V květnu 1945 provázel odsun Němců z Brna. O žádný pochod smrti nešlo, říká strážný
Radovan Poděl je jedním z mála žijících pamětníků odsunu Němců z Brna koncem května 1945. Zažil jej „z druhé strany“ - jako jeden ze strážných. Jeho vzpomínky se přitom značně liší od oficiálně uváděných historických faktů – více než 10 let tvrdí, že během cesty nebyli nechtění obyvatelé města stříleni ani týráni, aspoň on prý nic takového neviděl. Je přesvědčen, že podmínky „pochodu smrti“ zveličují potomci odsunutých Němců kvůli odškodnění.
Když byl zřízen „Protektorat Böhmen und Mähren“, bylo Radovanu Podělovi 12 let. S negativním názorem svého okolí na Němce se ovšem setkával už mnohem dřív – v Brně byla nejen silná, ale především velmi agilní německá menšina a ostré spory a bitky se ve městě odehrávaly už desítky let.
Rozhovor s krysou aneb Básník z křemene. Příběh muže, kterého nezlomili ani v nejtěžším žaláři
Číst článek
„Podle mě byli v celém protektorátu nejhorší brněnští a jihlavští Němci, horší než pražští, protože tady byly národní třenice odjakživa, vždyť tady máte toho mrtvýho Pavlíka (dělník Fr. Pavlík byl v r. 1905 smrtelně zraněn četnickým bodákem při demonstraci za zřízení české univerzity v Brně, pozn. autora), tady se vraždilo mezi Čechy a Němci. Za první republiky jsem vídával demonstrace, tenkrát se Němci shromažďovali na Běhounské a Češi sto metrů odtud na České, a když se pak potkali ti demonstranti, tak se mlátili mezi sebou,“ vzpomíná Poděl.
Mnohaleté rozpory během okupace eskalovaly na maximum. V Brně sídlila řídicí úřadovna gestapa pro celou Moravu, v Kounicových kolejích se pravidelně popravovalo. Zajatí odbojáři spolu se zcela nevinnými oběťmi teroru byli vězněni také v internačním táboře v místě dnešních sadů Národního odboje u Šelepovy ulice. Bylo tam hodně členů zrušeného Sokola zapojených do celostátní ilegální sokolské organizace Jindra. „Protože tatínek býval sokolským starostou, tak mě vždycky posílal s namazaným chlebem, který jsem při jízdě na kole házel vězňům přes táborový plot.“
Vlaky na Karlovarsko
V září 1944 se válka dotkla Poděla ještě výrazněji. Gymnazijní lavici musel se všemi spolužáky vyměnit za výcvik u Technische Nothilfe (Technických nouzových sborů), určených zejména pro vyprošťování osob zasypaných v krytech po bombardování. Ve funkci velitele pětičlenné záchranné skupiny zažil nejničivější bombardování Brna Američany v listopadu 1944, při kterém přišlo o život přes 500 civilistů, sám vyvázl jen zázrakem. Později byl nakrátko převelen do Ostravy, v závěru války se ovšem vrátil zpět do Brna a jeho skupina musela pomáhat při odchodu části Němců z města.
„Ta evakuace byla nařízená, je to běžné, že když se ustupuje, tak odchází nejen armáda, ale i civilní obyvatelstvo. Vlaky je odvážely na Karlovarsko, kde v tamních lázních byl vybudován obrovský válečný špitál pro desetitisíce lidí. Bylo to víceméně v poklidu, stále ještě perfektně organizované, i když ledacos už skřípalo,“ říká.
Vybrané skupiny Němců postupně svážely každé dva až tři dny náklaďáky, případně městské autobusy na brněnské hlavní nádraží, kde se zavazadly čekali na příjezd vlaku. „Lidi byli v klidu, i když vlak třeba dlouho nepřijížděl, Schutspolizei je rozptýlila po celém peróně. Vše fungovalo perfektně až do chvíle, než se zjistilo, že ve vlaku chybí třeba 200 míst. Pak teprve nastala tlačenice, děti si podávali oknem, na perónu zůstávala zavazadla. My jsme jim to přáli,“ popisuje Poděl.
Po odjezdu vlaku pak chlapci z Technische Nothilfe opuštěné kufry odnášeli do určených místností na nádraží: „Vždycky jedny dveře byly otevřený, stál tam Schutzpolizei. Co se s těmi kufry dělo dál, nevím, já jsem je vždycky jen položil na zem a musel jsem jít pro další. Ale mám dojem, že byli tak pořádkumilovní, že je evidovali podle vizitek na kufrech a hlídali je, aby je zase mohli rozdat majitelům – pořád ještě věřili, že se vrátí. Nic jsem si z nich nebral, ale je možné, že někdo z kamarádů si nějaký ulil stranou.“
Verbování do nové policie
Pak už se přiblížila fronta a značná část obyvatel se uchýlila do krytů. Ruské a rumunské jednotky na okraji městského centra zastavila řeka Svratka – Němci vyhodili mosty a přes příkré břehy se těžká technika nemohla dostat, nakonec to museli obejít. Ruští ženisté pak zřídili přes řeku jediný ženijní most směrem od Mendlova náměstí na Vídeňskou ulici.
Režim ho léta brzdil v profesním rozletu, přesto se Ivan Ruller zařadil mezi legendy české architektury
Číst článek
Mezitím Poděla a jeho spolužáky v krytu oslovil gymnaziální profesor češtiny a naverboval je do nové policie, protože ta protektorátní ztratila důvěru. Brzy po osvobození města byli povoláni do služby, dostali provizorní legitimace Národní stráže a první úkoly podle příkazů Národního výboru zemského hlavního města Brna.
„Někdy kolem 27., 28. května jsme dostali příkaz, abychom obešli své úseky a všem Němcům řekli, že 30. května v osm hodin se mají se zavazadly, která unesou, dostavit na své příslušné policejní okrsky. Když jsem tam pak toho dne ráno došel, bylo už jich tam u služebny našeho revíru spousta – celkem tak tři sta až pět set, nepočítal jsem je. Asi polovina proti odsunu neprotestovala, ti ostatní museli uvést důvod, proč by z něj měli být vyňati, bylo tam asi deset kanceláří, kde se to projednávalo, a někteří se opravdu hned vraceli domů,“ vysvětluje.
Podle Podělových vzpomínek se pak jejich skupina vydala z Kotlářská ulice už 30. května v poledne směrem k rakouským hranicím, o žádném centrálním shromaždišti všech skupin na Mendlově náměstí nic neví. Přes ně ale mohly jít některé skupiny z jiných částí města, protože právě tudy vedla trasa přes most na Vídeňskou ulici:
„Protože to projednávání u nás trvalo dost dlouho, tak jsme šli jako poslední a já jako řadová stráž skoro na konci. Rozhodně jsem po cestě nepřekračoval ani neviděl žádné mrtvoly, první den jsme ušli asi patnáct kilometrů do Rajhradu, tam se vyspali na posečené louce a ráno jsme pokračovali skoro celý den dalších 15 kilometrů až do Pohořelic. Měli jsme každý pušku a několik nábojů, ale co vím, tak se střílelo jen do vzduchu, když se ráno Němci nechtěli zvednout.“
Relativní klid
Úřady v Pohořelicích ale pro odsunuté Němce neměly žádné ubytování, nakonec jim vykázaly prostor vedle tábora pro zajaté německé vojáky. Civilisté měli hned 1. června pokračovat k rakouským hranicím, kvůli únavě ale prakticky všichni odmítli jít dál. Zatímco historici dokládají další násilný pěší pochod a další mrtvé, podle Poděla nakonec poskytla Rudá armáda asi 15 nákladních aut a těmi postupně převáželi brněnské Němce do Rakouska. Tamní pohraniční orgány je sice zpočátku odmítaly vpustit, musely se ale podvolit sovětské okupační správě.
Protikomunistické letáky ho stály roky v uranových dolech. Jedno odpoledne změnilo mladíkovi život
Číst článek
Radovan Poděl byl u toho. Tvrdí, že vše probíhalo v relativním klidu: „Uznávám, že byli hodně unaveni, mnozí taky po cestě do Pohořelic odhodili svá zavazadla s nejcennějším majetkem, protože už je nemohli unést. Ale to samé předtím udělali Židům. A v transportu nebyli jen ženy a děti, ale i dost mužů, příslušníků Volksturmu, kteří po příchodů Rusů do Brna zahodili zbraně a utekli k rodinám.“
Část Němců však odmítla Pohořelice opustit, možná proto, že se při návratu aut pro další skupinu dozvěděli o problémech na rakouské straně. Automobilní transport večer skončil, o zbylé Němce už se strážní z Brna nezajímali a odjeli s Rusy domů. Později se velká část Němců v Pohořelicích nakazila od zajatců skrvnitým tyfem a zemřela. Radovan Poděl ale rozhodně odmítá, že šlo o „pochod smrti“:
„Já tvrdím, že zemřeli jen na tyfus ti, kteří nechtěli pokračovat do Rakouska. I počty odsunutých Němců jsou přehnané, říká se dnes, že jich bylo 30 tisíc, podle toho, co jsem viděl já, tak sotva polovina, kde by se jich v Brně v tu dobu tolik vzalo. To vše dnes německá strana zveličuje kvůli odškodnění. A jejich urychlený odsun byl nezbytný – leckde v Brně už si Češi s Němci v některých domech začali vyřizovat účty, i Národní výbor ve zdůvodnění odsunu uváděl, že se tím vyřeší otázka ojedinělých případů lynčování.“
