Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl rychlostní kanoista Daniel Havel. Jak by srovnal vystoupení na olympijských hrách v Londýně, Riu a Paříže? Jaké jsou nejlepší závodní podmínky pro kanoisty? V jaké oblibě mají sport děti úspěšného olympionika?

Praha 16:52 15. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dane, co jsi asi netušil a mě to trklo, tak že my dva jsme narození ve stejný den a máme narozeniny během olympiády 10. srpna. Odkud máš nejhezčí vzpomínky? Londýn, Rio a nebo Paříž?
Myslím, že asi Londýn a Paříž jsou na podobné úrovni. Rio mě tolik neoslovilo, sama asi víš, jak to tam vypadalo. Paříž ale byla zase krásná. Z Londýna je vzpomínka první olympijské medaile strašně silná a splnění dětského snu. Uvidíme, jestli byla Paříž poslední olympiádou, ale organizace tam byla špičková, líbilo se mi tam a užil jsem si ji.

Takže by jsi dal na přední příčku Paříž, i když nebyla medaile?
Obojí má svoje. V Londýně byla první medaile, tady jsem vnímal jiné věci. My jsme s Kubou bydleli od začátku v olympijské vesnici a olympiádu jsme si tak užili trochu jinak.

Londýn i Rio ti přinesli bronz. Je sedmé místo z Paříže zklamáním?
Zklamáním není. Samozřejmě nikdo nejede na olympiádu pro sedmé místo, každý chce medaile. Když jsem se ale díval na startovní listinu, tak realistickým okem jsem si říkal, že finále bude strašně těžké a byli jsme šťastní, že se nám tam podařilo dostat. Chtěli jsme tam být víc v kontaktu a předjet víc lodí, ale předvedli jsme nejvíc, na co jsme měli a to bylo sedmé místo.

Jak bys porovnal nervozitu na každé olympiádě?
Většinou to mám na závodech tak, že jsem byl v posledních letech víc nervózní, než zamlada. V Paříži jsem byl až překvapivě vyklidněný a byl jsem nervózní před odletem doma, když jsem sledoval nějaké soutěže a prožíval to. Bál jsem se, jaké budu mít nervy ze svých závodů. Když jsme ale dorazili do vesnice, popovídali si se sportovcema a nasáli atmosféru, tak mě to strašně uklidnilo.

Do Londýna jsme odjížděli jako favorité na medaili, i možná na vítězství a nervy tam byly obrovské. Byla to první olympiáda, bylo tam 20 tisíc fanoušků, na to nejsme na kanoistice zvyklí. V Riu byla nervozita taky velká, protože jsme obhajovali medaili z Londýna a jako jediná posádka jsme z celého olympijského cyklu získali ze všech závodů medaile. Tam byl tlak velký a vnímal jsem ho.

V Paříži se od nás medaile úplně nečekala, takže jsem si olympiádu užil a zvládl to odzávodit bez větších nervů.

Je olympiáda v Los Angeles v roce 2028 pro tebe v 38 letech jetelná?
Jetelná určitě je, ale pere se ve mě strašně moc věcí v ohledu jestli ještě pokračovat. Mám docela velkou rodinu, takže je to náročnější i ji živit. Kanoistika není sport, kde by se člověk do budoucna extra zajistil a čas, kdy bych chtěl být s dětmi, tak u kanoistiky není tolik možný. Nejsem sportovně nejmladší, ale ta disciplína, co se jezdí 500 metrů, tak je strašně rychlá. Rychlostní vlákna člověk s přibývajícím věkem rozhodně nezískává, spíš je těžké si je udržet. Mám to dlouhodobě tak, že jedu z roku na rok. Kdybychom loni nevyjeli kvalifikační místa, tak bych asi už nepádloval. Letos už byly myšlenky na konec, ale motivuje mě, že příští rok je mistrovství Evropy v Račicích a rád bych si zazávodil před domácím publikem. Teď mám motivaci Račice a i to, že jsem letos v sezoně viděl, že na to pořád mám. Na jaře mám pomalejší rozjezdy, ale forma mi během sezony stoupá. Stejně je to hodně přemýšlení, spoustu bojů v hlavě, jestli ano a nebo ne, ale tenhle rok ještě jo.

Dane, z Londýna a Ria máš bronz v kategorii K4 tedy čtyřkajak, teď jsi v Paříži závodil v kategorii K2 tedy double kajak. Proč ta změna?
Změna je hlavně kvůli tomu, že v Londýně a v Riu se jel čtyřkajak ještě na jeden kilometr. Po olympiádě v Riu nastala změna trati a zkrátila se na 500 metrů. Do Ria ani do Paříže se nám nepodařilo na čtyřkajak nominovat, takže jsme se s Kubou Špicarem začali věnovat double kajaku. Byli jsme šestí na mistrovství světa, sedíme si i lidsky a vyhovuje nám to. Hlavní změna byla kvůli těm distancím a proto, že se nám to ve čtyřkajaku nepodařilo.

32:53

Bylo dojemné sledovat, jak moji blízcí slavili olympijské zlato. To mě hodně posouvá, těší Dostála

Číst článek

Jak se musí posádka na lodích sjíždět? Jaké jsou tam rozdíly?
Je náročnější najít čtyři lidi, kteří k sobě zapadnou a bude jim sedět společný záběr, průběh trati a synchronizace. Na deblu jsou jen dva, ale když spolu nedokážou jet stejně, tak je to mnohem víc cítit, než na čtyřkajaku. Když budou na čtyřkajaku tři, co jedou dokonale stejně a jeden, co jede alespoň na 50 procent stejně, tak se to dá nějak schovat.

Takže ta synchronizace musí být úplně dokonalá?
Aby člověk mohl pomýšlet na ty nejlepší výsledky, tak ano.

Jak se mění fyzické dispozice pro singlkajak, doublekajak a nebo čtyřkajak?
Asi není žádný mustr na to, aby byl dokonalý kajakář. Vždy záleží na tom, aby se zvládl uvézt silově a dobře synchronizoval pohyb a měl cit pro vodu. Když se člověk podívá na závod na singlkajaků, který Pepa Dostál vyhrál, tak tam žádný kajakář není stejný. Pepa je unikát, který má přes dva metry, dokáže krásně provést pohyb a má cit pro vodu. I s ohledem na svojí velkou postavu jezdí s malým pádlem, ale vyhovuje mu to a dokáže s tím jet záběr, který potřebuje.

Další rozdíl je v těch distancích, že jo?
Ano, to je velký rozdíl, jestli člověk bude víc vytrvalec, nebo výbušný a silově připravený. Ten deblkajak pětistovka je víc o výbušnosti. Dříve se jezdil kilometr a dvě stě metrů, ale to se zrušilo a všechno se potkalo na pětistovce.

Je to kvůli kanálu?
To ne. Spíš kvůli tomu, aby to bylo atraktivnější pro diváka. Disciplíny přibývají kvůli genderové vyáženosti a musely se některé disciplíny zrušit. Udělal se tedy takový kompromis, že se jezdí pětistovka. Bohužel tu nemáme žádného bývalého dvoustovkaře, který by vydržel pětistovku a byl platný v posádkách. Ostatní země to mají a je to znát na tom průběhu, protože nám to ujede na startu, kde je to o výbušnosti. Hodně by nám pomohlo, kdybychom tu výbušňáka, který bude i trochu vytrvalý měli, ale zatím se tu bohužel neukázal.

Dane, kanoista a nebo kajakář? Vždycky jsem v tom hrozně zmatená...
Jsme kanoistika, ale je to rozdělené na kajakáře a kanoisty. Rozdíl je pádlo i loď. Kanoisti i nás klečí na jednom koleni - Martin Doktor a nebo Martin Fuksa. Kajakáři sedíme, pádlujeme na obě strany jako eskymáci - Pepa Dostál, Jirka Prskavec a my.

Jak moc jsou kategorie K2 a K4 o týmu a o nalezení správné chemie v parťácích?
Myslím, že je to hodně o týmu. Nevím, jestli by se nám podařilo mít opravdu čtyři lidi, kteří by dokázali dobře fungovat lidsky, ale nějaký základ tam vždy byl. Nechci znít špatně, ale u chlapů je to vždy snazší, že spolu dokážou fungovat, i když nejsou velcí kamarádi. Sednou do lodi a hodí ostatní věci za hlavu. Atmosféra v lodi ale dělá taky nějaké procento úspěchu.

Jak moc času trávíš na lodi sám?
Většina tréninků probíhá na singlkajaku a specifické tréninky probíhají na posádkách. Je to tak 80 ku 20, kdy trénujeme sami.

Lákalo tě někdy to zkoušet sám?
Lákalo mě to v mladším věku. Je to taky o tom, jestli na to člověk má a nebo ne. V mladším věku, když jsem dokázal všechny porážet, tak tam ty myšlenky byly, ale většinou mě to stejně víc táhlo do posádek. Měli jsme lepší výsledky. Za mlada jsem prošel spíš týmovými sporty, dlouho jsem hrál fotbal a hokej, takže většinou jsem stejně skončil v posádce.

Pepa Dostál měl plány kvalifikovat se na olympiádu ve třech různých disciplínách. Ale není to tak, že nejlepší kanoista, kajakář má šanci v K2 a K4 prosadit taky nejvíc, ne?
Neznamená to, že nejrychlejší singlkajakář bude to nejlepší do posádky. U Pepy nám vyhovoval ten kilometr na čtyřkajaku, protože se tam jezdila nižší frekvence kolem 105 až 110 záběrů za minutu. Teď se jezdí okolo 125 až 130 záběrů za minutu a je to opravdu rychlé. Tohle je možná ten důvod, proč Pepovi ty  posádky nejdou na pětistovce tolik, jako na tom kilometru. Na kilometru mají s Radkem Šloufem taky medaili z Tokia. To je asi hlavní důvod, proč pětistovka v posádkách s Pepou nešla tak ideálně.

Dane, jaký je tvůj nejoblíbenější kanál na závodění a proč?
Asi ten domácí v Račicích. Máme to blízko, známe ho dobře a na závodech je skvělá atmosféra. Mají ho oblíbený i závodníci z celého světa. Hodně to dělají fanoušci, je tu skvělá atmosféra, jsou tu i regulérní podmínky, což je důležité.

Jaké byly podmínky v Paříži?
Tam byly velké obavy z podmínek, protože jsme měli zprávy, že tam většinou fouká vítr a jsou velké vlny. Na naše finále a semifinále byly velké vlny a vítr, ale šel vítr zezadu. Kdyby šel ze strany, tak by to mohlo závody ovlivňovat, že by krajní dráhy měly výhodu. Podmínky ale byly celkem mírumilovné.

28:22

Juniorský mistr světa Järvinen: Kdybych nedělal desetiboj, skákal bych a běhal 110 metrů překážek

Číst článek

Jak moc se s dráhami taktizuje?
Dělá se to hodně na kilometru. Na pětistovce je to vyrovnanější a jde o setinky. Dá se ale vysledovat, jaký postupový klíč rozhodčí používají. Když se jede třeba v Portugalsku, kde fouká většinou ze strany a proti, tak je lepší se schovat na jedničku a dvojku. Člověk je schovaný pod břehem, má tam klidnou hladinu. Na ostatních drahách víc pociťuje ten protivítr.

Měl jsi šanci kanál v Paříži otestovat před závoděním?
Šanci jsem měl, ale nevyužil. Testovací závod byl loni po mistrovství světa, ale očekávali jsem třetího potomka a kvůli nějakým komplikacím jsem se rozhodl jet rovnou domů.

Jaké jsou tedy ideální podmínky?
To má každý závodník asi trochu jinak. Určitě, když je úplné zrcadlo na vodě, tak se to líbí všem, ale Pepa Dostál by řekl, že mírný protivítr je pro něj ideální, pro mě zase mírný vítr do zad. Zrcadlo je ale ideální pro všechny.

Ty jsi v Paříži po nějaké jízdě vyhodil pětkrát snídani. Je to pravda?
Ano, u mě to není tak neobvyklá věc. Kdo mě zná, tak mě už viděl tohle minimálně jednou dělat. Pětistovka je od startu do cíle v laktátu, je to asi jako když atleti běží čtyřstovku. Taky jim nebude úplně dobře. Spousta sportovců to zná, dříve jsem se tomu dost bránil, ale naopak mi po tom bylo hůř, než když jsem se naučil, že je lepší pustit to ven.

Co se pak musí rychle doplnit, aby jsi byl ready na finále?
Tady to bylo specifické, že jsme měli čtvrtfinále dvě hodiny po rozjíždce. Člověka to může znervóznit, že nebude mít síly. Hned, jak jsem vylezl z vody, tak jsem si dal sváču, abych doplnil energii. Nějaké kaše a podobně a pak se člověk snažil co nejvíc odpočinout a šlo se na to znovu.

Dane, z Paříže sis medaili nedovezl, ale dovezl sis nástupovou kolekci Jana Černého a rozhodl ses ji vydražit. Jak vznikl tenhle nápad?
Já už jsem nějaké charitativní aukce dělal i po předchozích olympiádách. Nejsem holt sběratel oblečení a nemám rád, když mi toho až moc visí ve skříni. Tahle kolekce nebyla úplně můj šálek kávy. Na první pohled se mi moc nelíbila, když jsem si ji vzal na sebe, tak jsem tomu sice přicházel na chuť, ale byl jsem rozhodnutý hned, že něco takového udělám, aby mi to neviselo v šatníku. I kdyby se mi to líbilo, nešel bych v tom ven, tak jsem se rozhodl, že tím někomu pomohu.

Ty sis vybral nadační fond Radovan, jehož iniciátorkou je influencerka Nikol Leitgeb Štíbrová. Proč ses spojil právě s ní?
Ona má neuvěřitelný dosah, charitativní věci se věnuje jako jedna z nejvíce lidí v Česku. To spojení bylo první, co mě napadlo i kvůli tomu dosahu, aby se to vydražilo za nějakou smysluplnou částku. Spojili jsme se přes sociální sítě a telefonicky, domluvili jak bude probíhat už před olympiádou. Vše proběhlo hladce, tak jsem moc rád, že jsme to mohli uskutečnit.

Kolik se vybralo?
Vybralo se 27 tisíc a já to zaokrouhlil na 30 a hned ji předal nadačnímu fondu, tak peníze už složí někde k dobru.

Je důvodem, že sis vybral její fond i to, že jsi trojnásobný táta?
Ano. Když jsme to vybírali, tak měli sbírku pro chlapečka Vilémka, tomu byl rok. Nepamatuji si přesně, jakou trpěl nemocí, ale mám taky ročního chlapečka a taky se jmenuje Vilémek, tak to byl jeden z důvodů, proč mě to trklo.

Dane, manželka a maminka tvých tří dětí má k vodě blíž, než by se zdálo. Kde jste se seznámili?
Seznámili jsme se u vody. Do roku 2015 byla členkou reprezentačního týmu, snažila se pro vyjetí míst na olympiádu v Riu ve čtyřkajaku. Dlouho jsme sdíleli i tuhle pozici, že jsme oba byli háčkové čtyřkajaku. Je to navíc neteř Martina Doktora, takže jsme taková vodácká rodina a nešlo se potkat jinde, než u vody.

Měla prý veslo s Minnie?
Ano. Mickey Mouse nebo Minnie. V benjamínkách asi v devíti letech, když někdo řekl Andrea Doktorová, tak já hned viděl pádlo s Mickey Mousem. Všichni jsme ji milovali a mě to zůstalo dodnes.

Je pravda, že ses v dětství bál vody?
Ano, já se bál všeho. Všechno, co se hnulo, i zvířata. Je to kupodivu, že jsem u vody nakonec zakotvil.

Jak to mají tvé děti?
Starší dcera se trochu bojí všeho, ale vody ne. Mladší se nebojí ničeho. Teď zrovna jeli závody v Sezemicích, kde bydlíme, tak dostali medaile a byli nadšení.

Ty jsi začínal s fotbalem, hokejem. S čím začínají oni?
Starší dcera začínala s takovým cvičením pro děti, něco jako Sokol. Pak atletika. Chtěli jsem, aby dělala něco všestranného, takže dělá atletiku dál. Ta mladší je taková, že ji jde všechno, na co sáhne, ale jakmile to má být organizované, tak se jí do toho nechce. Na kajaku umí krásně, ale když jsme se zeptali, jestli pojede závody, tak se jí nechtělo, že na ní budou všichni koukat. Snažíme se jí vysvětlit, že to není jen o vítězství a medailích, ale o tom, aby ji to bavilo.

Co je v hledáčku dál? Co by tě lákalo třeba po kariéře?

Bavilo by mě dělat trenéra, předávat zkušenosti dál. Myslím, že to i umím předat dál, ale bude záležet na možnostech. Loni jsem si udělal trenérskou B-třídu, abych byl připravený, ale do budoucna si chci udělat i A-třídu. Nějaké pracovní nabídky jsou a většinou se to týká sportovního odvětví.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít