SOUTĚŽ: Oni šli, ony zůstaly. Nová reportážní kniha popisuje odvrácenou stranu migrace
Slovenská reportérka Magdaléna Rojo se rozhodla zblízka poznat a pochopit fenomén migrace. Nenahlíží na něj ale perspektivou člověka, který se vybírá na nejistou cestu přes hranice, ale z pohledu členů jeho rodiny, kteří zůstali – nejčastěji ženy a děti. Co se s nimi děje? A jak vypadá jejich každodenní život například v Mexiku, Senegalu, Etiopii, ale také v Rumunsku nebo na Slovensku?
Kniha Ženy, které zůstaly, o niž hrajeme tento týden v pravidelné soutěži webu iROZHLAS.cz, není pouze svědectvím o migraci, ale také o mateřství, dětství bez otců, životě bez manželů a stárnutí bez dětí.
„V oblíbené kavárně se dvěma maličkými stolky jsem otevřela (místní noviny) a začetla se do článku o vesnici, ve které žijí hlavně ženy a děti. Většina mužů je totiž ve Spojených státech amerických,“ píše v předmluvě knihy Magdaléna Rojo.
Čtenářům se odhalují každodenní životy rodin, který naplňuje čekání a obavy. Jak zjišťují, důvody migrace jsou vlastně v celém světě velmi podobné – a podobné jsou i starosti těch, kteří neodejdou. Nedostavěné domy. Stále cizejší tváře mužů na displejích telefonů. A k tomu rutinní, neměnné povinnosti.
Slovenská reportérka se ve své práci dlouhodobě zabývá globálními problémy, jako jsou migrace nebo klimatická krize, a porušováním lidských práv ve světě, především pak práv žen a původních obyvatel.
Své reportáže publikovala v deníku SME nebo Denníku N, spolupracuje ale také se zahraničními redakcemi, mimo jiných třeba s Deutsche Welle, Thomson Reuters Foundation nebo Southeast Asia Globe.
Rojo se věnuje pomalé žurnalistice, což znamená, že v zemích, o nichž píše, dlouhodobě také žije, aby porozuměla kontextu, v němž se životy místních odehrávají, a zároveň si získala jejich důvěru.
Pravidla soutěže
Přečtěte si Obecná pravidla soutěže o knihy se zpravodajským serverem iROZHLAS.cz
Napsala už reportáže o tom, jak se Myanmar po zdánlivé změně režimu otevírá světu, o životech bývalých příslušníků kolumbijských geril, o pěstování mexické kávy a agáve v agroekologických systémech, o integraci cizinců v Brně, o Tibeťanech v exilu, taxikářkách v Indii nebo lidech na útěku v řeckých squatech. Za reportáž o Kubě byla Rojo v roce 2013 nominovaná na Novinářskou cenu.
Poslední čtyři roky spolupracovala na výzkumném projektu Spiritual Exemplars Univerzity v Jižní Karolíně. V rámci něj popsala příběhy žen z Japonska, Thajska, Kolumbie a Mexika, které svou prací mění životy vyloučených skupin, zákony, nebo dokonce názory společnosti.
Její debutovou knihu Ženy, které zůstaly vydalo nakladatelství Absynt v edici Prokletí reportéři a v překladu Miroslava Zelinského. Autorem fotografického doprovodu je Noel Rojo, dokumentární fotograf a manžel Magdalény Rojo.
UKÁZKA Z KNIHY
Na dvoře rodiny Mateových začíná v jednu odpoledne peklo. Devět žen tří generací ho v tuto horkou část roku zažívá pravidelně. Několikahodinová práce v blízkosti žhnoucích plamenů je součástí jejich životů. Jedna z mladších hrnčířek Elia nás uvede na cestu do pekla s lehkým úsměvem plným očekávání. Je zvědavá, jak si tento žár v horku užijeme.
Všechny ženy, které společně se svými rodinami žijí v jednom obrovském domě, jsou v pohybu. Na sobě mají tradiční šaty zapotéckékomunity San Marcos Tlapazoly. Vyznačují se dlouhými sukněmi s maličkými vyšívanými květy, nabírané rukávy jim dodávají slavnostní ráz. Jenže tady ve vesnici si je zapotécké ženy neoblékají jen ke slavnostním příležitostem. Ženy Mateovy je hrdě nosí i při nejtěžších činnostech, které přináší proces hrnčířské práce, jako je vykopávání hlíny či vypalování keramiky. Čistotu šatů chrání kárované zástěry s vyšívanými květy, uvázané kolem pasu.
Takto nastrojené zakládají uprostřed dvora oheň. Pečlivě ukládají své umělecké kousky z hlíny do prostoru ve tvaru obdélníku vymezeného dřevěnými holemi a většími, částečně rozbitými hliněnými nádobami. Dosud se jednotlivé nádoby, talíře či ozdobná letadla sušily na slunci. „Musí být nahřáté, aby při vypalování nepraskly,“ vysvětluje Elia, která je autorkou zmiňovaných letadel.
Každá z žen hledá svým hliněným dílům dobré místo, ukládá je tak, aby se nepoškodila. Jsou jich desítky, ba stovky. Ženy Mateovyvyvážejí své kousky i za severní hranice Mexika. Mnohé vyrábějí na objednávku. Rodina je známá svou tvorbou, dvě ze sester – Elia a Macrina – vystavovaly dokonce i v Los Angeles. V San Marcos Tlapazole se v každém druhém domě věnují práci s hlínou. Když se člověk vydá na toulky oaxackými vesnicemi, mnohé charakterizuje právě jedno řemeslo, kterému se tam věnují po celé generace.
Chcete se zapojit do soutěže o 5 reportážních knih Ženy, které zůstaly? Napište nám do pátku 6. června do 18.00 na e-mailovou adresu soutez.irozhlas@rozhlas.cz odpověď na následující otázku:
Jak se jmenuje edice, ve které v nakladatelství Absynt vycházejí reportážní knihy?
Do odpovědi uveďte:
- Jméno a příjmení
- Adresu pro případ výhry
- Telefon, případně e-mail
Výherce bude server iROZHLAS.cz losovat ze správných odpovědí, každý se může v daném kole účastnit pouze jednou. Více se dočtete v pravidlech.
