Dole Němci, nahoře partyzáni. Zapadlý hotel plný cenných obrazů zničili až komunisté
Celé své dětství i dospívání prožila v „rodinném“ hotelu ve Sněžném, které její otec proměnil v centrum turistického a kulturního dění. Do zastrčeného kouta Vysočiny se od konce 30. let sjížděli nejen podnikatelé, ale hlavně spisovatelé, herci, zpěváci či výtvarníci. Josef Rýdl dělal pro své významné hosty i nemožné a oni mu opláceli svojí náklonností a malíři také svými obrazy, které ve velkém počtu zdobily stěny restaurace.
Hotel Záložna zůstal oázou klidu a múz i po roce 1948, koncem 50. let byl ale Rýdl nařčen z okrádání socialistického podniku a strávil ve vězení 15 měsíců. Do svého milovaného hotelu se už on ani rodina nevrátili, cennou sbírku obrazů však vlastní dcera Zlatoslava Svobodová dodnes.
Sněžné (do roku 1948 Německé), nejvýše položený městys na Českomoravské vysočině, bylo už od 19. století centrem pravidelných setkávání regionálních umělců. Mnohem větší okruh osobností ovšem začalo přitahovat od roku 1937. Tehdy se šéfem hotelu Záložna, dominanty náměstí postavené o deset let dříve, stal podnikatel, mecenáš a vizionář Josef Rýdl, který z Německého udělal atraktivní rekreační centrum.
„Ten hotel nám nepatřil, tatínek byl pouze nájemce a maminka tam vařila,“ vzpomíná dcera Zlatoslava Rýdlová (provdaná Svobodová), která přišla na svět ve stejném roce, kdy její otec začal Záložnu řídit.
„Maminka uměla výborně vařit, tím byla známá široko daleko. Dodnes mají na jídelním lístku Pařížský řízek podle paní Rýdlové, když ho dělala, tak to vždy bylo první jídlo, které bylo vyprodané. Před pár roky jsem se tam po dlouhé době byla podívat, dala jsem si právě ten řízek, ale nebylo to úplně ono. Řekla jsem to vrchnímu, věděl už, kdo jsem, tak hned na mě: ‚Prosím vás, řekněte nám, jak to vaše maminka dělala.‘ No, nebyl důvod mu ten recept neprozradit!“
Dole Němci, nad nimi partyzáni
Nebyla to ale jen kuchyně paní Rýdlové, co stvořilo neobyčejný věhlas hotelu. Tím hlavním byl její manžel – dokonalý hoteliér, pro něhož byli hosté skutečně na prvním místě, často i na úkor rodiny.
„Jezdil k nám třeba ředitel brněnské Zbrojovky Krejčí - každé léto na celé prázdniny s celou rodinou včetně vychovatelky. Jejich dcery byly přibližně stejně staré jako já, tak jsme vždycky byly celé léto i se sestrou s nimi, brali nás jako svoje děti. Já jsem pak vždycky tatínkovi říkala: ‚Proč nemůžeme mít takovýho tatínka, jako je pan ředitel Krejčí, který se těm dětem tak věnuje.‘ Tehdy mi bylo tak 13-14 roků.“
Josef Rýdl prakticky veškerý zisk investoval do hotelu i okolí – před hotelem nechal upravit park a z nedalekého rybníčku vybudovat koupaliště s koncertním pavilonem a letní restaurací. To už byla válka, která se ovšem zapadlého kouta Vysočiny příliš nedotkla.
Jen v sanatoriu na nedalekém Buchtově kopci byl ubytován oddíl Hitlerjugend: „Jejich velitelé chodívali k nám do hotelu a vždycky mi přinesli banán. Já ho nemám ráda, nikdy jsem ho nejedla a navíc mi vadilo, že mi ho nosí Němci. Na Buchtově kopci byla chata, kterou měl tatínek pronajatou, a tam se schovávali partyzáni. A Němci chodili do té chaty na kávu a na pivo, pracoval tam číšník od tatínka. A nad nimi byli ti partyzáni! Tatínek vždycky říkal: ‚Ani muk!‘ No, tak ani muk! Nikdy jsem je ani nezahlídla, tatínek nám sice o nich řekl, ale zakázal, že se nikde o tom nesmíme ani zmínit. Ten číšník se jmenoval Slávek Lebeda a chodil každý den dolů do hotelu pro zásoby, protože tam ty partyzány živil.“
Strejdové Hrubín a Trnka
Za války také zřídil Josef Rýdl ve velké jídelně hotelu první kino široko daleko. A před promítáním zazpíval nějakou písničku slavný herec Jára Pospíšil, který se nějaký čas v Německém skrýval.
„To byla vlastně rodina, naši byli oba kmotři Pospíšilových dětí. A aby jako Žid nemusel do koncentráku, tak mu otec sehnal poblíž místo kočího. Jára Pospíšil byl u nás pečenej vařenej – mám poslední jeho dopis, co psal mamince, když tatínek v roce 1977 zemřel – že nemůže přijet na pohřeb… To byl opravdu rodinný přítel.“
A zdaleka ne jediný. Výčet jmen pravidelných a blízkých hostů hotelu Záložna ve 30. – 50. letech minulého století je skutečně impozantní, jen namátkou František Halas, Ludvík a Milan Kunderovi (Ludvík Kundera dokonce po smrti F. Halase napsal báseň, v niž vzpomíná právě na společné chvilky strávené ve Sněžném), Josef Jambor, Oldřich Nový, Sojna Špálová, Jiřina Steinmarová, Zita Kabátová a mnozí další.
Jejich slova vřelých díků a přátelství uchovávají dodnes pamětní knihy hotelu i památníčky obou Rýdlových dcer. Několik dní tam pobýval dokonce japonský velvyslanec a i ten projevil s poskytnutými službami značnou spokojenost.
„Každý rok jezdíval do hotelu Slovácký krúžek s Jožkou Severínem a Boženkou Šebetovskou. Nebo (Ladislav) Kozderka tam býval s celou rodinou, Vlaďku si pamatuji jako takovýho prcka, věčně usoplená rýmou… Taky otec Karla Kryla – starý pan Kryl, ten tatínkovi za války i po ní vydával tisky, drobné publikace autorů-hostů jako soukromé brožurky, mám toho celou hromádku.“
Zřejmě nejpevnější vztahy si Rýdlovi vytvořili s Jiřím Trnkou a Františkem Hrubínem. Ti jezdili do hotelu Záložna pravidelně i se svými rodinami a jejich přátelství vydrželo až do konce života.
A i paní Zlatoslava je má stále v živé paměti: „Já jsem je měla moc ráda, říkala jsem jim strejdo. Mám spoustu podepsaných knížek od Hrubína a můj syn se ve třech letech naučil nazpaměť jeho básničku Holoubek – i já si ji dodnes pamatuji, přestože je mi hodně přes osmdesát. Když k nám začal jezdit Hrubín, tak on docela rád pil a náš tatínek se tehdy zavázal, že ho to odnaučí. Tak mu vždycky přinesl minerálku, které říkal hrubínovka. A on musel – chudák – místo vína pít tu minerálku. Ale měl tatínka rád, tak se podřídil a pil tu hrubínovku. Byli to všichni ohromně veselí lidé, měli svoje stoly, v klubovně seděl Trnka v rohu a Hrubínovi měli u okna takový velký stůl. To byla jejich místa, kde seděli při obědě nebo večeři.“
Kolem hotelu poletoval obušek
Ale nejen jim věnoval Josef Rýdl v hotelu svoji pozornost, stejně se staral o všechny hosty – to byl taky důvod, proč se Záložna stala tak oblíbenou.
„Tatínek rozuměl věci, věděl, co který host potřebuje. Jemu se nestalo, že by hosté odjeli předčasně, nebo se jim u nás nelíbilo. I když bylo škaredé počasí, tak jim rozmluvil, ať nejezdí pryč, že je krásně, když si sednou na lavičku… Každé poledne a večer prošel celou jídelnu a zkontroloval, jestli jsou všichni hosté spokojeni. A když byl nějaký problém, vždycky dostala maminka vynadáno. Personálu nenadával, neřešil s ním problémy, vždycky to odnesla naše maminka: ‚Tys měla na to dávat pozor‘, ‚Tys měla udělat to nebo ono‘. Mně bylo maminky líto a vždycky jsem říkala: ‚Ale tati, vždyť mamka za to nemůže, proč nenadáš támhle číšníkovi…‘ Bylo to pro něj strašně těžký, když pak o tu práci přišel, protože ji miloval.“
Záložna se dokonce stala centrem natáčení jedné z nejznámějších a dosud stále populárních filmových klasických pohádek Obušku, z pytle ven podle předlohy Karla Jaromíra Erbena. I v tom jistě sehrála kromě působivých exteriérů Vysočiny svoji roli obliba hotelu a hoteliéra Rýdla u některých herců a dalších osob spjatých s filmem.
Většina scén se točila v okolí Sněžného, Blatin, Krátké (dnes je celá obec vesnickou památkovou rezervaci) a Samotína, pohádkovou hospodu sehrála skutečná proslulá hospoda v Samotíně. Původně měl film trvat jen 30 minut a natáčení asi 14 dní. Režisér Jaromír Pleskot ovšem některé scény dost natáhl a navíc úplně nevyšlo počasí, takže štáb strávil ve Sněžném prakticky celé léto.
„Mám fotku pana Peška, jak jede na oslu. To natáčení jsem brala jako divadlo. Ale film se mi pak hodně líbil – hned jsem věděla ‚Jé, tohle je zrovna točený v té hospodě na Samotíně.‘ Vím, že Pešek hrozně rád tančil a já jsem měla sestřenici, takovou droboučkou blondýnku, a ona se mu strašně líbila. A jak tatínek pořádal ty večírky, benátské noci na koupališti nebo ty slovácky večírky s taneční zábavou v hotelu, pan Pešek to tam s ní vytáčel. Ta moje sestřenice byla do něj zamilovaná.“
Nová moc udeřila po deseti letech
Nástup vlády komunistů neměl na hotel Záložna zpočátku nijak zásadní vliv. Jak už bylo řečeno, Rýdlovi nebyli majitelé, ale pouze nájemci, takže i když vlastnictví přecházelo postupně z jedné socialistické organizace na druhou, zůstávali oba na svém místě. Josef Rýdl měl sice zpočátku určité problémy, protože místní funkcionáři chtěli, aby vstoupil do strany, kam se mu ale moc nechtělo, to se ale na čas srovnalo.
„On byl stále oblíbený jak u komunistů, tak u normálních lidí. Místním v podstatě dával výdělek, protože těch pokojů v hotelu bylo pouze devatenáct a návštěvníků hodně, takže tatínek měl hodně hostů ubytovaných v soukromí. Někteří ubytovatelé neměli ani povlečení, tak jim maminka dávala povlečení a pak ho zase brala zpátky na vyprání. Tehdy v hotelu nebyly pračky, měli jsme čtyři pradleny, které to praly venku na valše v neckách. Většina hostů tedy byla v privátech a těm ubytovatelům platili stejně jako za pokoj u nás. Jíst ale všichni chodili do hotelu!“
Hála rovná se Hahn aneb Kdykoliv vidím pomeranč, vzpomenu si na dědečka v Terezíně
Číst článek
V té době už Zlatoslava nepobývala celý rok ve Sněžném, ale vracela se tam jen na víkendy a prázdniny z Brna. Ona i sestra chtěly sice studovat na gymnáziu v Novém Městě na Moravě a pak jít na vysokou školu, jako dcery živnostníka ale ani nebyly přijaty. Obě tedy absolvovaly alespoň střední zdravotnickou školu v Brně.
Nečekaná rána pro celou rodinu přišla v roce 1958, kdy byl Josef Rýdl zatčen a odvezen do vazební věznice v Jihlavě. „Jeden z číšníků poslal udání, že se tatínek obohatil v předchozí sezoně při tržbě přes dva miliony korun asi o dva tisíce. Rodiče si mě zrovna vyzvedávali z lázní v Poděbradech, kde jsem byla jako jedenadvacetiletá s nemocným srdíčkem. A když jsme se vraceli, tak už nás vůbec nepustili dolů do hotelu, jen do patra, kde měli rodiče dva pokoje, a my se sestrou jsme bydlely v bytě u tety na druhém konci chodby. Zavřeli nás nahoře v tom bytě a tatínka odvezli k výslechu.“
Dodnes není zřejmé, kdo a proč se chtěl úspěšného vedoucího hotelu zbavit – jasno v tom neměli ani místní, mezi nimiž vyvolala událost vzájemné podezírání a nedůvěru. „Mám spoustu dopisů od lidí, co k nám do hotelu jezdili a tatínka se zastávali. Psali i do Jihlavy na soud, že to vše je vykonstruované a ten číšník tam byl nasazený.“
O vedení hotelu přišel
Nic nepomohlo – Josef Rýdl byl odsouzen k osmiměsíčnímu vězení a pokutě tři tisíce korun. Cítil se sice nevinný a odvolal se – jediné, čeho tím ale dosáhl, bylo navýšení trestu na patnáct měsíců a zdvojnásobení pokuty.
Kuchařský kabátek z popraviště aneb Poslední svého rodu
Číst článek
„Nejprve byl ve vězení v Jihlavě – tam to bylo dost strašné, protože museli dělat nesmyslnou práci, třeba přenášet pytle cementu 20 metrů a hned zase zpátky. Když si propíchl nohu o hřebík, tak ho léčil veterinář, protože lékaře tam neměli. Pak si zažádal o přeložení a poslali ho do Lubence u Prahy, kde dělal skladníka, to už se dalo vydržet. Jednou měsíčně měl povolené návštěvy, mohla k němu maminka a buď já, nebo sestra Naděnka, obě dvě nás tam nikdy nepustili. Moje sestra byla moc hodná a věděla, že tatínek mě má moc rád, tak vždycky řekla: ‚Tak běž ty, Zlati, já tady budu čekat.‘ Mohli jsme mu dovézt něco málo na jídlo, seděli jsme s ním u stolu v takové dřevěné boudě a povídali jsme si. Tam už tatínek říkal, že to bylo k vydržení, dělal tam toho skladníka, tak už to šlo, ale v té Jihlavě to prý bylo hrozný!“
O místo v hotelu přišla po zatčení manžela i paní Rýdlová, vydala se tedy do Brna a vařila ve studentské menze. Ani Josef Rýdl se už po propuštění do hotelu Záložna nevrátil, protože součástí rozsudku byl také zákaz obchodní činnosti. Připojil se k rodině, která v té době obývala v Brně svobodárnu o výměře 12 čtverečních metrů.
„Tatínek zemřel v roce 1977, po propuštění z vězení byl zaměstnaný tady v octárně. Ale s některými hosty si ještě hodně psal a s maminkou jezdili pravidelně na týden do Prahy na dovolenou – to obvykle bydleli na Václaváku u Šroubka a čas trávili s Trnkovými nebo s Hrubínovými. Jednou – to jsem tam byla s nimi – jsme seděli s tatínkem a s Trnkou v jedné vinárničce u hlavního nádraží a přišel pan Werich, to bylo vlastně moje jediné setkání s ním, ale dodnes ho mám v paměti. Werich byl veselý, rozesmátý, s Trnkou se neustále popichovali – oba to byli takoví hřmotní chlapi.“
Zbyly jen obrazy
Jediné, co rodině dodnes připomíná každodenní život a atmosféru v hotelu Záložna, je bohatá a pestrá sbírka obrazů. Ani jeden nebyl koupený – všechny dostal Josef Rýdl od řady malířů jako výraz díků a někdy i namísto peněz za pobyt, protože leckterý z nich měl hluboko do kapsy. Stěny hotelové jídelny se postupně měnily v reprezentativní galerii soudobého umění. A protože všechny byly prokazatelně osobním vlastnictvím Josefa Rýdla, vzal si je s sebou.
Každá totalita jí vzala jednoho z rodičů aneb Nikdy nebýt otrokem. Životní příběh Zdeny Mašínové
Číst článek
„Některé obrazy má syn, jiné vnuk, další má snacha. Bylo jich mnohem víc, než mám tady – ale i tak je jich na utírání prachu až až. Třeba tamhle ten obraz od Jambora je z roku 1940, to namaloval, aby měl tatínek památku, z jakého rybníku postavil koupaliště. Ty obrazy měl hodně rád, ale než umřel, tak říkal: ‚Zlati, až vám bude těžko, prodejte!‘ Neprodali jsme ani jeden! Já sama jsem tuhle říkala synovi: ‚Vašku, vem nějaký obraz a prodej – platíš hypotéku.‘ A on: ‚Ne, mami, obrazy se prodávat nebudou, to je památka po dědovi.‘ Vlastně to byl náš jediný majetek – když jsme byli v hotelu, každý ve Sněžném říkal: ‚Rýdl musí bejt boháč!‘ A když ho pak zavřeli a udělali domovní prohlídku, tak se zase po celým Sněžným vykládalo, že děvčata Rýdlovy jsou chudý nevěsty, že nemají ani výbavu. Protože všechno, co tatínek vydělal, okamžitě dával zpátky do provozu. My jsme neměli auto, tatínek si za celou dobu pořídil jenom nábytek do ložnice a obývacího pokoje. A i to si musela prosadit maminka. Všechno hned investoval zpátky do hotelu, taky v koupališti se utopilo hrozně moc peněz. Byl vlastně takový vizionář, který dělal vše pro lidi. A myslím si, že to by mohlo být inspirací i pro dnešní dobu, aby každý dělal, co ho baví, a dělal to tak, aby to bylo pro lidi. Náš tatínek se opravdu obětoval – vše pro to, aby byli všichni spokojení, šťastní, byť to někdy opravdu bylo i na úkor rodiny. Prostě aby každý dělal pro druhé to nejlepší!“
