Režim ho léta brzdil v profesním rozletu, přesto se Ivan Ruller zařadil mezi legendy české architektury
Přestože Ivana Rullera komunistický režim kvůli postojům léta brzdil v rozletu, nikdy nezahořkl a hledal v životě to dobré. Učil se u legend funkcionalismu, jejich stavby poznával už jako kluk a sám pak jejich a svůj vlastní odkaz předával generacím architektů. Je spojován až se 700 projekty realizovanými v Česku, ale také v Dakaru, Osvětimi nebo Tripolisu. Nejvíc ale v Brně, které bylo jeho láskou a které se celý život snažil měnit k lepšímu.
Jeho celoživotní dráhu víceméně předurčilo nejen místo, ale rovněž prostředí, do kterého se narodil. Otec Čeněk Ruller byl významným brněnským stavitelem s velmi úzkým vztahem k světově proslulým architektům Otto Eislerovi, Bohuslavu Fuchsovi či Ernstu Wiesnerovi. Když mu bylo devět let, přestěhovala se rodina do nově vzniklé Kalvodovy ulice v Brně-Pisárkách, kde pak Ivan Ruller žil až do své smrti.
Právě v této oblasti i v sousední Masarykově čtvrti vyrostla v meziválečném období řada funkcionalistických staveb – vil, činžovních domů a veřejných staveb. „To taky podvědomě formovalo můj názor na architekturu. S kamarády a spolužáky z těchto domů jsme se často navštěvovali, takže i možnost znát interiéry těchto staveb měla svůj význam. Většinou šlo o příslušníky židovských rodin – třeba Münzovým se podařilo před válkou utéct do Anglie, ti Weiglovi, po těch se slehla země. To znamená, že nacisti je vyhubili v nějakém táboře. To v člověku zanechá stopu, když máte v mládí přátele a přijdete o ně.“
Také Alfréd Stiassni se svou rodinou se dokázal zachránit, do Brna se však už nevrátili. Jejich vila na dohled od bytu Rullerových po osvobození připadla státu a sloužila pak téměř půlstoletí jako „vládní vila“ k ubytování prominentních osob. Prvním poválečným obyvatelem se v květnu 1945 na několik nocí stal Edvard Beneš v rámci svého triumfálního návratu do vlasti, jeho návštěva tehdy v Brně vyvolala obrovský ohlas. Rovněž do volných bytů po Židech nebo Němcích se stěhovali noví lidé, například několik anglických letců, které pak ale většinou čekal po roce 1948 neblahý osud.
To už Ruller studoval na brněnské Vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše. K jeho učitelům patřili Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal a další významní představitelé meziválečné architektury – Bohumil Babánek, Miloslav Kopřiva nebo Jaromír Krejcar. „Krejcar učil po válce první vlnu studentů, choval se k nim jako ke kamarádům. Byl známý jako levicový architekt. Dva roky pracoval v Sovětském svazu a po návratu opakovaně varoval českou inteligenci před bolševismem, někteří – například S. K. Neumann – ale na to reagovali hystericky a jeho díla pak vyházeli z knihoven. Po únoru 1948 naštěstí emigroval do Paříže a později do Londýna, ale zanedlouho zemřel.“
Nejvýznamnější stavby
Rullerova mimořádného talentu a píle si záhy všiml Rozehnal a nabídl mu už během studia místo asistenta. Na projekčních pracích svého profesora se pak podílel i po absolutoriu, spolupracoval rovněž s Bohuslavem Fuchsem. Po dvouleté praxi v brněnském Potravinoprojektu se v roce 1954 vrací na fakultu jako odborný asistent Miloslava Kopřivy, když se ale veřejně vysloví proti druhé vlně čistek v pedagogickém sboru, které v roce 1959 padli za oběť kromě Kopřivy i Fuchs a Rozehnal, musí ze školy odejít. Ale hned v prvním působišti, Stavoprojektu Brno, se podílí na jedné ze svých životních staveb – navrhuje část interiéru Janáčkova divadla.
„To je pro mne srdeční záležitost. Dodnes tam rád chodím na představení. Když divadlo vznikalo, všude se dělaly jen paneláky. Byla to jediná stavba tohoto typu v republice. Zapomenout ale určitě nechci ani na hokejovou halu Rondo. Tyhle dvě stavby jsou pro mne nejvýznamnější,“ popsal.
Seznam navržených i realizovaných děl se začal utěšeně rozrůstat, pak ale přišlo Pražské jaro. Ivan Ruller se aktivně zapojil do obrodného procesu, mimo jiné požadoval rezignaci tehdejšího rektora Vysokého učení technického v Brně Vladimíra Meduny, představitele stalinistické éry. Po roce 1968 byl Ruller spolu s několika dalšími kolegy doživotně vyškrtnut ze Svazu architektů a nesměl učit ani publikovat.
Profesně se v té době zaměřil především na interiéry, kde stát nemohl tak silně intervenovat, a do svých realizací významně zapojoval režimem ostrakizované výtvarníky – například Bohdana Lacinu, Bohumíra Matala, Vladimíra Preclíka a Olbrama Zoubka. Podařilo se mu prosadit i některé stavby, například dům Karát v Brně, budovu státní banky ve Žďáru nad Sázavou a především halu Rondo v Brně a obřadní síň v brněnských Židenicích.
Pozitivní povaha
Plné satisfakce se ovšem Ivan Ruller dočkal až po roce 1989. Na přání stávkujících studentů se vrátil na Fakultu architektury VUT jako první porevoluční děkan, pedagogicky na škole působil až do své smrti. Obdržel celou řadu ocenění včetně medaile Za zásluhy o stát v oblasti umění od Václava Klause. Ve vlastní architektonické kanceláři vytvořil stovky nových projektů, ještě v roce 2017 uspěl například v anonymní soutěži na revitalizaci břehu Svratky v brněnských Židenicích. A totalitou poznamenaný život vždy bral z té lepší stránky:
„Já jsem pozitivní povaha a snažím se v každé situaci orientovat se na to lepší. Takových momentů jsem měl v životě hodně. Někteří známí na tom za minulého režimu byli mnohem hůře než já, zejména ti, co měli jako hlavní náplň politiku. Co bylo vždy podstatné, tak rodina a rodinné zázemí – když to je v pořádku, tak se člověk dokáže s ledasčím srovnat.“
Pametova stopa 12 Architekt Ivan Ruller from PAMĚŤOVÁ STOPA on Vimeo.
