Wyfe sice existují zatím jen rok a čtvrt, ale vaše kapelní zkušenosti už jsou výrazně hlubší. Martyna můžou znát lidi ze skupiny Holden a Marka třeba z I Like You Hysteric. Proč tedy vůbec nová kapela?
MS: Je to vlastně vtipné. Ono to všechno stálo už takové práce a úsilí, že mám pocit, jako kdybych tuhle kapelu dělal celý život (smích). Samozřejmě i tím, jak si ta spolupráce ideálně sedla. Jinak my s Markem jsme samozřejmě o sobě věděli dlouho, já jsem věděl, že píše songy a že je tak trochu nemá s kým dělat. A tak jsem toho trochu využil, protože mi v té době nešly napsat samotnému.

MK: Podle mě je to trochu jako s auty. Člověk má deset let jedno, dobře mu slouží, ale v jistou chvíli pak potřebuje nové. A stejně je to u kapel, Holdeni i I Like You Hysteric sloužili fakt skvěle, ale člověk má už prostě jinou komunikační potřebu. A to neznamená, že ta stará auta/kapely pak člověk nemá rád. Jen je prostě potřeba se posunout jinam.

A v čem je tedy toto auto jiné? Když zůstaneme u toho příměru.
MS: Primárně máme každý úplně jinou roli, než jsme kdy v těch kapelách měli. Já třeba teď tolik neskládám a spíš produkuju, takže tam není to zatížení, jako když to dělá oboje jeden člověk. Pak je to vlastně podobné jako ten zkušebnový syndrom, kdy ten song kapela skládá dohromady a pak je smutná, že to na nahrávce zní jinak. Tomu vlastně paradoxně asi taky pomohl ten lockdown, protože jsme si všechny ty stopy posílali online.

MK: Pro mě je to třeba první kapela, kde jsou ty role fakt rozdělené a každý si dělá to svoje, tím pádem dá pak lepší feedback ostatním.

Takže ta změna zahrnuje třeba i nějaké ustoupení vlastnímu egu? Například tomu skladatelskému.
MK: Jo, je to vlastně přesně tak. Jde o to se trefit v tom období, ve kterém člověk je, aby našel ten druhý kousek skládačky. Na to musí být prostě dva, co to tak chtějí dělat.

MS: Těch géniů, co jsou schopni si to napsat i zprodukovat, je málo a my to nejsme (smích). Ale šlo asi fakt jen o to uvědomění, co jsou naše silné stránky. Já jsem třeba musel přijmout, že asi nejsem tak dobrý songwriter, a zároveň by mě ani nenapadlo, že bych byl schopný produkovat celou desku. V Márovi zas dřímal super frontman, o kterým nikdo nevěděl. Takže to tam prostě někde bylo a ve Wyfe jsme to objevili.

Čeští White Lies?

Jeden z prvních komentářů pod vaším prvním singlem Is This It? vás připodobňoval k britské skupině White Lies. Souhlasíte s tím a vadilo by vám, kdyby se s vámi tento přívlastek dál spojoval?
MS: To asi není úplně v naší moci to ovlivnit. Jestli se to tak bude říkat, tak se to tak bude říkat. My jsme na kapelách jako White Lies všichni vyrůstali a ta podobnost je samozřejmě daná, vedle Márovy barvy hlasu, i tím. Není to nijak cílené, ale asi s tím taky vlastně souhlasím.

MK: Já jsem s tím taky v pohodě. White Lies jsem měl jako první song na pirátském CD, které jsem si strkal do auta, když jsem si ho půjčoval od mámy. Takže je to někde vzadu v té hlavě prostě zapsané.

Když hraje někdo v Česku anglicky, řadí se automaticky mimo mainstream?
MS: Bylo by na snadě říct, že ano. Na druhou stranu si myslím, že ta naše generace je už na angličtinu zvyklá. A spíš než jazykový je to nějaký žánrový problém. Že třeba ty kytary už jsou holt pro mladší generace občas trošku mrtvá záležitost, ale my na ně hrajeme, tak se přece nebudeme učit na něco jiného (smích). V tomto ohledu jsou taková hezká anomálie třeba MYDY nebo Skyline, což je prostě super taneční muzika na mejdan a lidi to baví. Lenny zase měla jeden neskutečný hit a mohla díky němu dokázat, jak moc je dobrá.

Právě s Lenny máte na desce také jednu společnou skladbu, která teď vyšla i jako singl. Psali jste Babylon přímo pro ní nebo si ta píseň naopak vyžádala Lenny?
MS: Já jsem si s tou písničkou produkčně nevěděl moc rady a zároveň jsem si říkal, že by bylo hezké tu desku rozstřelit nějakými hosty. Původně jsem si myslel na rappery, ale k tomu jsme nakonec nenašli vhodnou skladbu. A když se pak člověk podíval na to, o čem tenhle song je, jakou má atmosféru, tak bylo celkem jasné, že by to mohl být dialog dvou lidí. A tím, že je Lenny naše kamarádka a máme jí všichni rádi, tak to celé dávalo hrozný smysl. Pak teda bylo měsíc ticho, když jsem jí napsal ten mail, ale nakonec to dobře dopadlo (smích). 

S kým byste ještě chtěli natočit společnou píseň? Ať už je to více či méně reálný scénář.
MK: To všechno záleží na tom našem materiálu. Kdybych věděl, že si nějaký song z naší produkce říká o featuring s člověkem na teremin, tak do toho jdu. Duet bych si samozřejmě rád dal se spoustou lidí, kterých si vážím. Ale přední je potřeba té konkrétní skladby.

Jak jsou vlastně ty skladby na desce staré? Pochopil jsem, že jste čerpali i z Markových šuplíkových písní, které, podle Martynových slov, neměl s kým dělat.
MK: Je to samozřejmě trochu časosběr. Nejstarší demo, které jsem Martynovi posílal, je třeba deset let staré. Ale samozřejmě to má teď všechno úplně jinou podobu než předtím. A něco je i úplně nové.

MS: Ta složka Márových dem je fakt obsáhlá. Takže jsme to všechno projeli, začali to nějak destilovat a spojovat dohromady.

Přiznání vlastních kořenů

Texty vašich písní jsou velmi často milostně laděny a v klipech zároveň pak můžeme často pozorovat motiv šedé sídlištní architektury. Jak máme chápat tuhle paralelu?
MK: Pro nás je to něco úplně přirozeného. Vlastně takové přiznání si vlastních kořenů. Před patnácti lety jsme všichni chtěli mít skinny džíny jako ty kapely na plakátě, které jsme se snažili kopírovat. Já jsem svůj první koncert odehrál v sukni a silonkách, to taky není moje přirozená poloha. Ale po čase si člověk uvědomí, že je prostě odtud.

MS: Náš basák Vláďa od začátku taky chtěl, aby ta kapela měla nějakou jasnou a jednoznačnou vizuální identitu. Mára vyrůstal v Třinci, já na sídlišti v Řepích a tohle jsou prostě ty postsovětské kulisy, kde vznikaly ty lásky, o kterých se tam píše a zpívá. Nesnažili jsme se k sobě dát na sílu dvě zdánlivě protikladné věci, jen aby to zaujalo.

A tahle šedá vizuální identita je záležitost debutové desky nebo obecně kapelní budoucnosti?
MS: Možné je obojí. To jsou takové úvahy, nad kterými se občas utápím ve sprše, ale asi fakt záleží, jak bude dál vypadat ta naše tvorba. Je možné, že budeme s každou deskou vytvářet nějakou novou éru, ale také je možné, že to tak nebude.

MK: Podle mě je pro tu kapelu teď hodně velká etapa vydání desky. Pak přijde nějaké ohlédnutí a podle toho budeme dělat další. Pro mě osobně je nejdůležitější, abych se v tom cítil dobře. Protože není nic horšího, než když člověk stojí na stagi a nevěří tomu, co dělá. To prostě nechceš. A tahle kapela je krásná vlastně i v tom, že není produkt, který se musí někomu udat. Takže je to fakt čistě jen na nás.

Good Times pokřtíte 6. listopadu koncertem v Paláci Akropolis. Čím Wyfe naživo návštěvníky zaujmou? Moc koncertů totiž za sebou, vlivem doby, ještě nemáte, takže spousta lidí neví, do čeho jde.
MS: Pro nás je to hraní vzhledem k okolnostem posledních dvou let svým způsobem svátek, takže do toho dáváme fakt všechno. Kromě toho se ale snažíme fakt precizně ladit zvuk, ten nám právě lidi chválili i na těch pár koncertech, co jsme odehráli. Nebo si různě hrajeme se světly, aby to mělo takovou kompaktní atmosféru.

MK: Podle mě jsou ty koncerty jako dát si horké kakao u krbu, když člověk přijde domů promrzlý a zmáčený. Prostě je mu jen dobře.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít