Jeho vlastní život probíhal o poznání klidněji, byť jej rovněž provázely některé nečekané zvraty. Dnes už sice jedenasedmdesátiletý Josef Skalský v řemesle svého otce ze zdravotních důvodů nepokračuje, vůně dřeva a hudební nástroje jsou mu stále blízké.

Málokdo se může pochlubit tak hluboko do minulosti sahajícím rodokmenem jako právě Josef Skalský. Jejich rod je doložen od roku 1731, kdy jeho předci pravděpodobně vyrazili z Krkonoš na jihovýchod, až nakonec skončili v Brně.

„Poslední zastávka na této cestě byla v Bystrém u Poličky – to jsem zjistil od nějakého pana Leoše Skalského, který měl opravnu šicích strojů v Brně-Žabovřeskách a který to potřeboval za války kvůli doložení původu. Pak už jsme šli sem do Brna, skončili jsme ve čtvrti Komín, od té doby jsme tady a já jsem už poslední nositel tohoto jména. Narodil jsem se 27. května 1952 v domku na Ruském vrchu a v Komíně jsem vlastně strávil celý život, i když po třicítce jsem začal bydlet o pár ulic dál, kde jsem si zařídil i vlastní dílnu.“

Poprava v Kounicových kolejích 

V Brně-Komíně se poznali i jeho rodiče, ovšem stěží by k tomu došlo, nebýt rodinné tragédie. Dědeček s babičkou z matčiny strany měli totiž hospodu na opačném konci Brna: „Dědeček, František Melezínek, pracoval jako śéfkuchař v restauraci na Stadionu (rozsáhlý sportovně-kulturně-společenský komplex v centru Brna, pozn. autora), ale chtěl se osamostatnit.

Tak si s manželkou Martou otevřeli ve 30. letech hospodu na Cejlu, která ale nedosahovala stejné úrovně, byla to spíš taková vývařovna. Oba byli silně apolitičtí, ale v době heydrichiády ukrývali jednoho člověka a někdo je asi udal, nebo možná sám ten dotyčný byl chycen a při výslechu z něj dostali, kde byl.

Oba byli zatčeni 29. června na Petra a Pavla, vzápětí proběhl soud na dnešní právnické fakultě (v letech 1940-1945 sídlo řídící úřadovny gestapa pro Moravu, pozn. autora) a ve středu 1. července 1942 byli oba popraveni v Kounicových kolejích – dědečkovi bylo tehdy 41 let, babička byla o devět let mladší.“

Jejich tehdy dvanáctiletá osiřelá dcerka putovala nejprve k příbuzným do Lipníka nad Bečvou, ale začátkem školního roku ji její dědeček odvezl zpátky do Brna a zařídil jí bydlení právě v Komíně, dívku adoptovala její teta. Poprava manželů Melezínkových se hluboce vryla do srdcí celé rodiny.

„Z našeho rodinného domu na Ruském vrchu v Komíně jsme na ty Kounicovy koleje viděli. Moje prababička pak každoročně na Velikonoce nebo Vánoce chodila na to popraviště dát kytičku. Naposledy den před Štědrým dnem, tehdy se s tím místem nemohla nějak rozloučit, nakonec tam dostala infarkt a umřela. A moje maminka zase umřela ve výroční den popravy svých rodičů - 1. července 1976.“

„Bylo jí 46 let. Dodnes mám také schované oblečení prarodičů, co na sobě měli těsně před popravou – babička darovala jedné spoluvězeňkyni nějaké spodní prádlo a ponožky a děda zase někomu ten svůj kuchařský kabátek. To se pak po válce dostalo k mé prababičce. A ta, když asi cítila, že brzy umře, to dala mé mamince a ta zase mně – vždycky asi tak měsíc před smrtí.“

Další listy z rodinné kroniky

Otec Josefa Skalského se narodil ve stejném roce jako maminka – 1930 – a ve čtrnácti se začal učit houslařem u mistra tohoto oboru Josefa Kreutzera, který měl za sebou léta praxe ve Švýcarsku, Německu a Rusku, dílnu v Brně si otevřel v roce 1921. Josef Skalský starší patřil k jeho nejnadanějším žákům, i po vyučení s ním celou dobu spolupracoval. Kreutzer dokonce počítal s tím, že po něm Skalský převezme jeho dílnu, což se ovšem po nečekaném Kreutzerově úmrtí v roce 1970 nestalo.

Přitom ovšem nechybělo mnoho a učení Josefa Skalského mohlo skončit jen krátce po svém začátku.

„V roce 1944 měl Kreutzer svoji dílnu v budově Moravské banky mezi centrálním náměstím Svobody a Veselou ulicí. A tam otec zažil dobu náletů na Brno. V listopadu 1944 měl velké štěstí, že se s mistrem a dalšími zaměstnanci včas ukryli ve sklepě, protože některé bomby spadly hodně blízko a jedna střepina přímo v dílně prorazila dřevěnou desku šablony na violoncello, tu šablonu s dírou mám taky dodnes schovanou ve své dílně.“

Dětství Josefa Skalského mladšího bylo naopak poměrně idylické – vzpomíná si především na to, jak se s kamarády chodil koupat k nedaleké Svratce a na hry v ovocných sadech a vinohradech na druhém břehu řeky. Teprve později začala blízko jejich domku i jinde po Brně vyrůstat panelová sídliště.

Přestože se narodil v době, kdy vrcholily politické procesy, celá 50. léta prožívala rodina víceméně v klidu – určité problémy byly jen kvůli víře. Josefa i jeho o čtyři roky mladší bratra rodiče každý rok přihlašovali do náboženství, což se ve škole neobešlo bez poznámek. A taky se to ocitlo v Josefově kádrovém dotazníku, když se po dokončení základní devítileté školy hlásil na brněnskou konzervatoř.

Navíc tato informace musela být podle něj v jiném než oficiálním kádrovém posudku, se kterým byl on i rodiče před odesláním na střední školu seznámeni, protože tam se tato informace nevyskytovala, a přesto o jeho víře profesoři věděli.

Do otcovy dílny

V předvečer Pražského jara ovšem nebyla víra neslučitelná s dalším studiem, takže byl přijat. „To uvolnění bylo poznat od poloviny 60. let, celkově to byly krásný roky. Nebylo to ani tak v širší možnosti cestovat, spíše v tom politickým životě, vycházely už zase takové knihy jako třeba od Vladimíra Škutiny, prostě nastal takový čas uvolnění, který skončil až někdy v roce 1969. Samozřejmě si pamatuji i srpen 1968, táta přišel za mnou a za bráchou nahoru, že slyšel z rozhlasu nebo z televizi, že nás okupují.“

„Tanky tehdy jezdily i přes Komín, a když jsme pak šli pro nákup do samoobsluhy, tak to bylo hrozný – lidi kupovali všechno možný, hlavně mouku, cukr, sůl… Převládající pocity byla nenávist a současně naprostá bezmoc! Pak se to za pár týdnů postupně zklidňovalo, už přišly jen nepokoje v srpnu 1969, kdy v Brně zastřelili tu Muzikářovou a Valehracha a tím vlastně všechno skončilo.“

Konzervatoř, kde studoval fagot, musel Josef Skalský počátkem 70. let opustit. Na rozdíl od mnoha jiných lidí u nás v té době mu ale kariéru nezhatily politické, ale zdravotní důvody. Aby alespoň nějak uplatnil své hudební znalosti, nastoupil jako prodavač do prodejny Supraphonu, kde se kromě gramofonových desek a audiokazet prodávaly i noty a hudební literatura.

Teprve po matčině smrti mu otec nabídl, že se u něj bude učit houslařem. Začal s tím tedy až v pětadvaceti letech, přesto postupně zvládl všechny taje tohoto mistrovského řemesla.

„Teď už jsem ani dlouho v dílně nepracoval, hlavně kvůli zdravotnímu stavu. Ale dříve jsem dělal spoustu oprav, třeba kontrabasů, to sem jezdila celá bývalá republika i se Slovenskem. Vyráběl jsem housle, violy, cella a dělal jsem i violy d´amore – to je barokní nástroj, který má 14 strun, na 7 horních se hraje a spodní jsou jako rezonanční, ten krk je dutý a ty spodní struny souzní s těma horníma, hracíma strunama.“

„Vyráběl jsem i malé basičky a anglickou violetu: ta má 21 strun - 7 je hracích a 14 rezonančních. Je to někdy i fyzicky náročná, ale krásná práce hlavě se dřevem – javorem a smrkem, s různými dlátky a dalšími nástroji.“

Co bylo špatné dříve

Normalizace jej nijak zásadně nepoznamenala, i když jasně cítil, že společnost opět učinila krok zpátky – počínaje prověrkami hned na počátku 70. let až po všudypřítomné symboly „lepší budoucnosti“ včetně pečlivě kontrolovaných papírových praporků ČSSR a SSSR v oknech před 1. a 9. květnem. A také častým nedostatkem některého zboží.

„Pamatuji si ještě v roce 1983, že jsem čekal na tramvaj na zastávce Svratecká, byla tam tehdy samoobsluha postavená v roce 1964 v akci Z. Bylo to těsně před Vánocemi a stála tam ve frontě snad stovka lidí. Říkal jsem si: Na co tam asi čekají? A bylo to na pytlík kokosové moučky, pytlík rozinek a lískových ořechů - ještě v roce 1983! Byla bída, tenkrát nebyly ani auta k dostání - údajně se musel dávat úplatek 10 tisíc, tedy asi pětina celkové ceny, aby měl člověk šanci se k nějakému dostat!“

Události v listopadu 1989 jej spíš překvapily – přestože určité rozvolnění bylo cítit už řadu měsíců, po zkušenostech z roku 1968 příliš nevěřil, že by vláda komunistů skutečně padla. A po dalších 34 letech soudí, že ne vše, co se změnilo, bylo skutečně k lepšímu, především v mezilidských vztazích.

„Víte, tehdy sice někteří lidé donášeli režimu, ale to bylo vždycky, je a bude. Ale lidé měli k sobě tak nějak blíž, neovládal je tak ten majetek a nikdo moc nevybočoval, byli průměrní a spíš skromní. V dnešní společnosti je taková neupřímnost a zbytečné napětí. Takže bych mladé generaci přál hlavně to, aby se nenechali ničím ovlivnit a dali na svůj vlastní rozum a svědomí. Aby nedávali na žádné ideologie a raději se drželi Desatera, které se osvědčilo už několik tisíc let.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít