Když jsem poprvé zaznamenal, že se dáváte dohromady a nechal si vyložit, jak k tomu došlo, okamžitě se mi vybavila slova z úvodu vaší písně Heart of Stone. Zpívá se tam o tom, jak někdo sedí sám, zvedne telefon a v zrcadle si přeje vidět jiného člověka, než který tam ve skutečnosti je. A mě by zajímalo, koho nebo co jste si přáli vidět v zrcadle, když jste zvedli telefon a domluvili kapelní návrat.
Přikryl: Asi to má dva parametry. Jednak jsme chtěli koncert a aby to byl dobrý koncert. Ne jen, že se strejci sejdou s kytarami a zavzpomínají na staré písničky. Chtěli jsme to i se starou energií a šťávou. A ta druhá věc, kterou jsme chtěli v zrcadle objevit, je alespoň jedna nová písnička. Abychom si vyzkoušeli, jestli ta chemie pořád funguje a jestli to pořád jiskří. Takže Adrian poslal demo, já ho rozpracoval a najednou jsme byli ve studiu, kde jsme natočili celou desku.

Bell: Mně jen přišlo jako škoda nic nedělat. Když jsem se zeptal, jestli nezkusíme zase něco vytvořit, neočekával jsem odpověď ano nebo ne. Prostě jsem se jen zeptal.

Převrátil: Ukázalo se, že všechno špatné za těch sedm let nějak vyprchalo. Takže pak už jsme se jen potkali, dali si nejednu lahev vína a řekli si, že to zkusíme.

Návrat na scénu jste odstartovali singlem Inevitably Delayed. Produkoval vám ho Matěj Belko, který mimo jiné natočil s Petrem Šťastným jeden díl populárního parodického pořadu Kumšt právě o kapelních návratech. Jak těžké je udělat comeback tak, aby si z vás nemohli kluci dělat legraci?
Převrátil: Když jsme ho zaangažovali jako producenta, tak jsme tu možnost trochu eliminovali, protože by šel sám proti sobě (smích). Takže smyčce s pianem na konci skladby zatím vynechal.

Přikryl: To bohužel není pravda. V tom druhém singlu už smyčce jsou (smích).

Bell: Já ani nemám rád to slovo comeback. To ve mně vzbuzuje dojem, že se jen člověk nudí doma.

Takže finanční motivace ala Oasis není úplně váš případ, že?
Převrátil: Jsou kapely, kterým došly peníze, tak začaly zase hrát, to jsou Oasis. A pak jsou kapely, které vydělaly nějaké peníze a začaly znovu hrát. A to jsme my.

Šílené zpoždění

Jak moc nový singl shrnuje cestu od rozpadu kapely v roce 2017 až po ten současný návrat? K téhle interpretaci totiž svádí řada indicií. Adrian tam jede autem sám a v posledních letech sám vystupoval. Pravidelně tam zvoní telefon, který se nezvedá, a volajícím je jeden z členů - byť pod přezdívkou. Jsem úplně mimo nebo jste to takhle zamýšleli?
Bell: Původní záměr to nebyl. Když jsme ve zkušebně jammovali, tak Inevitably Delayed byla jediná slova, kterým bylo rozumět.

Přikryl: Ale samozřejmě nám to přišlo mnohovýznamové, takže se to jako openingový singl pro návrat nabízelo. Ta píseň je pro nás asi důležitá i tím, že popisuje takovou „třistašedesátku”. Vrací se na úplný začátek Prostitutes, je to hodně postpunkové, neobsahuje naše koketování s rockem, popem nebo country. To, že je text o někom, kdo má šílené zpoždění, které nehodlá řešit, byla tedy z části náhoda, ale ve svém skrytém významu se nám hodila.

Ten jamm se uskutečnil kdy? Bylo to někdy teď nebo už v roce 2017? Protože některé starší skladby teď prý rozpracováváte.
Přikryl: Bylo to teď a vzniklo to na druhé jetí. Sakumprásk tak jak je to na nahrávce jsme to dali dohromady za pár minut. Už se to fakt téměř neměnilo. Ale je pravda, že na tom EP budou i dva nebo tři songy, které jsme měli v roce 2017 rozdělané, a teď se k nim vracíme.

A jaké to je vrátit se k sedm let staré věci v současném nastavení, kdy už je třeba řada věcí jinak a i na tu skladbu tudíž můžete nahlížet odlišně?
Bell: To jsme právě objevovali. Jestli ty skladby pořád fungují a vystihují to, kým jsme. Některé ne, některé jo.

Převrátil: Těch věcí bylo původně asi jedenáct, dost dlouho jsme se o tom bavili a nakonec z toho vylezly ty dvě nebo tři věci, které bychom na desce chtěli použít.

Přikryl: S perspektivou těch sedmi let je zajímavé, že tehdy jsme odjížděli ze studia s tím, že to tam není nic. A je hezké, že ty nápady přežily a že si naopak říkáme: Proč jsme tohle tenkrát zahodili, vždyť to je fajn.

Průkopy a objevy

V roce 2017 a i pár let před tím byl indie rock nebo post rock relativně populárním žánrem, poslouchalo to hodně mladých lidí. Osobně se mi zdá, že tahle bublina už trochu praskla a v kurzu je teď více elektronika atd. Je tohle pro vás téma nebo to vůbec neřešíte?
Přikryl: My s trendy pracovat neumíme. Takže s nimi nepracujeme (smích). Ty připravované čtyři koncerty chceme udělat pro lidi, kterým ta muzika i po letech něco říká. Sám to pozoruju u svých dětí. Někteří jejich vrstevníci třeba poslouchají jen hip hop nebo elektroniku, ale jiní si zas na mejdanech pouští naše songy. Asi to není pro nás téma.

Ptal jsem se i kvůli tomu, že vy jste několikrát byli označeny za průkopníky na české scéně. Jednak hudebně, ale třeba o klipu k písni Sunshine se dodnes mluví jako o něčem výjimečném a tehdy naprosto novátorském. Tak máte pořád co prokopávat a objevovat?
Bell: Já myslím, že jo. Vždycky jde objevovat nové věci, když chceš udělat dobrý song.

Přikryl: U songu to vždycky začíná. Adrian skládá s akustickou kytarou, přijde defacto s folkovou písničkou, kterou my mu zničíme post punkovým aranžmá. Takže i tohle je objevování. V podstatě překopáváme naše skladby, když ještě ani není co překopat. A někdy třeba i zjistíme, že po pokusech s rify, náhodnými zvuky nebo aranžemi z toho všeho ani píseň nevznikne. Že to je jen směsice zvuků. Že se neurodilo.

Převrátil: My se moc nekoukáme kolem sebe a nesledujeme, co zrovna frčí. Pořád si hrajeme to svoje a ve finále dojdeme k něčemu, co tady v tu danou chvíli není. Docela se nám to osvědčuje. Někdo to bude považovat za průkopnické, někdo za úplně pitomé. A u videoklipů máme štěstí na lidi kolem sebe.

Zníme jako The Prostitutes

Takže je ten pracovní proces pořád podobný, jako když jste album Hometown Zombies lepili ze sedmdesáti různých dem? Producentovi Dušanovi Neuwerthovi jste jich sice poslali asi „jen” třicet, ale to na věci asi nic nemění.
Přikryl: Jo, funguje to hodně podobně. Teď jsem Adrianovi posílal nějaká svá dema, zatím jsme se nerozhodli pro ani jedno z nich a řekli jsme si, že to uděláme dohromady ve zkušebně. Což je vlastně nejcennější. Dohromady dáme klidně tři skladby za zkoušku.

V rozhovoru s Tomášem Klementem pro Český rozhlas jste právě kdysi popisovali některé Vaše postupy při nahrávání. Kdy se různě na snímače od kytary házely shora prstýnky nebo jste nahrávali hadici. Baví vás tyhle experimenty pořád?
Převrátil: To byla deska, kde jsme hledali zvuk, a tak tam byl pro experimenty větší prostor. Teď jsme byli asi tradičnější.

Takže kdybyste měli popsat EP, které připravujete, co byste řekli?
Přikryl: Bude to znít jako Prostitutes, protože bohužel jinak znít neumíme. Ale nebude to na jedno brdo. Je tam třeba track, který obsahuje spojení funku a country, což je taková zvláštní kombinace.

Už jsme zmínili Matěje Belka a Dušana Neuwertha. Vy jste během let samozřejmě spolupracovali s vícero producenty. Jak moc si od nich necháte ve studiu zasahovat do tvorby? Protože z toho, co říkáte, máte sami jasnou představu o tom, jak chcete znít a jak mají skladby od Prostitutes vypadat.

Přikryl: Základem je vybrat si tým, kterému věříš. Matějovi Belkovi, Amákovi nebo Matěji Morávkovi jsem věřil. A v tu chvíli to můžeš na těch lidech nechat a víš, že naopak můžou přinést nějaké nadhled, který ty sám mít nemůžeš. Takže aktuálně jim necháváme úplně volnou ruku.

Převrátil: Ta deska, na které jsme pracovali v roce 2017, právě producenta neměla a ve finále se to na výsledku dost podepsalo. Teoreticky jsme byli schopní udělat si to všechno sami, ale dostali jsme se do fáze, kdy jsme nedokázali na vlastní písničky nahlédnout správně. A byl to možná důvod, proč jsme se tehdy neposunuli dál.

Martin Přikryl v Art Café na Vltavě před časem říkal, že vás společné hraní přestávalo bavit, když klesalo tempo. Ne ve smyslu hudebním, ale když se popularita, skládání nebo různé podněty na chvíli zasekly. Změnili jste se v tomhle ohledu nebo se teď vaše životy budou zase muset dostat do velkých otáček?
Přikryl: Uvidíme. Jsme výrazně starší a jsme v jiných sociálních rolích, než jsme byli před deseti nebo patnácti lety. Ale v každé kapele je motor. A když ten motor nejede, tak to podle mě nemá cenu dělat. Takže to tak asi bude furt. Jsme osobnosti, které potřebují, aby to šlapalo. A když to nešlape, jsme nervózní a máme špatnou náladu.

Převrátil: Zároveň jsme si slíbili, že se nechceme utavit. Člověk se snadno zacyklí v kývání na všechny nabídky, kterým chce vyhovět, a pak pořád dokola jen skládá aparáty. A zvlášť s tím věkem tohle musíme dělat s rozumem a hlídat to. Ten motor se nesmí zadrhnout, musí hezky běžet.

Během posledních let jste měli různé další hudební projekty. Adrian pracoval sólově, jak už jsem říkal, vy dva jste pak měli, nebo pořád máte, kapelu Movement. Hodně lidí ale říkalo, že to je sice dobré, ale prostě to nejsou Prostitutes. Dokážete ze sebe dostat hudební maximum jenom společně?
Přikryl: Když jsme se rozpadli, byli jsme přesvědčení, že to nevadí, že si přes noc založíme jiný projekt, který bude fungovat. A ukázalo se, že to tak není. Chemie Prostitutes je výjimečná. Maximum složíme jenom ze sebe navzájem.

Kapela, jejíž jméno se neříká

Martin Přikryl nedávno psal na Facebooku o problematice Vašeho názvu, konkrétně vás pojmenoval jako kapelu, jejíž jméno se neříká. Slyšel jsem, že jste kvůli názvu přišli právě i o turné ve Velké Británii. Jak moc draho Vás vyšlo jméno kapely?
Bell: V Británii nás kvůli názvu nechtěla hrát rádia. Dneska by to asi bylo ještě hroší, britská média se hodně bojí slov. Což je zajímavé, protože Sex Pistols třeba hrají. Moje teta byla taky proti tomuhle jménu, ale ona je jeptiška.

Přikryl: Teď už si na sociálních sítích třeba můžeme zadat placené příspěvky, ale v roce 2017 si od nás kvůli názvu nechtěl vzít peníze. Na druhou stranu nám jméno dalo na začátku okamžitou známost. Lidi si to hned zapamatovali.

Převrátil: Desku Deaf to the Call nám zase nějaký systém celou označil za explicitní, ačkoliv tam nic explicitního v zásadě nebylo. Jednu píseň po druhé. To byl úplný extrém. V Anglii nás přemlouvali, abychom se přejmenovali na The Pros, tak jsme řekli OK a odjeli jsme. Ale už je to naše značka a těžko s tím budeme něco dělat.

Ptám se i kvůli tomu, že se o Vás se už po zmíněné desce Hometown Zombies hovořilo jako o kapele, která by mohla popularitou překročit hranice Česka. Jako tomu bylo třeba u Ecstasy of Saint Theresa a pár dalších kapel. Kde se to zadrhlo u Vás? Bylo to jen jménem nebo tam hrálo roli vícero důvodů?
Přikryl: Já bych odpověděl obráceně. Aby kapela z Česka prorazila, musí se splnit spousta podmínek. A my jsme k těm nesplněným podmínkám přidali ještě spoustu důvodů, které byly proti tomu, aby se to povedlo. Třeba jsme začali hrát, když nám bylo přes třicet, měli jsme rodiny a nemohli jsme cestovat třičtvrtě roku v dodávce po evropských klubech.

Nebyli jsme ochotní se žánrově začlenit, takže nás například nakonec odmítl hamburský management, protože jsme nesplňovali jejich doktrínu post punkové kapely. Pak v tom byl i název, který byl pro někoho konrtoverzní. Takže to pravděpodobně nevyšlo kvůli tomu, že jsme nesplnili čtyři sta z pěti set podmínek.

Mrzí vás to?

Bell: Ne.

Přikryl: Já jsem rád, že hudba zůstala mou láskou a není mou prací. To považuju za velkou devizu.

Převrátil: Mě to nemrzí.

Začínal jsem citací z textu, tak tím s dovolením i skončím. Vztahy v kapele jsou z dobrého důvodu často přirovnávány ke vztahům partnerským. A zkusit to napodruhé s sebou nese i množství rizik. Máte strach z toho, že se snaha o svázání kapely zpět dohromady může změnit v peklo, jak se zpívá v písni Pull It Together, která je navíc symbolicky na desce Deaf to Call jako úplně poslední?

Přikryl: Ve větší peklo se to asi změnit nemůže (smích). Kdyby to nefungovalo, rozpustí se to a je to hotové. Ale zatím si ten honeymoon užíváme docela intenzivně.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít