Štorch své lovce degradoval, udělal z nich primitivní opice, říká spisovatel Radosta
Jak se nedá ulovit mamut nebo jak se chovala prvopospolitá společnost. Spisovatel a popularizátor vědy Pavel Radosta ve svých knihách opravuje mýty a přešlapy, kterými Eduard Štorch naplnil Lovce mamutů. „Je mi líto, že Štorch považoval naše předky skoro za opice. Byli to stejní lidé jako my, v mnoha ohledech nás dokonce značně převyšovali,“ uvádí na pravou míru informace o tehdejších obyvatelích našeho území.
Začněme asi tím nejzajímavějším. Jak vypadal prehistorický lov mamutů?
Ten asi nejznámější mýtus, že se mamuti chytali do člověkem vykopaných jam, není rozhodně pravdivý. Bohužel většina lidí stále žije v zajetí vize, že se vykopala nějaká jáma, přišel hlupáček mamut, spadl do ní a tam ho lovci umlátili kamením. Dnes už ale všichni odborníci vědí, že to z několika dobrých důvodů nešlo.
Pavel Radosta
Lesník, fotograf, redaktor, vědecký výzkumník nebo psovod. Ke všem svým životním profesím přidal před pár lety i tu spisovatelskou. Ve svých knihách Ztracen v zemi mamutů a Šaman ze země mamutů popisuje realisticky dobu, ve které lidé pravěku museli přežít. A skrze poutavé příběhy pravěkých hrdinů, opravuje faktické chyby, kterých se dopustil Eduard Štorch v Lovcích mamutů.
Zaprvé byla zamrzlá zem kvůli permafrostu. Tehdejší lidé kopali například zásobní jámy na maso, které byly maličké, maximálně metr dlouhé a široké. K tomu si pomáhali ještě rozděláním ohně, vždycky kousek odkopali, znovu rozdělali oheň a tak pořád dokola. I v létě permafrost rozmrzal jen do hloubky 20 až 30 centimetrů, takže půda byla téměř neproniknutelná.
Mamut měl zhruba čtyři a půl metru na délku. K tomu ještě netáhl stezkou v pralese, ale společně se valil ve stádu po široké stepi, kde ho nešlo chytit. Naskýtá se také otázka, jak by tak těžké zvíře z hluboké jámy lovci vytáhli a dostali se k masu. Nikdo bezpečně neví, jak lov mamuta probíhal, ale i dnes se najde spousta „lovců“, kteří mají pocit, že vědíí, jak by ho ulovili.
Povídejte, jak by na to šli?
Někteří si například myslí, že nejlepší by bylo přetít mamutovi šlachy na nohou a znehybnit ho. Tak to dělají dnes některé domorodé kmeny v Africe, které loví slony. Jenže oni používají železné nástroje, které lovci mamutů neměli. Svými pazourkovými noži mohli odolnou mamutí srst maximálně pižlat. Vhodnější mohly být kamenné sekery, ty ale nebyly nikdy v sídlištích lovců mamutů nalezeny.
Zasadit špičaté kůly, na které by mamut napadal, do země se taky nejeví jako možnost. Slon, jako blízký příbuzný mamuta, má chodidlo výrazně citlivé a na kůl by nestoupl, jen kdyby neviděl jiné východisko. A opět nastává problém se zmrzlou půdou.
Spíše opice nebo spíše lidé?
Co Štorcha a ostatní dovedlo právě k jámám?
Asi nějaká základní dedukce. Štorch a jiní si zřejmě vymysleli od stolu tu nejjednodušší metodu, jak chytit zvíře. I když je pravda, že indiáni v Severní Americe do jam chytali zvířata z čeledě jelenovitých nebo bizony. Nahnali je speciálními ohradami, vytvořili trychtýř a pak nechali zvíře spadnout. A hlavně tam neměli permafrost.
Vy si ale myslíte, že hlavní omyl Eduarda Štorcha leží někde jinde.
Myslím, že se nejvíce spletl v samotných lidech, tedy lovcích mamutů. Považoval je za vývojově podřadné dnešnímu člověku. Ale tehdy už anatomicky moderní člověk, jak se obecně označuje, byl v podstatě fyzicky i intelektem od nás k nerozeznání.
Samozřejmě neměl některé znalosti, které máme my, ale naopak měl jiné, které jsme my už ztratili. Štorch si ho představuje opoidně na úrovni neandrtálce, a to neandrtálcům ještě křivdíme.
„Ať se nám to líbí nebo ne, lovci mamutů byli v podstatě fyzicky i intelektem od nás téměř k nerozeznání.“
Pamatujete si na některé pasáže, kdy degradoval tehdejšího člověka, z jeho knihy?
Ano, třeba Štorch použije větu, kdy říká, že když vyjde člověk, jako je lovec mamutů, z lesa, považovali bychom ho za opici. Popisuje ho nahrbeného, chlupatého s vyceněnými zuby. Lidé z gravettienu (období lovců mamutů) byli paradoxně vyšší než třeba lidé ve středověku. Muži dosahovali výšky až 180 centimetrů, ženy byly podstatně menší, tam šlo zřejmě o podstatný dimorfismus.
Proč třeba nevyužíval ke svým poznatkům genetiku?
Ta tehdy teprve startovala. Zabýval se antropologií, měřil kosti a studoval lebku. Problémem je, že neměl k dispozici tolik nálezů. Většina se jich objevila až ve chvíli, kdy byli Lovci mamutů napsaní. A už ani tehdy nesouhlasil s mnoha tehdejšími archeology. Byl to všeobecně tvrdošíjný člověk.
Jakých dalších omylů se Štroch dopustil?
Zmýlil se ve vztahu k pravěkým ženám. Předpokládal vyslovené nadřazení mužů ve společnosti. V tehdejší společnosti si byli ale všichni více rovni, ženy nemusely hrát roli pouhé otrokyně. Každý něco uměl a lidé se navzájem potřebovali. Společnost byla velmi spjatá, závislá na sobě.
Každý z kmene uměl nějaké řemeslo, které využívali i ostatní, a společně hlavně plnili první a největší povinnost. Rozmnožovat se. Známou scénkou z knihy je také obraz, kdy žena odhodí dítě, protože pláče a mohlo by se prozradit nepříteli. Tak ho vezme a hodí do bažiny jakoby nic a tlupa jde dál. Takhle plýtvat dětmi by bylo ohromně „neekonomické“.
Silní jako olympijští sportovci
Není problém, že se nyní, stejně jako Štorch před námi, díváme do pravěku optikou naší doby?
Bohužel naše oči jsou současné. Projevuje se to nejenom ve společenském uspořádání, které bereme stylem buď/anebo, patriarchát, nebo matriarchát. Pravděpodobně muselo jít o něco mezi. Dělba práce i dělba společenského postavení musela být založená čistě na pragmatických potřebách kmene. Náš náhled se pořád opakuje. Ženy žvýkají kůže a muži loví nosorožce. Přitom obroušené zuby od možného žvýkání kůží měli všichni.
Zkoumání pravěku má tři zdroje. Jednak jsou to nálezy. Potom analogie. Stále existují kmeny, národy a entity, které fungují v podmínkách podobných těm pravěkým. Třetí metodou je experiment. Zkoušíme odhadnout možnosti tehdejších lidí. Dnes by sto kilometrů dokázal ujít jen vytrénovaný sportovec. Tehdy to zvládl celý kmen. V disciplínách, které potřebovali k přežití, byli opravdoví mistři.
V Anglii například vyrobili olympijskému oštěpaři pravěký oštěp a zkoušeli, na jakou vzdálenost ho může dohodit. Gravettienci podle svalových úponů na kostře na tom byli podobně jak dnešní olympionik. Házeli shodně na vzdálenost 50 až 70 metrů s ohromnou průrazností. V tom, co potřebovali, byli asi hodně dobří. Uměli skvěle chodit, běhat, házet oštěpem, to byly základní lovecké metody.
Proč i dnes přetrvávají už přežité mýty Eduarda Štorcha a proč nedošlo k určité revizi Lovců mamutů?
Těžko říct. Zřejmě se do ní nikdo nepustil. Odborníci, kteří se tím zabývají, jsou jako v každém jiném oboru zaměstnaní tím, co dělají. Většina výzkumu je zaměřená na úzkou část problému a zabere spoustu času. Štorch má ohromně silnou pozici, protože se čte už sto let. Takže je to tradice. Je to, jak kdybychom dnes dávali dětem číst Babičku a chtěli, aby si představovaly současné 50leté ženy, jak posledním zubem žvýkají kůrku chleba.
Až se za sto let budou lidé zpětně dívat do pravěku, budou číst Radostu?
Mně by se to líbilo, to bych si užil. Moc na to ale nespoléhám. Situace na informačním trhu je naprosto jiná. V době, kdy Lovci mamutů vycházeli, bylo téma novinka. V tomhle se podařilo Štorchovi trefit marketingovou díru na trhu literatury.
Lovci mamutů jsou beletristicky fantastické dílo a v mnoha školách je to ještě povinná nebo doporučená literatura. Což je možná pěkná tradice z hlediska literatury, ale poněkud scestné z hlediska dějepisu.
Stále je hodně oblíbený. Hlavně u starších lidí, když se řekne slovo mamuti, tak jim automaticky naskočí Lovci mamutů. Já si myslím, že to vědomí se tak rychle změnit nedá. Je otázka, jestli je to vůbec potřeba, jestli je společensky důležité měnit názor na Lovce mamutů.
„V tehdejší době by starší a slabší z nás nepřežili. Mimo fyzickou zdatnost bychom potřebovali i technologické schopnosti.“
Vypadá to, že to je otázka, která vám vrtá hlavou.
Ptám se, jestli má nějaký společenský smysl vědět, jak žili lidé před 30 tisíci lety. Říká se, že člověk, který nezná svoji historii, je odsouzený prožít ji znovu. To by možná mohlo být jedno téma.
Když tady ztroskotá úplně všechno, tak nám nezbyde nic jiného, než vzít do ruky kámen a zase začít znovu. Plus můžeme mít respekt k lidem, kteří v nesmírně těžkých podmínkách přežili a žili si tam celkem dobře. Když už nic jiného, tak se rozmnožili z pár tisícovek na osm miliard.
Kam si zajít pro pazourek
Jak se co nejjednodušeji a nejdůvěryhodněji dostat k pravěku, když už nechci číst Štorcha?
Doufám, že jednou z cest jsou moje knihy. Jedním z mých motivů při psaní bylo, aby se názor na lovce mamutů poupravil. Je mi jich líto, při představě, že to byly poloopice a neuměly napočítat do tří. Snažil jsem se, aby všechny moje fikční příhody byly podložené reáliemi té doby.
Co se týče ostatních zdrojů, Národní muzeum otevřelo nedávno expozici Okna do pravěku. Stojí tam mamut s mamuťátkem, v Antrophosu je nejen mamut už delší dobu. Nádherný památník je také v Pavlově. A kdo chce pátrat hodně, musí se uchýlit k odborné literatuře.
Nakonec jedna polemická otázka. Byli bychom schopni přežít, kdybychom se ocitli v době lovců mamutů?
Týden snad ano. Hodně záleží na fyzických schopnostech jedince, rozhodně by dlouho nepřežili starší a slabí lidé. Přežít by bylo náročné i z hlediska základních technologických schopností. Zeptejte se někoho na ulici, kam by šel pro pazourek. Jiný materiál tehdy nebyl, nic jiného se nedalo naštípat. Železo po nějaké době zreziví a kdo ví, kde najít rudu nebo postavit pec.
Ale oblečení bychom si snad ušili. Už i lovci mamutů dokázali šít poměrně sofistikované oblečení nebo třeba boty, které si zdobili. Nechodili polonazí, jak se zmiňuje Štorch. Přeci jen přišli z Afriky a neměli výhodu neandrtálců, kteří v sobě měli pravděpodobně podobný gen, jako mají například srstnatí nosorožci, který pomáhá s termoregulací. Takže teplo by nám bylo. Ale doufám, že do pravěku se hned tak vracet nebudeme.
