‚Do koncentračních táborů nepatří ani ti, co kradou a prodávají sex.‘ Hájkové vychází kniha o Terezínu

Historičce Anně Hájkové, která působí na univerzitě v britském Warwicku a zabývá se mimo jiné queer historií, vychází v češtině kniha Poslední ghetto: Všední život v Terezíně. „Známe terezínskou legendu, kde se lidé starali o ty nejslabší, tedy děti, produkovali úžasnou kulturu a podobně. To všechno je pravda. Ale není to celá historie. Patří k tomu i historie starých a nemocných lidí nebo hudba, která se nedostala do kánonu,“ popisuje.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Anna Hájková, historička

Anna Hájková, historička | Foto: Bohumila Reková | Zdroj: Český rozhlas

Že Terezín obsahuje mnohem víc než jenom národní dějiny, dokládá Hájková na příkladu svého kamaráda:

Přehrát

00:00 / 00:00

Co a proč zůstává z historie vytěsněno nebo opomenuto? Poslechněte si celé Hovory

„Jeho babička přežila tři a půl roku v Terezíně. A když se vrátila, přivezla si kufr. Můj kamarád se o něj začal zajímat, až když byla hodně stará, a zjistil, že transportní číslo na kufru nesouvisí s jeho babičkou, že ten kufr patřil někomu jinému – starému pánovi z Porýní. A babička mu na to řekla, že její kufr nebyl tak dobrý, tak si vzala jiný od někoho, kdo umřel.“

V Terezíně se tedy vytvářely transnacionální dějiny, říká historička.

Annu Frankovou podle týmu vyšetřovatelů zradil židovský notář. Někteří historici závěry zpochybňují

Číst článek

„Všichni lidé tam byli dohromady, komunikovali spolu, vytvářeli novou společnost. Snažila jsem se nedávat v hierarchii jeden historický pramen nad druhý a tím přidávat další perspektivy k terezínské legendě,“ vysvětluje Hájková a dodává, že ji zajímaly také osudy Židů z území dnešní Ukrajiny, na které v souvislosti s válkou teď často myslí.

„Zajímala jsem se o hlad, o nemoci, fotbal, osudy starých lidí a takzvaných míšenců a ortodoxních Židů a o to, jak všichni tito lidé spolu komunikovali.“

Společnost je zvyklá na ctnostné vypravěče historie, upozorňuje: „A když vypravěč ctnostný není, tak se musí kát. Mám často pocit, že lidé nemají rádi ambivalentní a komplexní dějiny a chtějí si to kategorizovat. A to je lidské. Ale takto ani sociologie, ani historie nefungují.“

Holokaust si nikdo nezasloužil

Právě vyprávět příběhy těch, co nebyli považování za ctnostné nebo důležité, považuje Hájková za akt sociální spravedlnosti.

„Těsně před pandemií americký Bundestag označil dvě skupiny přeživších za oběti národního socialismu. Byli to takzvaní kriminálníci a asociálové. Dlouho se totiž věřilo, že lidé, kteří prodávali sex, kradli, pili nebo byli odsouzeni jako homosexuálové, si zaslouží být v koncentračním táboře,“ přibližuje historička a pokračuje:

„To se změnilo na jedné straně díky historikům a na druhé straně díky vnukům a vnučkám, obětí, kteří říkali, že tohle si jejich dědeček nezasloužil – ať udělal cokoliv, nikdo si nezasloužil být v koncentračním táboře.“

Vzpomínky těchto lidí ale v našich narativech chybí. „Co považujeme za přijatelné a nepřijatelné, musíme historizovat. Nemůžeme říct, že být homosexuálem bylo vždy jenom nepřijatelné a pak se to za posledních dvacet třicet let změnilo. Za první republiky fungovalo poměrně velké československé hnutí za dekriminalizaci homosexuality. Sexualita je fluidní. A můžeme o tom psát, protože doba se změnila a máme také queer dějiny,“ shrnuje Hájková.

Sama je queer, přiznává historička, a rodina její matky zahynula v koncentračních táborech. Z otcovy strany jsou jejími prarodiči historici Alena a Miloš Hájek, kteří se za druhé světové války hlásili ke komunismu a působili v odboji.

Petr Vizina, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme