Sci-fi dokáže zhmotnit naše úzkosti. Co kdyby ožilo mé lepší já, zajímalo autora scénáře série Odcizení

Uspěchaný svět blízké budoucnosti v podcastové sérii Odcizení stojí na sociálních kreditech a zprostředkovávání zážitků. „Každý se snažíme skrze sociální sítě hlídat, abychom působili jako lepší lidi. A já jsem si chtěl představit, jak by vypadalo, kdyby se opravdu zhmotnilo mé ego,“ říká autor scénáře David Košťák v pořadu Radiožurnálu Host Lucie Výborné. „Člověk si může na mikrofon dovolit být intimnější,“ říká herečka Martina Jindrová.

Host Lucie Výborné Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

David Košťák, autor scénáře podcastové série Odcizení a herečka Martina Jindrová

David Košťák, autor scénáře podcastové série Odcizení a herečka Martina Jindrová | Foto: Agáta Nezbedová | Zdroj: Český rozhlas

Kde se vzalo téma krádeže identity, Davide?
David Košťák: Je to pro mě trošku osobní téma, měl jsem přímý zážitek s něčím takovým. Jako poměrně mladý jsem byl na seznamovací aplikaci a po nějaké době jsem narazil na profil, který měl moji profilovku – s úplně jinými popisky, ten člověk se nevydával za mě, ale už to, že někdo pracoval s mojí fotografií, mě tehdy docela rozhodilo a začal jsem přemýšlet, kam až taková věc může dojít. To je jedna věc.

Přehrát

00:00 / 00:00

V každé hře si najdu téma, se kterým souzním, říká herečka Martina Jindrová. „Nechci nikoho poučovat, chci se o věcech bavit,“ dodává autor scénáře David Košťák

Druhá věc souvisí s rozvojem umělé inteligence. Občas na internetu člověk komunikuje s obchody a myslí si, že s nimi komunikuje člověk, ale komunikuje s nimi už umělá inteligence. Tak mě zajímá, kam až to všechno může dojít.

Hlavní postavou seriálu Odcizení Radia Wave je dvacetiletý muž, který o identitu nejprve kvůli seznamce přijde, a potom se začnou dít neuvěřitelné věci. Vy jste, Davide, ale pro tyto účely musel stvořit celou budoucnost. Kolik jste viděl z dystopických seriálů, než jste ji stvořil?
D. K.: Opravdu dost, a hodně jsem toho načetl. Já jsem vždy měl rád to sci-fi, které se vztahuje k současnosti a varuje před tím, co tady tak trošku máme. Hlavní postava pracuje ve firmě, která zprostředkovává zážitky.

Já si už teď často všímám toho, jak lidé mnohem víc tráví čas tím, že sledují videa, jak někdo něco dělá. Třeba mladí lidé sledují někoho, jak hraje počítačové hry, místo toho, aby si je zahráli sami.

3:51

Velká a malá písmena či speciální znak? V uhádnutí hesla to hackerům spíš pomáhá, upozorňuje Antivirus

Číst článek

Takže mi přišlo zajímavé stvořit firmu, která zprostředkovává zážitky i senzoricky: že za vás někdo jde na horskou dráhu, protože vy se sami bojíte, a vy si to pak můžete zažít všemi smysly z pohodlí svého obýváku.

A je to možná levnější než ta horská dráha.
D. K.: Já předpokládám, že jakmile se to začne dělat hromadně, tak se to dá dobře monetizovat a může to být levnější.

Takže senzorický obleček, nějaké speciální rukavice a pocit už se dostaví. Mně na vaší budoucnosti spíš děsí sociální kredity, protože to je něco, co už v podstatě v zemích jako Čína existuje. Mně nepřijde ani tak strašná krádež identity – i když je to hrůza – přijde mi hrozné, že se někdo pořád dívá.
D. K.: Určitě, a i to, čím jsme pořád hodnoceni. Sociální kredity v seriálu fungují na mnoha úrovních: jestli je člověk zaměstnaný, ale i na dalších věcech, které my, kteří se cítíme pozorovaní, vnímáme.

Například je tam moment, kdy ho prosí o pomoc člověk na ulici. Chce od něj peníze, dokonce má i vlastní snímač na karty. A samozřejmě, když člověk nepřispěje někomu, kdo je v nouzi, společnost se na něj začne dívat jako na někoho, kdo je o něco horší, takže přichází o sociální kredity.

„Kdo má větší právo na moji identitu: já, kdo tady žije svůj autentický život, anebo to lepší já, které zvládá denně volat svým rodičům?“

David Košťák

Já to tolik neznám, ale mám pocit, že herci jsou tady v zorném poli mnohem víc. Ricky Gervais ve svém seriálu Extras má skvělou scénu, kdy mu bezdomovec na ulici vyhrožuje, že řekne bulváru, že mu nedal ani korunu – a on se samozřejmě vrátí a dá mu hned 100 liber. Přijde mi skvělé, jak tyto drobné věci, ze kterých máme úzkost, dokáže sci-fi zhmotnit a naddimenzovat.

Ukradená identita

Přemýšlela jsem, jestli mladí řeší krádež identity, nebo jestli si vůbec připouští, že by se jim něco takového mohlo stát. Vás to, Martino, někdy napadlo, než jste tady narazila na svoji hlavní roli?
Martina Jindrová: Napadá mě to často v souvislosti se známými osobnostmi, když sdílejí Na tento profil neodepisujte, často s popiskem, že po nich chtěli nějaké peníze, což mi přijde šílené. A teď mám strach, že když o tom mluvím, tak mi to někdo udělá – snad ne, prosím, nikdo to nedělejte.

Ale mám z toho strach. Mám pocit, že když už v tom člověk je, už je lapen a nemá to ve své moci.

To je pravda, těžko se pak informace smazávají. Mně vlastně, Davide, přišla na celé té věci jediná škoda: že se tam hlouběji nerozebírá, že když mladí lidé používají všechny ty skvělé výdobytky, tak si neuvědomují, že produkt toho všeho jsou vlastně oni. Že pohodlí v pohodě vyměníte za všechny svoje osobní informace, to mi na tom připadá úplně nejstrašidelnější.
D. K.: Ano, s tím souhlasím.

Holokaust vs. umělá inteligence. Unesco varuje před manipulováním historie

Číst článek

Tak proč jste to tam nedal?
D. K.: Protože jsem si vybral jiné téma, které jsem sledoval. Potom je těžké ohlídat, aby v tom pytli člověk neměl strašně moc zajíců. Ale je pravda, že každý si v tom může najít nějaké téma, které mu bude chybět, že třeba není úplně rozvinuté.

Já jsem se chytal toho, co je blízké mně. Mně přišlo spolu s tou krádeží identity děsivé i to, že se každý snažíme skrze sociální sítě hlídat, abychom působili jako lepší lidi. A já jsem si chtěl představit, jak by vypadalo, kdyby se opravdu zhmotnilo mé ego, to moje já.

To vaše horší já?
D. K.: To moje lepší já – o kterém tvrdím, že jsem já – a najednou skutečně dělalo věci a z života mě vystrnadilo.

A pak je otázka, kdo má větší právo na moji identitu: já, kdo tady žije svůj autentický život, anebo lepší já, které zvládá denně volat svým rodičům, navštěvovat babičky každý víkend a má lepší balanc mezi svým osobním životem a prací?

A zastřelil byste ho?
D. K.: Jo. Pokud by to nebyla živá bytost, samozřejmě. Já bych nesnášel své lepší já.

2:52

Mobil místo tlampače. Mobilní rozhlas využívá víc než polovina obcí v Pardubickém kraji

Číst článek

Má pro vás ta rozhlasová práce v něčem nějaké výhody, když jste oba dva z divadelního prostředí?
M. J.: Pro mě je to taková fúze divadla a filmu, že si člověk může na mikrofon dovolit být intimnější a zároveň se nestydím dělat různá gesta, protože mě za mikrofonem nikdo nevidí. V něčem je to docela dobrá svoboda.

D. K.: Pro mě je to možnost napsat si výpravný film. Kdybych psal film, tak samozřejmě přemýšlím nad realitou toho, jak seženeme drony, jak budeme jezdit na horské dráze, zajišťovat různé akční scény... a bude to drahé.

Kdežto rozhlas potřebuje jen opravdu šikovného sound designéra a režiséra, který to s ním dá dohromady. A nemusí mít žádné hranice.

Proč vytváří Odcizení dojem přehlcení a proč by si jej měli poslechnout rodiče dnešních dětí? Pusťte si celý rozhovor v audiu na začátku článku.

Lucie Výborná, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme