I když hráčskou kariéru ukončil už před rokem, rozlučkový zápas si Jiří Welsch užil teprve před týdnem. Za 22 let profesionální kariéry toho zažil opravdu hodně, do historie se ale nesmazatelně zapsal jako teprve druhý Čech, který si zahrál NBA. Po něm následovali už jen Jan Veselý a Tomáš Satoranský. „Doufám, že Tomáš nezůstane jediným Čechem v NBA a že brzo se k němu připojí někdo jiný,“ řekl v rozhovoru serveru iROZHLAS.cz Jiří Welsch.

Rozhovor Praha 14:06 30. června 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Minulý víkend jste rozlučkovým zápasem definitivně uzavřel svou kariéru, kterou jste ale ukončil na konci minulé sezony. Jak byste svou kariéru celkově zhodnotil?
Určitě předčila mé očekávání, které jsem měl jako malý kluk, který vyrůstal v Holicích, na malém městě ve východních Čechách, kde nebyl žádný basketbalový klub. Jako někdo, jehož otec musel založit basketbalový oddíl, aby se vůbec k té hře dostal, tak samozřejmě to, co jsem potom mohl prožít během následujících 22 let profesionální kariéry, jsem si jako kluk nedokázal ani představit. Snil jsem o tom, ale že by se to stalo realitou, to jsem si určitě nepředstavoval. Takže přece jenom moje očekávání byla úžasná, zavedla mě do fantastických míst po celém světě a pomohla mi seznámit se s úžasnými lidmi a vytvořit si s nimi úžasné vztahy.

Před prvním odchodem do zahraničí jste odehrál „pouhé“ tři sezony a pár zápasů v české nejvyšší soutěži. Bylo pro vás těžké odejít už ve dvaceti letech do Lublaně?
Vůbec to nebylo těžké. Naopak jsem chtěl odejít ještě dřív. Naše generace kluků, kteří se narodili kolem toho roku 1980, zažila boom nebo takovou vlnu odchodů do zahraničí, na univerzity. Hrál jsem v juniorské reprezentaci a všichni mí kamarádi a talentovaní hráči odcházeli tehdy studovat na univerzitu do Ameriky.

Mě v podstatě jako jedinému se to nepovedlo. Měl jsem tehdy profesionální smlouvu na Spartě a nedokázali jsme se dohodnout na mém odchodu, což mě nakonec zavedlo jinou cestou, cestou do slovinské Lublaně. A přes ni jsem se dostal do NBA. Takže nakonec to všechno dopadlo dobře, možná ještě lépe, než kdybych do Ameriky odešel. Věděl jsem, že chci odejít do zahraničí někdy v šestnácti, sedmnácti letech a od osmnácti let, kdy jsem maturoval na střední škole, jsem se o to pokoušel.

Myslíte si, že vám přestup do Slovinska pomohl právě na cestě do NBA?
Jednoznačně mi pomohl stát se o hodně lepším hráčem a zocelil mě i po stránce lidské, protože jsem ve dvaceti letech odešel na nějakém „českém vrcholu“, kdy jsem byl ve dvaceti letech nejlepším hráčem domácí soutěže, už jsem stabilně a pravidelně hrál za českou reprezentaci. To znamená, byl čas se posunout někam jinam, ale ten krok, který jsem udělal do Lublaně, to byl opravdu krok do světa velkého basketbalu. Do jaké konkurence jsem se dostal v rámci toho týmu, bylo těžké se s tím na začátku srovnat, protože jsem na to nebyl zvyklý. Ale ve finále mě to hodně posunulo jak sportovně, tak i lidsky.

Byl jste draftován ve dvaadvaceti letech. Doufal jste v té době, že se vám to povede, protože hráči bývají většinou draftováni v nižším věku – mezi 18 až 20 lety?
Ani bych neřekl. Myslím si, že dvaadvacet let je v podstatě takový automatický věk, kdy se hlavně ti mezinárodní hráči stávají dostupnými pro draft. Někteří jsou draftováni mladší. Nicméně nemyslím si, že ve dvaadvaceti letech je pozdě. Otázkou spíš bylo to, že když jsem přišel do Lublaně a první sezonu jsem se přizpůsoboval všemu novému – životu v cizí zemi, hraní basketbalu na mnohem vyšší úrovni – to znamená, v podstatě na začátku sezony, na jejímž konci byl ten draft, což byl červen 2002, v září 2001 jsem vůbec neměl reálné myšlenky směrem k draftu NBA, chtěl jsem se prosadit v rámci klubu, stát se klíčovým hráčem týmu, který hrál Euroligu. Až teprve někdy v lednu 2002, kdy na moje zápasy začali jezdit skauti z NBA, a bylo jich neustále víc a víc, tak jsem si najednou začal uvědomovat, že to, o čem jsem snil, by se mohlo stát skutečností.

Nezapomenutelný zážitek

Jak jste prožíval, že jako teprve druhý Čech budete hrát NBA?
Je to jeden z nejkrásnějších pocitů, který jsem kdy mohl zažít a dodnes, když navštěvuji nějaké turnaje, kempy, povídám si s dětmi a ptají se mě na nejlepší vzpomínky z kariéry, tak vyprávím o tomhle momentu. O tom večeru, kdy jsem jako kluk seděl v New Yorku v Madison Square Garden, bylo to, tuším, 22. června, když tehdejší komisionář NBA David Stern vystoupil na pódium a oznámil, že si šestnáctou volbou Philadelphia 76ers, respektive Golden State Warriors vybrali mě, tak v podstatě ten moment je pro mě absolutně nezapomenutelný.

1:29

Velké basketbalové loučení v Pardubicích. Jiří Welsch a Luboš Bartoň ukončili kariéru

Číst článek

To je ten moment, kdy se v podstatě ten dětský sen, to, o čem jsem přemýšlel, a to, o čem jsem snil, když jsem chodil spát, když jsem hrál basketbal venku na ulici před domem, tak se stal skutečností. To je opravdu nezapomenutelný zážitek.

Ve vaší první sezoně v týmu Golden State Warriors jste odehrál celkem 37 zápasů s průměrem šest minut. Jak hodnotíte svůj první rok v NBA?
Nehodnotil jsem ho nikdy jako úspěšný, ale dnes zpětně ho nehodnotím jako neúspěšný. Pokud jsem říkal, že přestup z České republiky do Slovinska, respektive ze Sparty do Lublaně byl obrovským krokem do mnohem vyššího světa basketbalu, tak odchod z Lublaně do NBA byl krok ještě mnohonásobně vyšší, navíc to byl dost silný kulturní šok, protože jsem nikdy předtím v Americe nebyl, natož abych tam žil.

Samozřejmě ten první rok je náročný pro většinu hráčů. Přišel jsem do týmu, který byl nabitý mladými talentovanými hráči, a minut na hřišti pro mě nezbývalo moc, respektive bylo jich málo a ať jsem se snažil sebevíc v tréninku, v individuální přípravě, tak se mi zkrátka nepodařilo prosadit víc v rotaci týmu. Ale samozřejmě to byla první nováčkovská sezona. Objevujete celou soutěž, bydlíte v těch nejlepších hotelech, podíváte se do každé arény NBA, poprvé hrajete proti všem těm hráčům, které jste měl možnost vidět jenom v televizi. Takže z hlediska zážitků je první sezona nezapomenutelná. Z hlediska toho, jak jsem ji hodnotil po sportovní stránce, tak nebyla určitě úspěšná, ale ani si nemyslím, že byla neúspěšná.

Z Golden State přes Dallas do Bostonu

Po dvou výměnách jste skončil v historicky nejúspěšnějším týmu soutěže – Bostonu Celtics. Věřil jste tehdy, že se v něm prosadíte vedle hvězd, jako byl Paul Pierce?
Abych pravdu řekl, nevěřil jsem. Ne že bych se neprosadil, ale když jsem dorazil do Bostonu, tak jsem zkrátka neviděl věci pozitivně, růžově. Jak jste zmínil, během toho léta jsem se stal dvakrát součástí výměny.

USA, Japonsko, Turecko. Podívejte se na profily soupeřů českých basketbalistů na mistrovství světa

Číst článek

Když jsem odešel z Dallasu, cítil jsem se skvěle, byl jsem součástí skvělého týmu, dokonce jsem si tam i koupil dům, ze kterého jsem se po třech týdnech musel vystěhovat. Zpráva, že jsem byl vyměněn do Bostonu, přišla týden před začátkem soutěže. Byla hodně nečekaná a musím říct, že v tu chvíli, kdy jsem opouštěl Dallas a letěl jsem do Bostonu, tak jsem ty věci neviděl příliš růžově. Ale tak už to v životě bývá. Když člověk čeká nejméně, tak najednou se z toho vyklube to nejlepší a v podstatě ta druhá sezona, kterou jsem měl možnost odehrát za Celtics, byla prostě pro dodneška nezapomenutelná.

Vám se v té době začalo dařit. Trenér Jim O’Brien vás nasazoval hlavně na bránění největších hvězd soupeře. S kým jste měl nejvíc „práce“? Na koho vzpomínáte?
Je to pravda. Do Bostonu jsem přišel týden před začátkem soutěže. Než jsem se stihl rozkoukat, tak jsem seděl s Jimem O’Brienem. Ten mě nominoval do základní pětky a v podstatě po celý zbytek sezony jsem se v té základní pětce udržel. Hrál jsem tehdy až 30 minut na zápas. Měl jsem na starosti obranu těch nejnebezpečnějších hráčů soupeře, což byla také pro mě každý večer velká výzva.

Nabízí se jména jako Kobe Bryant, LeBron James, Dwayne Wade, který byl neuvěřitelně exkluzivní, ačkoliv jeho hra nebyla nějak komplikovaná, respektive Dwyne Wade tehdy nebyl střelec, pouze najížděl do koše. Ale i když to člověk věděl, tak stejně se mu to nepodařilo zastavit. Tracy McGrady patřil k jedněm z nejtalentovanějších hráčů, které jsem měl možnost bránit. Takže v podstatě na té pozici, kde jsem bránil, byl každý večer osobní výzva postavit se jednomu z nejlepších hráčů světa.

Na koho z vašich spoluhráčů v NBA vzpomínáte? S kým se nejlépe hrálo nebo byl třeba dobrý parťák v šatně?
Jako nejlepšího spoluhráče a hráče, se kterým jsem měl možnost sdílet šatnu a hřiště, tak bych jmenoval Steva Nashe, se kterým jsem měl možnost krátce působit v Dallasu. Je to naprosto výjimečný hráč a hlavně výjimečná osobnost. Tak pozitivního člověka, tak inspirujícího člověka jsem neměl už nikdy možnost potkat. Steve po odchodu z Dallasu do Phoenixu se stal dvakrát za sebou i nejužitečnějším hráčem celé NBA, což pro hráče na jeho pozici a s jeho dispozicemi bylo naprosto unikátní.

Basketbalista Satoranský překonal český rekord v NBA, odehrál 45 minut

Číst článek

Měl jsem možnost hrát v jednom týmu například s Dirkem Nowitzkim, který letos také končil svojí kariéru v NBA. To jsou lidi, na které vzpomínám hodně rád a vážím si toho, že jsem se mohl stát jejich spoluhráčem. A samozřejmě i to, že během mého krátkého působení jsem měl možnost sdílet jeden dres s LeBronem Jamesem, který pravděpodobně vejde do historie jako jeden z nejlepších hráčů, který kdy tuhle hru hrál.

Neseděl by vám dnešní styl NBA víc? Byl jste skvělý trojkař a i dobrý obránce, což jsou vlastnosti, které jsou v NBA stále více ceněny.
Možná ano. Na druhou stranu dnešní hra je ještě víc atletická a ještě rychlejší, než byla v době, kdy jsem hrál já. Nikdy jsem nepatřil mezi velké atlety. Vítězil jsem spíš hlavou a rychlostí na hřišti. Takže si nejsem jistý, že by mi dnešní hra seděla víc než ta tehdejší.

Cleveland a Milwaukee

Strávil jste v Bostonu dva roky a pak jste požádal o výměnu a odešel jste do Clevelandu. Proč?
Po té druhé sezoně, která byla pro mě velmi úspěšná, tak jsem se vrátil k sezoně třetí. Mezitím se vyměnil trenér, došlo k několika hráčským změnám a moje pozice v týmu se změnila. Měl jsem pocit, že by mohla být stejná, jako byla v předchozí sezoně, že jsem na to měl, že jsem dokázal, abych měl stejnou důvěru a stejný prostor na hřišti, a podpořen rétorikou svého agenta ve mně rostl pocit nespokojenosti, který vyústil v to, že jsem požádal o výměnu.

Klub se dlouho bránil a nechtěl mě vyměnit a nakonec k tomu kroku přistoupil v poslední den – takzvaná Trading Deadline, většinou je to někdy v druhé polovině února – mě vyměnil do Clevelandu. Když to dneska zpětně hodnotím, tak to byla jednoznačně chyba a věc, kterou kdybych mohl vrátit a udělat jinak, tak to udělám.

V Clevelandu jste byl jen část sezony, poté jste byl vytradeován do Milwaukee Bucks. Pak už jste v NBA nepokračoval. Proč? Nepřišly žádné zajímavé nabídky?
Čtvrtá sezona, kterou jsem strávil v Milwaukee, už byla taková… Už jsem cítil, že to místo a reputace, kterou jsem si vydobyl během roku a půl v Bostonu, tak se pomalu začaly vytrácet a opět jsem se vrátil do takové limitující role v rámci týmu Milwaukee. Když sezona skončila a mluvil jsem s agentem, tak nějaké možnosti byly. Jednalo se o takzvané negarantované kontrakty, některé byly jenom pozvánky, abych se vrátil zpátky a hrál letní ligu, ale upřímně řečeno už jsem o tuhle šanci bojovat nechtěl.

Je to konec, ale zároveň i začátek, těší se Welsch na novou životní etapu po konci kariéry

Číst článek

Měl jsem pocit, že ta kapitola, která se jmenovala NBA a kterou jsem zkusil, došla ke konci. Na druhou stranu začaly přicházet velmi zajímavé nabídky z Evropy, kdy tehdy nejlepší kluby mi nabízely skvělé kontrakty a skvělé místo. V podstatě mi trochu Evropa chyběla a rozhodl jsem se k návratu. Abych pravdu řekl, tak od té doby, co jsem se vrátil, tak jsem nikdy nelitoval toho, že jsem z NBA odešel a dál jsem nepokračoval.

Návrat do Evropy

Po konci v NBA jste hrál ve španělské Malaze, se kterou jste se dostal i do Final Four Euroligy. Byly to pro vás úspěšnější čtyři sezony než stejné období v NBA?
Úspěšnost se dá hodnotit z několika pohledů. Spíš bych řekl, že to bylo daleko náročnější období, protože zatímco čtyři roky v NBA jsem hrál ve stínu těch největších hvězd a na těch největších hvězdách ležel ten hlavní tlak a odpovědnost za výkon, i když jsem hrál hodně, tak po přestupu do Španělska jsem přišel s nálepkou hráče NBA, a naopak tady ta zodpovědnost a všechny věci s tím spojené se očekávaly ode mě. Takže z hlediska očekávání a z hlediska tlaku to pro mě bylo podstatně náročnější a podstatně náročnější část mé kariéry.

Ale vzpomínám na to jen v dobrém, protože jsem měl opět možnost potkat v týmu výjimečné lidi, kluky, kteří tvoří zlatou španělskou generaci, která vyhrávala v podstatě všechno. V té době začala vítězstvím na mistrovství světa v roce 2006 a od té doby nebyla vrcholná akce, ze které by se Španělsko nevracelo s medailí. Takže jsem měl možnost potkat výjimečné hráče, měl jsem možnost hrát pod výjimečnými trenéry, jako je třeba Sergio Scariolo, který posledních několik let vede španělskou reprezentaci a letos vyhrál NBA na lavičce Toronta Raptors. Vzpomínám na to jako na další skvělou fázi mojí kariéry, která byla náročná, ale všechna ta práce a úsilí stály za to.

Po konci v Malaze jste strávil sezonu v Estudiantes Madrid, další v belgickém Charleroi a poté jste se už vrátil zpátky do České republiky do týmu Nymburku. Proč jste ještě nepokračoval v zahraniční?
Ty dva roky, které jste právě vyjmenoval, to bylo 2010 až 2012, to je takové přelomové období v mé sportovní kariéře, protože mi bylo třicet let a dostal jsem se do takové slepé uličky. Cítil jsem trochu vyhoření z hlediska basketbalu, měl jsem problémy s motivací a v podstatě tyhle dva roky, dvě sezony jsem se spíš na hřišti trápil, než že bych si basketbal užíval.

Druhý Čech v NBA Jiří Welsch končí bohatou kariéru. Naposledy hrál v dresu Pardubic

Číst článek

Bylo to spojené i s tím, že jsem řešil nějaké osobní věci. Tehdy končil náš vztah s bývalou ženou po čtrnácti letech včetně osmiletého manželství. Skončilo to tím, že jsme se v roce 2012 rozešli a rozvedli. Takže tyhle dva roky byly pro mě takovým zlomovým obdobím a v podstatě v roce 2012, než jsem se vrátil do Nymburka, tak to nebyla otázka, jestli mě už omrzelo hrát v zahraničí, nebo ne, ale spíš to bylo, jestli ještě budu dál hrát, nebo jestli ve dvaatřiceti letech neukončím kariéru.

Byl jste také dlouholetým reprezentantem. Jak jste se sám zmiňoval, hrál jste v národním dresu už ve dvaceti letech. Byl jste tak účastníkem doteď možná největšího úspěchu českého basketbalu, a to sedmého místa na mistrovství Evropy v roce 2015. Jak vzpomínáte na tento šampionát?
To mistrovství mám spojené s obrovskou řádkou úžasných vzpomínek na hřišti i mimo. Byl to dlouhý šampionát, strávili jsme na něm, tuším, dva týdny mezi Lotyšskem a Francií. Rodiny za námi přijely do Lotyšska a lidi nám přijeli fandit do Francie.

Hráli jsme v podstatě od prvního až do posledního dne šampionátu. Byly tam vítězství, porážky, zklamání, obrovské pocity euforie a vyvrcholilo to tím, že jsme postoupili do čtvrtfinále. Skončili jsme na sedmém místě a zajistili si účast v olympijské kvalifikaci, což do té doby byl největší úspěch v novodobých dějinách českého basketbalu. Takže tenhle šampionát mám spojený se spoustou krásných vzpomínek a určitě ve mně bude žít ještě dlouho.

Pauza od palubovky

Jak vidíte šance českého týmu na mistrovství světa? Podaří se jim postoupit ze skupiny?
Myslím si, že ano. Ten los jsem viděl velice pozitivně. Konverzace s některými lidmi, například s trenérem národního týmu Ronenem Ginzburgem, mě z tohoto pocitu asi vyvedla. Pořád si myslím, že ten los je velice atraktivní, že se budeme moct poměřit s Američany. Je to samozřejmě ten nejsilnější možný soupeř, na druhou stranu co se týče atraktivity a pro fanoušky je to skvělá příležitost. Co se týká zbylých soupeřů, Turecko a Japonsko budou velice kvalitní týmy, ale myslím si, že nebudou kvalitativně lepší, než jsme my. Pokud náš tým bude zdravý a sejde se v plné sestavě, tak má na to, aby porazil jak Turecko, tak i Japonsko a může určitě o postup bojovat.

Nyní působíte v České basketbalové federaci, kde máte na starost mládež. Co plánujete do budoucna? Chcete na této pozici zůstat? Nelákalo by vás třeba trénování?
Loni po konci kariéry jsem přemýšlel, kterým směrem se vydat, zda se vydat nějakou manažerskou nebo funkcionářskou cestou, nebo zůstat přímo na hřišti a trénovat. Zatím jsem se rozhodl pro toto řešení, které svým způsobem kombinuje obě dvě ty věci. Potřeboval jsem trochu pauzu od hřiště, protože 22 let jsem byl v rytmu hráče, od tréninku k tréninku, k zápasu a zase zpátky k tréninku, a potřeboval jsem si od toho trochu odpočinout.

‚Rozhodnutí jsem udělal už kolem Vánoc.‘ Jiří Welsch si splnil sny a zahrál si proti největším hvězdám

Číst článek

Kdybych začal okamžitě hned trénovat, tak by to v podstatě bylo to samé, ale ještě intenzivnější, protože trenér samozřejmě i mezi těmi tréninky musí připravovat a před zápasem připravovat a po zápase analyzovat a tak dále. Takže potřeboval jsem pauzu od palubovky. Neříkám, že se k ní nikdy nevrátím, ale momentálně žádný plán nemám. Momentálně mám před sebou několik myšlenek, vizí a projektů, které bych v rámci svojí pozice chtěl realizovat a naplnit. Pak uvidíme, kam mě cesta životní a basketbalová dál povede.

Vidíte mezi mladými českými hráči někoho, kdo by měl šanci si zahrát NBA?
Myslím, že jsou jména, ale nerad bych je říkal, abych ty kluky zbytečně nedostával pod nějaký tlak nebo pod nějaká očekávání, která by potom v očích jiných měli naplňovat. Myslím si, že se tu rodí talentovaní kluci, talentovaní hráči a že v těch kategoriích mezi 16 a 20 lety máme několik velice zajímavých kluků. Samozřejmě že se do NBA dostat můžou, ale je to opravdu tak úzká liga, vybraná společnost – pouze 450 hráčů z celkového počtu 250 milionů registrovaných mužů, kteří hrají basketbal na celém světě, že jenom kvalita, jenom být dobrý častokrát nestačí. Je k tomu potřeba i trocha štěstí. Samozřejmě těm klukům budu to štěstí přát, protože doufám, že Tomáš Satoranský nezůstane jediným Čechem v NBA a že se k němu brzo připojí někdo jiný.

Petr Jadrný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít