Děti se už na tělocvik tolik netěší. Potřebujeme u nich budovat lásku ke sportu, říká Barák starší
Co se v současnosti mění u výchovy mladých sportovců? Co je hlavním posláním projektu „Trenéři ve škole“? Jak bojovat s proaktivními rodiči? Je složité vytvořit zdravý sportovní kolektiv? O výchově dětí ke sportu mluvil v pořadu Na place s moderátorem Ladislavem Hamplem Antonín Barák starší.
Jak vznikl nápad projektu Trenéři ve škole, který poskytuje proškolené sportovní trenéry do hodin tělesné výchovy na základních školách?
Začal při práci ve Fotbalové asociaci (FAČR). Řešili jsem to s Michalem Ježdíkem z basketbalu, Slavomírem Lenerem z hokeje a Michalem Bardou z házené. Přišli jsme na to, že děti se na základní škole na prvním stupni netěší na tělesnou výchovu. To mě jako kantora úplně rozložilo. Tělocvik děti vyhodnocují v oblibě až jako na třetím místě. A my si řekli, že to je hlavně o nás, o dospělých.
Začali jsme přednáškami v divadlech, projekt se jmenoval „Společně to můžeme změnit“. Chtěli jsme pedagogům ukázat, s jakými nástroji mohou pracovat, aby děti u sportu zůstaly. Chtěli jsme vstoupit do školního prostředí, kde třeba paní učitelky rozhodně nemají specializaci na tělesnou výchovu. Za sedm let s námi spolupracuje asi 300 škol.
Jak se mohou další školy do projektu zapojit?
Šest let jsme se nikde nenabízeli, spíš jsme chtěli, ať se o naší dobré práci lidi dozvědí. A tak se stává, že se ozve ředitel, kterému poradil kolega z jiné školy.
Pokud dostanou zelenou od starosty, domlouváme se s řediteli. Nabádáme školy, aby si vždy jednou za měsíc vyhodnotili, zda jsou spokojení a jak na to reagují děti. V rotacích po pěti týdnech se tam střídají trenéři z různých sportů. Oslovíme město, aby zaurgovali všechny sporty, které se v dané lokalitě provozují. My pak oslovíme sportovní kluby, zda by měli kapacitu a byli funkční v dopoledních hodinách. Chceme ale vybudovat u dětí zájem a trenér by se měl za pět týdnů prezentovat tak, že děti přijdou sami.
Jak u dětí vzbudit zájem o dlouhodobé sportování?
Zkušení psychologové a trenéři tvrdí, že emocionální vazbu k pohybu máme šanci vytvořit zhruba do deseti, jedenácti let. Potom člověk chce trávit volný čas i jinak, což je logické. Emoce rozhodují jak u dospělých, tak u dětí. U těch je to pak dvojnásobné.
Na place
S hosty hlavně ze sportovního prostředí si povídají čeští herci a nadšení sportovní fanoušci David Novotný, Ladislav Hampl a Pavel Nečas. Poslouchejte každou středu od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Všestrannost
Proč je pro děti nejdůležitější všestrannost?
Myslím, že raná specializace je vražedná. Děti ještě před dvaceti lety trávily hodně času venku a všestrannost si zajistily vlastně samy. Riziko specializace je v tom, že se dítě přetíží ještě v raném věku.
Další riziko je mentální vyhoření. Když dítě dělá nějaký sport od pěti let, tak v dorosteneckém věku se sportem snadno skončí. Většinou řekne, že ho to přestalo bavit, protože dělá jen jednu aktivitu. Většina vrcholových sportovců vám řekne, jak jim pomohlo, že do patnácti let dělali všemožné.
Co dělat s velmi ambiciózními rodiči?
Většinou jde o rodiče, kteří si nesplnili ambice a snaží se to přenést na své děti, chtějí mít profesionála už od přípravky. To je špatně. Během projektu jsme se s některými takovými rodiči snažili mluvit, ale málokdy to pomohlo, málo jich doopravdy naslouchá.
Sport jako výchova
Může u dětí fungovat sport jako dobrý výchovný nástroj?
Když školíme naše trenéry, tak chceme, aby dětem nepředávali něco jiného, než sami konají. Pak ztrácí důvěru. Myslím, že je důležité chovat se slušně a přijímat i negativa. To může být častěji ještě přínosnější.
2:10
Počet obézních dětí v Česku narostl na 16 procent. Podle prezidenta je třeba vést je ke sportu od mala
Číst článek
Vadí mi, že plno lidí ve společnosti vnímá vrcholový sport jako skvělou obživu pro lidi, kteří se dostanou na vrchol. Neuvědomují si, co vše museli podstoupit. Někdy ale velké peníze nemusí být výhrou. Edukací bychom tak měli směřovat i k normálnímu životu, ať už sportovec dojde kamkoliv.
Jak vytvořit zdravý kolektiv lidí nejen ve sportovním prostředí?
O to se pořád snažíme. Jako malý kluk jsem četl knihy Jaroslava Foglara, ty nás jako malé kluky motivovali založit si vlastní klub a utvořit si rivalitu s partou z vedlejšího dvora. To je základ kolektivního sportu. Musím uznat, že jsem na kolektivu závislý. V práci i ve škole mám kolem sebe skvělé lidi.
Když pracujete v kolektivu, tak začne ustupovat ego. Zaujalo mě, jak v cizině, například v Nizozemsku, společně vytváří obsah a spolupracují. Hlavní je společný výsledek. Nejvíc asi čerpám ze skandinávských zemí, konkrétně z Dánska.
Co vás momentálně ještě zaměstnává?
Mám hlavní dva pracovní úvazky. Jedním z nich jsou Trenéři ve škole a tou druhou větví je trenérská práce na Dukle. Oslovovala mě i mateřská Příbram, Sparta, Slavie nebo Karviná, ale já chtěl zase vstoupit do jiné vody. Na Dukle mě přijali, mám tam bezpečné prostředí na dobrou práci. Jsou tam skvělí lidé a šikovní trenéři. Hodně tam prosazujeme vzdělání k fotbalu.
