Zuzko, máte za sebou první vystoupení na atletické dráze v Tegu, vypadalo to, že běžíte v naprosté pohodě a klidu.

„Jsem ráda, že to tak vypadalo, ale nešlo to zase tak lehce. Přeci jen jsem měsíc nezávodila, tak jsem z toho byla taková rozpačitá, ale potvrdila jsem si, že můžu běžet rychle, tak doufám, že v úterý to bude ještě o něčem jiném, že se mi poběží trochu líp.“

Kdy jste naposledy mohla vypustit třicet metrů před cílem a v klidu si pohlídat postup?

„Neběžela jsem pořádně už zhruba sto padesát metrů před cílem, motala jsem nohama, že to byla skoro ostuda. Naštěstí nebylo potřeba běžet naplno a mohla jsem si to jen hlídat. Snad to ale zítra bude jiné, protože běžet takhle není ideální.“

Proč to není ideální, když to jde tak, jak chcete, a ani do toho nemusíte dávat všechno?

„Je pravda, že jsem mohla pošetřit spoustu sil, pokud to tak půjde i zítra, bude to jedině dobře. Osobně si ale myslím, že budu už zítra muset běžet o hodně líp.“

Semifinále pro vás bude zlomový bod, stejně jako je na mistrovství světa třeba pro hokejisty čtvrtfinále – je to buď, anebo…

„Doufám, že to bude to „buď“, to „nebo“… nad tím vůbec neuvažuju. Pro mě je cíl finále, kdyby se to nepovedlo, byla bych strašně zklamaná. Nad tím vážně nechci ani přemýšlet, že by se to nemělo povést.“

Teď jste v naprosté psychické pohodě, budete třeba s blížícím se závodem nervóznější?

„Určitě budu, byla jsem nervózní i před rozběhem, ale je fakt, že ty rozběhy bývají většinou to nejhorší, protože člověk moc neví, co od sebe čekat. Zítra bude líp, i proto, že se poběží rychleji, což je lepší. Když se běhá pomalu, člověk se víc natrápí.“

Ještě před odletem jsme se bavili o tom, že míváte štěstí na počasí, tady jste měla zatím to nejlepší, co bylo k mání – pomohlo vám v rozběhu i tohle?

„To je fakt, dneska je extrémní vedro, což já zase tak úplně nemusím, protože člověk je vyřízený už při rozcvičování. Ale jak jsem se dívala na předpovědi, na finále má být hrozně ošklivo a mají padat trakaře. Ale víte co? Třeba mi to pomůže!“