S dalšími skauty odkrýval udavače StB, zapaloval družstevní stodoly. Skončil v uranových dolech
Boj proti nespravedlnosti a útlaku má zřejmě v genech - dva strýcové odešli za války do Británie, otec se zapojil do domácího odboje. Jako opravdový sokol a skaut těžce nesl nástup komunistické totality a postupnou likvidaci sedláků na Vyškovsku. Se dvěma největšími kamarády proto založil v Křenovicích ilegální organizaci, která měla nakonec přes půl stovky členů. Dnes již čtyřiaosmdesátiletý Rudolf Mrázek dostal 16 let vězení.
Komunisté Mrázka potrestali za šíření výhrůžných letáků a podpalovaní stohů. Ani v uranových dolech však neztratil odvahu a smysl pro humor. Na uranovou šachtu se přihlásil i po propuštění na svobodu. Jiné místo pro něj totiž tehdejší moc neměla, když rezolutně odmítal jakoukoliv spolupráci s komunistickou Státní bezpečností (StB).
Dnes žije Rudolf Mrázek v Tišnově, ale do Křenovic se každoročně vrací při vzpomínkových akcích na tehdejší události.
Dělal to, co považoval za správné. Kvůli skautingu skončil v cele s mnohonásobným vrahem
Číst článek
Otec a strýc zemřeli
Když skončila druhá světová válka, bylo mu jedenáct let. Přesto dobře věděl, o co jde – jeho dva strýcové bojovali v řadách Královského letectva (RAF) a jeden z nich padl v Biskajském zálivu.
Otec, úředník na dráze, byl zapojen do dvou odbojových železničářských organizací – zemřel v budově ředitelství při ruském náletu na Brno v dubnu 1945.
„Doma v Křenovicích poslouchal zahraniční rozhlas, měli jsme dvoulampovku Telefunken. Dodnes si pamatuji znělky londýnského vysílání, stejně tak moskevského, které sledoval, když Němci vystříhali z rádií krátké vlny. Protože na ředitelství drah měl na starosti nákladní dopravu, tak měl za úkol neposkytovat Němcům vlaky na transporty k ústupu nebo je alespoň co nejvíc zdržovat. Ale nebyl to protikomunistický odboj, takže maminka za něj nedostávala žádné peníze,“ popsal Paměti národa Mrázek.
Věděl, kde je jeho místo
Navíc většinu rodinných úspor znehodnotil konec války a pro vdovu se dvěma studujícími dětmi nastaly těžké chvíli. Vše ale zvládla a Rudolf – teď už student bučovického gymnázia – prožíval krásné chvíle.
Byl neobyčejně aktivní. Kromě skautu a Sokola hrál hokej, fotbal a volejbal, ochotnické divadlo, společně s kamarády se staral o obecní knihovnu.
Víra jako zdroj problémů a síly. Jan Petrucha přežil zásah kulometem, výslechy i uranové doly
Číst článek
Maminka se přihlásila k národním socialistům, tak se zapojoval i do předvolebního boje v roce 1946: „Jezdili jsme na kolech, měli jsme v drátech vpletený krepový papír – červená, modrá a bílá. Zvali jsme na různé besedy a setkání s poslanci hlavně do Slavkova. Už jako dvanáctiletí kluci jsme vnímali, kdo je kdo. Věděl jsem, že mezi stranami jsou rozdíly v názorech na svobodu a demokracii, a bylo mi jasné, kam patřím. Že komunisty rozhodně nechci.“
Stejně tak intenzivně vnímal všechny negativní změny po únoru 1948, zejména násilnou kolektivizaci, kterou měl na Vyškovsku přímo před očima. Do družstva šli dobrovolně jen ti, kteří nedokázali dobře hospodařit a měli zadlužené grunty. Proti ostatním se vedla tvrdá kampaň – při prohlídkách jim zabavovali ukryté obilí na setbu a pak je obviňovali, že neplní dodávky.
Cesta k tetě se protáhla na 6 let aneb Keep smiling, soudruzi
Číst článek
Rudolf Mrázek se – společně se dvěma nejlepšími kamarády ze skautu Mojmírem Babušíkem a Oldřichem Klobasem – rozhodl s nespravedlností bojovat.
Založili proto SODAN, Skautskou organizaci demokracie a nezávislosti. Ta se postupně rozrostla až na šest desítek členů v řadě okolních obcí. Kvůli lepšímu utajení byli rozděleni do samostatných „pětek“. Zpočátku připravovali protirežimní letáky na cyklostylu, který se jim podařilo ukrást na Okresním národním výboru ve Slavkově, zveřejňovali v nich také jména udavačů a vyhrožovali jim násilím.
„Podařilo se nám zjistit, jakými auty StB jezdí. Vyčíhli jsme si, když jeli přes dědinu, a někdo vyjel na kole a sledoval, s kým se se setkávají – většinou na starém napoleonském hřbitově na prateckém kopci. A ty jsme pak psali do těch letáků. To asi dělalo StB nejvíc zle, že jsme jim zveřejňovali jejich fízly. A pořád nevěděli, odkud vítr vane,“ popsal Mrázek.
Hořely stohy, hořely stodoly
Přestože své výhrůžky nemysleli vážně, v několika případech to pomohlo.
Později přitvrdili – v širokém okolí začaly hořet družstevní stohy a stodoly, poprvé na Silvestra 1951, pak třeba i několik současně. Používali k tomu primitivní, ale velmi účinné časovací zařízení.
Opožděný návrat generála Knorra. Přes železnou oponu posílal kurýry, ‚i po letech mu z toho bylo nanic‘
Číst článek
Státní bezpečnost doslova běsnila a dělala vše pro odhalení skupiny. To se nakonec podařilo za pomoci několika konfidentů a v říjnu 1953 celou rozsáhlou skupiny pozatýkali – Rudolfa Mrázka, který už v té době studoval v Brně přírodovědeckou fakultu, během přípravného vojenského výcviku.
„Přímo se mnou tam byli dva komplicové, které nechali být. Tak hned odpoledne běželi varovat maminku, ale to už u nás byla prohlídka, hned je klofli a brali s sebou. A další z Křenovic – byl jich plný autobus – včetně těch dvou konfidentů. Ti pak byli souzeni s námi, ale dostali jen pár let a fešácký kriminál,“ dodává Mrázek.
Zažil válku, komunistický puč i srpen 1968. ‚Všechno zlé je k něčemu dobré,‘ říká
Číst článek
Jeho a další dva hlavní aktéry naopak čekaly dva měsíce těch nejtvrdších výslechů ve vyšetřovně StB na Příční ulici v Brně. Křik, rány, mučení žízní, dny strávené v podzemní cele bez světla a se smradlavým slamníkem.
„Ten můj referent nebyl moc chytrý, takže ze mě skoro nic nedostal. Takže na mě řval, že ostatní budou povýšeni a on kvůli mně ne. Tak jsem musel klečet na lavici zády k němu. A když se nas... ještě víc, tak mě chytil za vlasy a mlátil mi hlavou o tu lavici. Dodneška mám jizvičky. A když jsem pak někdy po roce 1989 šel na Příční na dopravní inspektorát kvůli dopravní nehodě, ta lavice tam pořád ještě na chodbě byla. To se mi okamžitě vrátila ta strašná doba, oblil mě pot a mráz přes záda. To byl takový šok, vrátila se mi minulost z té vazby, ale tentokrát naštěstí jsem byl v jiném postavení než tenkrát.“
Rozsudek změnil celý jeho život
Soud s hlavními organizátory SODANu se konal v Brně v březnu 1954 – tehdy devatenáctiletý Rudolf Mrázek dostal 16 let vězení, Klobas 17 a Babušík, který odmítl před soudem opakovat vnucené fráze, dokonce 20.
Několik týdnů ještě byli zavřeni v nechvalně známé trestnici na Cejlu, než před soudem postupně stanuli všichni členové skupiny.
Za ‚železnou oponu‘ posílal zakázanou literaturu. V Národní knihovně se jí báli, knihy skončily pod zámkem
Číst článek
„Byli jsme na společné cele 41, vedle byla 43. Namíchali nás ještě s jinou skupinou, nevím, jak se jmenovala, byl tam Zdeněk Kessler (pozdější předseda Ústavního soudu ČR, pozn. autora), Dvořáček, Káďa, Mirek... Byli souzeni společně s námi a společně jsme čekali na odvoz na Jáchymovsko. Nás prvních deset ze SODANu si tam nechávali jako svědky pro ty ostatní, soudili každý týden deset nebo jedenáct lidí. Ale pozvali si nás jen jednou na další týden po nás. My jsme jim to tam celé rozbili, nesplnili jsme jejich předpoklady. Brali jsme věci na sebe, protože jsme už byli odsouzení. Pro nás to byla sranda. Říkali jsme si ‚hlavně, že jsme živí, za rok jsme doma, to nemůže vydržet‘… A pic, bylo to víc než 10 roků,“ vysvětluje Mrázek.
Od natírání slepic k sedmi patentům. Chemik Janák spoléhal v životě na Masarykovo: Nebát se a nekrást
Číst článek
Ty si bývalý vysokoškolský student odkroutil většinou v jáchymovských uranových dolech. Za údajnou účast při takzvané „nudlové vzpouře“ strávil nějaký čas i v nejtvrdší věznici v Leopoldově.
Když se po více než deseti letech dostal na svobodu, hrozilo, že se vzápětí opět ocitne za mřížemi. StB po něm požadovala spolupráci, jinak prý mu nedají ani občanský průkaz, bez něj ho nikde nepřijmou do práce a bude odsouzen za příživnictví.
Naštěstí potkal v Brně bývalého spoluvězně, který mu poradil, ať se přihlásí do uranových dolů v Dolní Rožínce. Vzali ho, ubytovali a občanský průkaz přišel do týdne poštou. Paradoxem bylo, že v Rožínce ho přijímala žena, která ho před deseti roky hlídala, když jeho vyšetřovatel potřeboval přestávku.
„Nikdy jsme si to na té Rožínce neřekli, ale oba jsme věděli, že to víme. Dvacet let jsme se tam potkávali a v posudcích na mě si tak vymýšlela, že by mě snad vzali i do strany, jak byly výborné. Nikomu jsem o její minulosti neřekl – ona mi neublížila, tak jsem ji taky nechtěl poškodit. Ale je to taková zajímavá věc z toho kriminálu. Jak se lidé potkávají,“ uzavírá Rudolf Mrázek.
