„Třicet metrů. To není socha, ale monstrum.“ Česká televize po více než půl století přivedla k životu největší Stalinův pomník v Evropě a s ním i tragický příběh jeho autora. Ve snímku Viktora Polesného se Otakar Švec před očima diváků stává znovu obětí doby. Jen ty jeho sexuální avantýry mohly zůstat historií.

Praha 9:30 29. května 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Známé bylo pod různými jmény. K těm nejznámějším ale nejspíš patřila fronta na maso nebo ruka na poklopci. Stalinovo sousoší totiž dokázalo, že si v něm každý našel, co chtěl. Nenaštěstí pro Otakara Švece si v něm komunističtí pohlaváři našli to nejvhodnější vyjádření velikosti a důležitosti sovětského diktátora.

Dokument Co dokáže lež zkoumá informační válku. Na České televizi je to ale marný boj

Číst článek

Otakar Švec (Jan Novotný) byl na počátku 50. let minulého století uznávaným sochařem, o pozici národního umělce však neusiloval. Stejně tak si nepřál ani zvítězit v politicky ostře hlídané soutěži na největší Stalinův pomník v Evropě.

Sousoší, na jehož stavbu bylo použito 17 tisíc tun žuly, stálo 140 milionů tehdejších korun. Pro Švece navíc pětileté úsilí skončilo ztrátou umělecké reputace, respektu kolegů a ve finále i sebevraždou jeho ženy Vlasty (Zuzana Stivínová) a jeho vlastní. Stalin, následovaný z jedné strany československým a z druhé sovětským zástupem, nakonec na Letné stál pouhých sedm let. Za jeho autora byl označen československý lid.

Ve svém bestselleru Gottland píše polský reportér Mariusz Szczygiel o Stalinově sousoší jako o výrazu dávné lásky, na kterou se mezi Čechy ze strachu zapomnělo. Poté, co popíše okolnosti Švecova konce, prohlásí: „Vždycky mě dopalovalo, že Češi nenapsali seriózní příběh vzniku a pádu největšího důkazu lásky v Evropě." V tomto ohledu ho Monstrum určitě potěší.

Pokud si totiž tvůrci televizního snímku dali na něčem opravdu záležet, bylo to, aby Švecův příběh byl připomínán vážně a v rámci kreativní licence i správně. Pro mnohé diváky totiž dost možná šlo o první setkání s jeho osobou. Na Letné proto na několik dní – pod dohledem sochaře Kurta Gebauera – skutečně vznikla část Švecova sousoší. Při pohledu na trikové záběry, které třeba jen v pozadí dokreslují detaily soudobé Prahy, to přitom nevypadá, že by na Stalinovu hlavu padl veškerý rozpočet.

Monstrum Viktora Polesného je seriózním filmem, i když zobrazuje tragikomické motivy jedné šílené doby. Důvodem k tomu je pak především výběr herců do hlavních rolí nebo i kvalitní hudební doprovod a kamera. Síla snímku tkví ale především v jeho poselství, díky čemuž se dá omluvit i častá kýčovitost Polesného vyprávění či postsynchron v případě některých exteriérových scén, který se českému filmu prostě nedaří.

A že přitom nebylo potřeba tolikrát řešit, kdo s kým zrovna spí nebo má poměr? Rozhodně. Těch 90 minut stopáže nicméně nějak naplnit musíte. Ve výsledku tak alespoň ze Švece a jeho kolegů nejsou pouze jména z dějepisných učebnic, ale uvěřitelné charaktery, které i v těžké době vedly plné životy, žertovaly, radovaly se a někdy úplně zbytečně umíraly.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít