Tady na výstavě je napsáno, že v uplynulých 30 letech jste nastřádal přes 300 tisíc skic. To znamená, že za týden jich v průměru nakreslíte skoro 200. Procvičujete se i tady, při návštěvě Prahy?
Mohl bych citovat Le Corbusiera, který řekl: „Je až extravagantní, kolik času trávím prací." Opravdu tomu u mě tak je. Kreslení a umělecká práce ve spojení s architekturou jsou pro mě podobnou aktivitou jako dýchání. Dělám to zcela přirozeně, vnímám to jako funkci svého těla.

Neustále se snažím zvnitřnit to, co vnímám kolem sebe, abych to následně zase přenesl ven. K tomu používám kreslení. Někdo si píše, někdo se vyjadřuje jiným uměleckým způsobem.

Vnímám to jako naprosto normální prostředek seberealizace. Jako jsou ve východní kultuře mantry, kdy se opakuje dokolečka jedno slovo. Podobně jako v Asii opakují a opakují a opakují to jedno slovo, kreslím já svoje skici. A jak říká spousta umělců, po tisíci hodinách práce, když něco opakujete, jste někde jinde než na začátku.

To znamená, že jste víc umělec než architekt?
Stačí, když se jenom podívám tady z okna na Staroměstské náměstí – architektura je umění, o tom jsem z hloubi srdce přesvědčen. Důkazem jsou i lidé, kteří s emocemi přicházejí na náměstí. Je jedno, odkud jsou, cítí kolem sebe auru architektury. Proto myslím, že architekt je umělcem. Při rozboru slova nám z toho vychází někdo, kdo pracuje, vede ostatní pracující. Já se snažím sloužit umění oddaně.

Pak se ale podívám na tenhle dům – dům U Kamenného zvonu, který postavili naši předci mnoho let před námi. Dívám se po místnosti, na strukturu zdi, na dlouhé stíny, na tamten výklenek, připomíná mi to malíře Marka Rothka a jeho práci se strukturou maleb. Myslím, že architektura je umění a jako umění má sloužit každý den. Proto tento sál slouží k pořádání koncertů, výstav nebo tiskových konferencí. Ale je to i místo hodné obdivu. Architektura je uměním v ulici, které každodenně pozvedává náš život. Mluví jasným jazykem: tohle je vybudované pro vás, pro lidi ve 14. století, i pro ty, kteří se sem budou vracet.

Je to náhoda, že jste navrhl přes 40 mostů, nebo v tom byl váš záměr, když jste hledal nějaký objekt, do kterého byste promítnul svůj obdiv k lidskému tělu a pohybu?
Když jsem začínal dělat na mostech, poválečná situace v Evropě 50. a 60. let byla velmi specifická. Po druhé světové válce byla většina mostů zničena. Cesty se musely rychle obnovovat, bylo třeba vybudovat novou infrastrukturu. Tím vznikl jasný plán, který dal vzniknout nové subkultuře staveb, které musí být rychle k dispozici.

Podobně to bylo s dálnicemi. A to není dobře. Je to úplně jiné myšlení, než když se podíváte na Karlův most. To není jenom most, prostředek, jak propojit jeden břeh s druhým. Tuto funkci plní samozřejmě celá staletí dobře, ale má navíc spoustu přidaných hodnot. Je to brána do města, je to jakýsi otevřený prostor s nádherným výhledem na řeku a na město. Navíc tam jsou sochy, bez kterých by to byl úplně jiný most. Ve své práci jsem se vždycky snažil ve vší skromnosti o něco podobného. Aby mosty byly něčím víc než jen technickým propojením dvou míst.

Ondřej Bambas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít