Hrdinové se nevracejí. Příběh Richarda Glazara a těch, kteří před 80 lety povstali v Treblince
„Tam bylo stěží možné něco pociťovat. Jen si představte – pracovat ve dne v noci mezi mrtvými, uprostřed mrtvol. V takovém prostředí zmizí všechny vaše pocity. Všechno ve vás uvnitř zemře, všechno…,“ říká Abraham Bomba z Izraele ve filmu Claude Lanzmanna Šoa (1985). Abraham Bomba byl holič, ve vyhlazovacím táboře Treblinka ho Němci přinutili stříhat vlasy ženám, které šly do plynových komor.
Před 80 lety – 2. srpna 1943 – vypukla v Treblince ve východním Polsku vzpoura. Spolu s povstáním v Sobiboru a ve varšavském ghettu patří k nejvýznamnějším činům židovského protinacistického odboje.
Hrdinové se nevracejí. Příběh Richarda Glazara a těch, kteří před 80 lety povstali v Treblince
Přežilo ji asi 60 lidí, z českých zemí zřejmě jen dva: Karel Unger (1921–1990) a Richard Glazar (1920–1997), jehož vzpomínkám jsou věnovány Příběhy 20. století. Smyslem vzpoury zřejmě pro většinu zúčastněných nebylo přežití, ale samotný akt rezistence a také snaha zničit či vážně poškodit vražedný tábor a umožnit alespoň několika lidem, aby unikli z továrny na smrt a mohli vydat svědectví.
Tábor Treblinka ležel na trase Varšava–Białystok. Začal vznikat v květnu 1942, dokončen byl 22. července téhož roku a náležel k vyhlazovacím lágrům tzv. Akce Reinhard. Označení „továrna na smrt“ je v případě Treblinky přesné: jejím jediným smyslem se stalo vraždění Židů (a zhruba dvou tisíc Romů).
Po příjezdu vlaku s lidmi se nekonala žádná selekce, nikdo nebyl tetován a poté poslán na otrockou práci, všichni byli svlečeni donaha a odvedeni do plynových komor (v Treblince pracovaly na počátku tři, v září přibylo deset dalších). Těla obětí končila v masových hrobech, později je vězni pálili. Okamžité smrti unikli pouze jednotlivci, které si Němci vybrali z transportu, aby doplnili židovská komanda, potřebná k chodu tábora a k třídění nakradených věcí.
Odhaduje se, že v Treblince nacisté zavraždili 870 tisíc lidí: z varšavského ghetta a okolí Varšavy, z radomské oblasti a z Lublinu, z Białystoku, ze Slovenska, z Makedonie a Thrákie, ze Soluně.
V září a v říjnu 1942 přijelo do Treblinky deset transportů z Terezína s přibližně 18 tisíci lidmi (někteří autoři uvádějí jedenáct transportů). Mezi deportovanými byl i již zmíněný Richard Glazar (původním jménem Richard Goldschmid) z Prahy, pozdější autor jedné z klíčových knih s tematikou holocaustu Treblinka, slovo jak z dětské říkanky.
Richard Glazar vzpomínal, že 10. října 1942 odpoledne odbočil vlak se stovkami lidí z hlavní trati a za vsí Malkinia dojel po jednokolejné odbočce na „nádraží“. Okolní prostor byl obehnán vysokým plotem, sytě zeleným, protože do něj byly vpleteny větve stromů. Na první pohled prý místo vypadalo útěšně. Všichni cestující museli vystoupit na rampu, kde je čekali esesmani v uniformách a také mužové oblečení v civilu.
Zavedli příchozí na prostranství za plotem a řekli jim, že se mají svléknout, protože půjdou do koupele. Richarda si všiml jeden z esesmanů a nařídil mu, ať vystoupí z řady, že bude pracovat: „A tak se stalo, že si onen esesman, aniž by to tušil, vybral na více než dvacet let dopředu svědka svých činů a hromadné vraždy asi 800 tisíc lidí. Byl to Unterscharführer August Willy Miete a v Treblince měl přezdívku ‚Anděl smrti‘.“
Vyhlazovacímu táboru Treblinka v té době veleli Hauptsturmführer SS Franz Stangl a jeho zástupce Kurt Franz. Důstojníkům SS vypomáhali ukrajinští strážní neboli vachmani. Richarda a jeho pozdějšího spoluuprchlíka Karla Ungera odvedli po příjezdu ke komandu, které třídilo, co zbylo po mrtvých: hromady šatů, bot, osobních věcí, ale i peníze, zlato, šperky. Tehdy se také dozvěděli, že lidé z jejich transportu (včetně Ungerových nejbližších) už jsou nebo v nejbližších chvílích budou mrtví.
Přijížděly pak další a další vlaky, a protože nic nemělo komplikovat hladký průběh zabíjení, vytvářeli Němci před příchozími do poslední chvíle zdání běžného přijetí v „běžném“ táboře či ghettu. Součástí klamu byl v Treblince i tzv. lazaret: budka s uklidňujícím červeným křížem, symbolem pomoci a milosrdenství. Ve skutečnosti byl lazaret popraviště, to se však oběť dozvěděla teprve ve chvíli, kdy už stála nad hromadným hrobem.
Richard Glazar musel pracovat při třídění věcí, ale také na rampě, kde při příjezdu vlaků vykládal zavazadla a mrtvé. O tom, zda se nečetní přežívající a vysílení Židé z Treblinky najedí, rozhodovaly právě transporty: při vyklízení vagónů mohli vězni sebrat jídlo po nešťastnících odváděných na smrt.
Transport znamenal utišení fyzické trýzně: přijel-li po delší době, pociťovali prý vyhladovělí vězni cosi jako radost či uspokojení – a současně si uvědomovali hrůzu toho pocitu, který také přispěl ke vzpouře.
Richard Glazar patřil v Treblince ke skupině českých a slovenských Židů. I díky jejich pomoci například překonal tyfus. Je třeba zmínit alespoň některé: někdejší armádní důstojník Želomír neboli Želo Bloch-Birkenbaum pocházel ze Slovenska a byl vybrán na práci jako jediný z transportu.
Další bývalý voják Rudolf Masárek byl podle norimberských zákonů jen poloviční Žid, nemusel tedy být deportován, ale odmítl se odloučit od těhotné židovské manželky. Medik Robert Atlschul z Prahy byl mezi českými přáteli v lágru „hlavní intelektuál“. Stanislav Lichtblau z Moravské Ostravy byl automechanik. Nikdo z nich vzpouru nepřežil.
V jednom z rozhovorů říká Richard Glazar o Blochovi a Masárkovi: „Kdyby o nich nikdo nemohl vydat svědectví, byli by to nějací neznámí vzbouřenci... Pro mě to byli hrdinové, ti dva, o kterých jsem mluvil. Ve skutečnosti bývají věci jiné, než jak je vídáme ve filmech. Hrdinové se většinou nevracejí.“
Židovské povstání v Treblince se plánovalo dlouho a několikrát. Nemělo podle všeho jednoho charismatického vůdce, ale víc hlavních aktérů pocházejících z různých zemí.
Pokusy o odboj se v Treblince datovaly už od listopadu 1942, začátkem roku 1943 plánovali vězňové tzv. Akci H neboli hodina (každé židovské komando mělo v určenou hodinu přepadnout své stráže a zneškodnit je), avšak plán překazila tyfová epidemie. Pro účel dokonané vzpoury se vězňům povedlo sehnat láhve s benzinem a ukrást granáty z muničního skladu.
Richard Glazar později ve své knize o 2. srpnu 1943 napsal: „O čtvrté hodině odpoledne, pod blankytně modrou oblohou, pod sálajícím sluncem a v dusivém vedru, které ještě zesilovalo dávivě nasládlý pach, tak příznačný pro Treblinku, vybuchl první granát, signál ke vzpouře. A pak vybuchly další granáty. A pak už letěly láhve naplněné benzínem proti barákům, proti ubikacím Ukrajinců a esesmanů.“
„Rudla prý tam někde v blízkosti SS baráků zůstal. Na cestě směrem k plynovým komorám jsem zahlédl jednoho, jak s puškou ukořistěnou ukrajinským vachmanům zakleká... Podle té kulaté hlavy to musel být Želo. K požáru tábora snad nejvíce přispěl výbuch, obrovský výbuch benzínového tanku.“
„Standa Lichtblau zřejmě splnil svůj slib, že na památku těch svých zapálí v Treblince takovou fakuli, jakou ti s lebkou a hnáty na čepicích při svých parádách ještě neviděli… Byl to zoufalý pokus lidí zbavených téměř už všeho lidského učinit to, co by svět asi byl od nich očekával a co by snad jim byl neprominul, kdyby to byli neučinili. A byl to ten svět, od kterého se cítili naprosto opuštěni, který je skutečně opustil a který je vlastně vydal do záhuby.“
Když Treblinka hořela, dostali Richard Glazar a Karel Unger pokyn, aby spolu s dalšími vězni vyrazili z tábora. Utíkali a na rozdíl od většiny ostatních měli štěstí: skočili do bahnité vody, podařilo se jim skrýt se ve vymletém břehu. Po dlouhých hodinách vylezli a vydali se na cestu: neznámou zemí směrem ke slovenským hranicím.
Šli v noci a bez větších obtíží, až do chvíle, kdy se přiblížili k Nowemu Miastu nad Pilicou, kde je zatkla policejní hlídka. Nepřišlo se však na to, že jsou Židé, a od Treblinky už byli daleko. Udali falešná jména, Richard řekl, že se jmenuje Rudolf Masárek.
Ve vězení se jim pak podařilo namluvit policistům, že jsou Češi poslaní do Polska na práce, že je přepadli partyzáni a o všechno je obrali. Neuvěřitelným řízením osudu dostali náhradní doklady – a byli posláni vlakem do německého Mannheimu, do fabriky, která se tehdy jmenovala Heinrich Lanz A.G.
Vyhlazovací tábor Treblinka brzy po vzpouře zanikl. Z asi 700 vězňů se podařilo uniknout jen několika desítkám. Ti, které Němci a ukrajinští vachmani chytili živé, museli odstranit zbytky tábora a potom byli postříleni.
Richard a Karel Unger přežili v Německu pod falešnými jmény téměř dva roky. Až do porážky nacismu nikoho nenapadlo, že by mohli být Židé – a pokud napadlo, nechal si to pro sebe. V Mannheimu se dočkali osvobození. Richard po válce zjistil, že přežila i jeho maminka. Změnil si příjmení na Glazar, vystudoval ekonomii a cizí jazyky. Roku 1951 byl z politických důvodů poslán do výroby a v letech 1953 až 1964 pracoval ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury v Praze.
První zápisky o Treblince, vzpouře a útěku do Německa sepsal Richard Glazar ještě v Mannheimu, po příchodu Američanů. Chtěl vydat své svědectví, ale dlouhé roky o ně nebyl zájem (více se o tom v pořadu Davida Hertla).
V roce 1961 vypovídal Richard Glazar v Düsseldorfu při vyšetřování někdejších treblinských esesáků, o dva roky později se jako svědek zúčastnil i soudního procesu: vedle Kurta Franze a dalších byl mezi obžalovanými i August W. Miete, který si Richarda Glazara jako otroka do komanda vybral na rampě v roce 1942 (dostal doživotí). Roku 1967 byl v São Paulu zatčen někdejší velitel Treblinky Franz Stangl. I proti němu Glazar vypovídal jako hlavní svědek.
Podle serveru holocaust.cz dostal Stangl (odsouzen později rovněž na doživotí) před soudem či při vyšetřování otázku: „Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den?“ Odpověděl: „Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3000 lidmi, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 tisíc lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté.“
Když Československo v srpnu 1968 okupovala sovětská vojska, odešel Richard Glazar do exilu a žil ve Švýcarsku. Když to bylo zapotřebí, vydával svědectví, uvážlivě, úsporně, se snahou o přesnost, jako to činí i v úvodem zmíněném Lanzmannově filmu.
Do Čech se vrátil po pádu komunismu. Zemřel v Praze 20. prosince 1997 – vzal si život dva týdny po smrti své ženy, kterou velmi miloval. Více se dozvíte z Příběhů 20. století, v nichž o Treblince a Richardu Glazarovi mluví mimo jiné historik Toman Brod, který přežil Osvětim.
