozpracovaný další film, ten by měl být celovečerní. Můžeme trošku poodhalit téma?
Ano, chystáme celovečerní debut, který bychom měli realizovat příští zimu přímo na Ukrajině. Hlavní hrdina je kluk z rozdělené rodiny, po mamince Ukrajinec. Cítí se být Ukrajinec, ale jeho otec je Rusa s takovou hodně problematickou, bolestivou historií. Takže hranice současného konfliktu prochází přímo naším hlavním hrdinou.

Doufáme, že se film povede příští zimu realizovat i proto, že bychom rádi podpořili ukrajinský filmový průmysl, dali práci místním hercům a štábu. Tedy je to taková srdeční záležitost a budeme doufat, že všechny překážky, který jsou na cestě, zvládneme. Teď momentálně ještě i s financováním.

Už máte herce?
Herce mám předvybrané. Hlavního herce mám a jeho životní zkušenost přímo odpovídá naší postavě. Saša Kuzněcov se narodil na Krymu, jeho rodina je ukrajinská, ale jeho tatínek je Rus, který dobrovolně narukoval do ruské armády. Takže jeho příbuzní momentálně střílejí jedni po druhých někde na Donbasu.

Myslím, že to je konflikt v úplně nejintenzivnější podobě, jaká může být. I jeho zkušenost je pro mě cenná a budu jí trošku přizpůsobovat scénář.

Chystáte se na Ukrajinu, ale necítí se jako dokumentaristé, kteří při své práci často hodně riskují. Jak vnímáte takové cesty?
Když jsem byl naposledy na Ukrajině, tak tam asi riziko bylo. Máte pravdu, mám ukrajinskou přítelkyni a mnoho kamarádů, takže beru válku hodně osobně. Ale nějak je to zařízené tak, že člověk vlastně přestane mít strach, pokud se snaží nějak pomoci. Tedy rizika tam jsou, ale nějak přehnaně na mě nedopadají.

Na besedy

Získal jste studentskou cenu Magnesia za film Vinland a ještě i cenu za nejlepší film v národní soutěži festivalu Pragueshorts. Co se ve vás odehrávalo, když jste se dozvěděl o nominaci? S vámi byli ještě nominováni vaši tři další kolegové.
Měli jsme samozřejmě velkou radost, já všechny kolegy znám i jejich filmy, takže konkurence se sešla výborná. O to mne úspěch těší dvojnásobně.

Samozřejmě už i samotná nominace byla úspěchem, ale ocenění si moc vážíme. I proto, že teď chystám debutový celovečerní film a doufám, že by to mohlo malinko pomoci na cestě k jeho realizaci. A povede se nám konečně dokončit financování.

Jaké to bylo, když jste uslyšel své jméno a váš film zvítězil?
Přiznám se, že jsem to úplně v ten moment nějak nevnímal. Vždy mi to přišlo jako klišé, když sportovci mluví o tom, že jim po úspěchu vše dojde až druhý den, ale opravdu člověk si v té chvíli úplně úspěch neuvědomuje, ale radost jsem samozřejmě měl.

K ceně byla i finanční odměna. Už víte, jak ji využijete?
Rádi bychom teď film dostali k divákům, takže chceme použít finanční odměnu zejména na distribuci, máme plánované nějaké projekce na školách spojené s besedou. Rádi bychom co nejvíce využili filmové festivaly, takže peníze půjdou i na zaplacení přihlášek.

Premiéru jsme měli v Karlových Varech a v Káhiře mezinárodní premiéru. Teď budeme zkoušet něco ve Spojených státech. Uvidíme, jak se filmu bude dařit dál.

Jana Kudyvejsová, baj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít