V Osvětimi si matky volily smrt s dětmi, říká žena, která pečovala o děti v koncentračním táboře
Sedmadevadesátiletá Jarmila Weinbergerová prožila nejšťastnější den svého života v neděli 15. dubna 1945. Ten den ležela vyzáblá na kost s horečkou a průjmem na dřevěné lágrové palandě. Nemohla už skoro chodit ani jíst, na hrudi se jí tvořily boláky skvrnitého tyfu a nad ní se skláněli britští vojáci. Vzali ji do náruče a odnesli do nemocnice.
V Terezíně zachraňovala nemocné, v Osvětimi se starala o děti. Příběh dvacetileté dívky, která přežila čtyři koncentráky
Tenkrát dvaadvacetiletá Jarmila byla zachráněna z koncentračního tábora Bergen-Belsen. Před tím prošla Terezínem, Osvětimí a lágrem v Christianstadtu.
Její příběh patří mezi unikátní nejen tím, že přežila a může podat svědectví, ale i tím, co v táborech dělala. V Terezíně zachraňovala životy vězňů jako zdravotní sestra na marodce, v Osvětimi-Birkenau v takzvaném rodinném táboře se starala jako vychovatelka o děti.
Jarmila Weinbergerová 17. listopadu 2020 v Národním divadle v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu převezme Cenu Paměti národa.
‚Co tady židovka chce‘
Jarmila Weinbergerová se narodila 21. března 1923 v Praze v židovské rodině zaměstnance pojišťovny a učitelky francouzštiny. Se svojí mladší sestrou Annou a rodiči měla báječný vztah, často spolu chodili do divadla, na koncerty a výstavy.
47:42
Nevěděli, kdo je v dětství zachránil. Až nyní se dozvěděli o studentkách Květě a Věře
Číst článek
Studovala se samými jedničkami na dívčím reálném gymnáziu, chodila do skauta a na cvičení do Sokola, ze kterého ale odešla na začátku války otrávená: „Odešla jsem, když jsem zaslechla dvě paní cvičitelky: ‚Co tady ta židovka chce!‘,“ vzpomíná na první projev antisemitismu v roce 1938, který ji zcela šokoval. Nic podobného do té doby nezažila.
Podle norimberských zákonů musela od roku 1940 nosit žlutou hvězdu, dodržovat různá nařízení, kdy nakupovat, jak se chovat na ulici, co vlastnit, co odevzdat. Přesný počet protižidovských nařízení v protektorátu lze těžko vyčíslit, neboť je vydávaly různé úřady. Podle odhadů jejich počet dosáhl několika set. A podle oficiálních statistik se týkala 118 310 osob.
To nejdůležitější do ruksaků
Weinbergerovi museli odevzdat kolo, lyže, vystěhovat se z třípokojového bytu do malé garsonky, kde žili s dalšími třemi rodinami. Tatínek přišel o práci, premiantku Jarmilu vyhodili těsně před maturitou ze školy. To vše jen pro jejich židovský původ.
V dubnu jim doputovala do schránky pro všechny členy rodiny takzvaná obsílka, nařízení nastoupit do transportu. Měli se dostavit 24. dubna 1942 na shromaždiště v hale Veletržního paláce.
Měli povoleno vzít si s sebou 50 kg. Jako skautky si chytře sbalily to nejdůležitější do velikých ruksaků, aby co nejvíce věcí nesly na zádech, do kufrů daly jen náhradní oblečení.
O kufry přišly na nádraží v Bohušovicích, četníci jim nařídili, aby kufry nechaly na peróně, že jim je do nedalekého Terezína přivezou, a už je neviděly.
Umírali na drobná zranění
„V Terezíně jsme byli zařazeni do pracovních komand. Táta tahal prkna a podobně. Byl drobné postavy, takže to bylo pro něj namáhavé. Maminku přiřadili do prádelny, která se nacházela za městem, a denně je tam vodili četníci. Sestru zařadili jako mě mezi zdravotní sestry, pracovala ve starobinci. A já jsem šla na marodku,“ vypráví Jarmila Weinbergerová, která se starala o nemocné, kteří nepotřebovali operaci, či nebyla nutná jejich izolace kvůli infekci.
Takové pacienty přemísťovali do takzvaných Vrchlabských kasáren, kde fungovala odborná oddělení jako v nemocnici. Marodka, kde pracovala Jarmila, byla umístěna do haly s třiceti lůžky, na každé straně podél zdi stálo patnáct postelí.
O Paměti národa
Příběh Jarmily Weinbergerové zdokumentovali lidé z obecně prospěšné společnosti Post Bellum pro projekt Paměť národa. To je unikátní sbírka čítající tisíce audio a video vzpomínek. Projekt vzniká především z pravidelných drobných darů od vás – milých rozhlasových posluchačů a čtenářů. Pomoct můžete i vy na této adrese.
„Nelze si představovat nemocniční lůžka, byla to jen neohoblovaná prkna. Všude obtěžovaly štěnice. Když jsme jednou provedli dezinfekci, tak po otevření místnosti na zemi ležela snad dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic,“ popisovala Jarmila Weinbergerová, která měla za sebou jen skautskou průpravu zdravotnice.
V Terezíně se učila za pochodu, jak se postarat o nemocné, lékaři jí vše vysvětlovali. Střídali se po dvanácti hodinách na dvě směny denní a noční.
„Byla to velice náročná práce. V noci sloužila jen jedna sestra. Ráno jsme museli povléct povlečení po všech těch, kteří bohužel v noci zemřeli. To se stávalo často, protože odolnost pacientů byla velmi malá. Umírali na zápal plic, na zánět žil, na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, kterou jsme nedokázali nijak léčit. I když jsme tam měli k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, ovšem lidé umírali dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“
Epileptický záchvat při svíčce
Nacistické úřady postupně likvidovaly židovské starobince a chudobince ve všech obsazených zemích a odesílaly staré a nemocné do táborů. Jarmila vypráví, že takové transporty do Terezína přijížděly v noci.
Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město
Číst článek
Sestry musely vstát a jít pro nemocné k transportům a postarat se o ně: „Nebylo pro ně už místo. Tahali jsme je i na půdu, kde nebylo ani zameteno, kde nebylo ani světlo, chodily jsme se svíčkou. A tam jsem například prvně viděla epileptický záchvat, v té tmě pouze se svíčkou. A to působilo úplně děsivě.“
„Staří muži naříkali, většinou měli zbytnělé prostaty, potřebovali cévkovat, což se během několika dní ve vlaku nepodařilo, takže honem cévkovat. Lidé byli vyhladovělí, neměli jsme je čím nasytit. Byla to úplná apokalypsa, když jsme tam viděli tu hrůzu starých bezmocných lidí, které jsme museli položit na prkna,“ vypráví Weinbergerová.
Hamburská kasárna, kde se nacházela Jarmilina marodka, fungovala i jako místo, kde se soustřeďovali lidé pro „transporty na východ“. Toto sousloví vyvolávalo paniku. Vězni tušili, že tábory na východě budou horší než Terezín. Nikdo netušil, jaká hrůza je čeká v koncentračním táboře Osvětim, kam tyto transporty směřovaly nejčastěji.
Rodinu viděla jen přes okénko
V květnu 1944 během jednoho shromáždění lidí určených k transportu četníci rozkázali, že celá směna na marodce doplní transport. Jarmila se náhle ocitla mezi vězni do Osvětimi.
Stačila se přes okno rozloučit s maminkou, tatínkem a sestrou, viděli se naposled. „Nacpali nás do dobytčáků, jeden kýbl s vodou, jeden kýbl na výměty. Měli jsme štěstí, že v našem vagonu byly jenom dvě děti, o které jsme se dokázali postarat. Narovnali jsme zavazadla, že alespoň ty děti mohly ležet. Také několik starých lidí mohlo alespoň sedět. My ostatní jsme stáli nebo jsme se střídali o místa k sezení na jednom kufru.“
„Samozřejmě jsme nevěděli, kam jedeme, říkalo se, že se jede na práce na východ. Byly takové fámy, že se tam pracuje v dolech, kde je velká úmrtnost, ale nikdo netušil, že jedeme do koncentračního tábora,“ říká Weinbergerová, která na rampě neprošla jako jiní vězni selekcí.
Děti se pomočovaly
Některé transporty z Terezína do Osvětimi v roce 1943 a v květnu 1944 byly zvláštní. Celkem asi 17 tisíc vězňů neprocházelo na rampě selekcí, jak tomu bylo u jiných, ale vězně umístili do takzvaného rodinného tábora. Nerozdělovaly se rodiny, maminky a tátové zůstávali s dětmi, proto „rodinný“ tábor. Chlapci a muži byli umístěni v blocích se sudými čísly, ženy a děti v blocích s lichými čísly.
Vhození dítěte do řeky a ubití pažbou mi utkvělo v paměti, vzpomíná účastnice brněnského pochodu smrti
Číst článek
Vězni ale prožívali peklo jako ostatní: trpěli hladem, zimou, vyčerpáním, nemocemi a špatnými hygienickými podmínkami.
„V bloku jsme s dětmi spaly na dřevěných třípatrových palandách, kde jsme byly velice zmáčknuté. Otáčely jsme se vždy všechny najednou. Ležely tam maminky s dětmi a vznikaly tam takové drobné konflikty, kdy se třeba dítě počůralo z palandy na ženskou, která ležela pod ním. Pak jsme to tedy přeorganizovaly, že děti ležely vespodu.“
„Tu noc, jak jsme tam přijely, nás odvedli na tetování a potom druhý den ráno jsme zažily první apel. Byly jsme zmatené, nevěděly jsme, co se děje, jak se chovat, řvali na nás, mlátili nás, když jsme dost rychle nenastupovaly. Takže to byl takový další šok,“ vypráví Jarmila Weinbergerová.
„Celým tím velikánským barákem, kde nás bylo spousta, vedl podlouhlý komín, kterým se v zimě vytápělo. My jsme tam byly v létě, tak jsem nepoznala jeho funkci. Ráno jsme musely na apely, a dokonce esesáci, když viděli ty děti stát na tom apelu, tak rozhodli, že můžou zůstat vevnitř sedět na tom komíně, a tam je počítali. Nechali nám ještě naše oblečení, naše zavazadla jsme už nikdy neviděly. Musely jsme odevzdat všechny šperky, hodinky a podobně,“ vzpomíná.
S dětmi v Osvětimi zpívala
Děti směly přes den pobývat na dětském bloku, kde je učil dnes slavný skaut, sportovec a nápaditý učitel Fredy Hirsch, ale nebyl v tom sám.
49:55
Šli po vytyčené cestě jako poslušné děti. Před 76 lety navštívila ghetto Terezín delegace Červeného kříže
Číst článek
S dětmi pomáhaly vychovatelky. A jedna z nich byla právě Jarmila Weinbergerová: „Dostala jsem na starost skupinu ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si hrát uvnitř v bloku a pak dokonce na omezeném prostoru za naším blokem, který byl obehnán dráty nabitými elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly. Měly toho za sebou hodně, takže hned pochopily, že se toho nesmí dotknout,“ vypráví Jarmila, která s dětmi zpívala, tančila, hrála všemožné hry ze skauta přizpůsobené pro nejmenší.
Jarmile Weinbergerové bylo přes dvacet let a tělesně chřadla. Skromné jídlo nestačilo. K obědu mívala jen polévku, jejíž základ tvořil tuřín – řepka určená hlavně pro dobytek. Za války či v dobách hladomoru tato plodina zachraňovala obyvatelstvo před hladomorem. K polévce dostávala kousek chleba.
Děti mívaly zvláštní příděl mléka a sem tam i trochu pudinku, vypráví Jarmila Weinbergerová, která si děti velmi zamilovala. Žádné z nich ale nepřežilo.
Matky si vybraly smrt
Už v březnu 1944 přišla po šesti měsících od prvního transportu do rodinného tábora první selekce. Nacisté v plynových komorách ten den zavraždili 3 792 lidí včetně dětí. Jedná se o největší masovou vraždu československých občanů ve 20. století. Do plynových komor vstupovali za zpěvu hymny Kde domov můj, Internacionály a židovské hymny ha-Tikva.
Dne 2. července 1944 padlo rozhodnutí o likvidaci celého rodinného tábora BIIb. Během selekce se rozdělovaly rodiny. Děti plakaly, matky křičely. Nacisté oddělovali práceschopné maminky od jejich malých dětí. Nakonec ovšem dovolili, aby se matky ke svým dětem připojily. Maminky věděly, že je čeká nejspíš smrt. Většina maminek zůstala s dětmi a zahynula v plynových komorách. Historikové odhadují, že jich bylo asi 600.
O pár dní později 9. července 1944 dozorci převedli asi dva tisíce zdravých a práceschopných většinou bezdětných dívek do ženského tábora BIb. Byla mezi nimi i Jarmila Weinbergerová. Dobytčákem byla se stovkami dalších dopravena na lesní a stavební práce na hranicích Německa a Polska v lágru u Christianstadtu, pobočného tábora Gross-Rosen. Jarmila přežila několikatýdenní pochod smrti, který končil v Bergen-Belsenu. Tady ji v zuboženém stavu 15. dubna 1945 zachránili britští vojáci.
Důležitá ostražitost
Když se z tohoto válčeného martyria zotavila a vrátila se domů do Prahy, zjistila, že zůstala z celé rodiny sama. Její rodiče i sestra v táborech zahynuli. Nepřežilo 35 jejích příbuzných.
Přijala ji rodina její kamarádky. Vystudovala medicínu, pro kterou se rozhodla právě kvůli tomu, co zažila za války.
„Moje zkušenost s holokaustem mi dala do života ostražitost. Že se nemá žádné nebezpečí podceňovat. To bylo to hlavní, že se říkalo: ‚U nás se to stát nemůže.‘ Nikdo se na nic nepřipravil,“ říká na závěr svého vyprávění Jarmila Weinbergerová.
