Narodila se 7. září 1948 v Kladně jako Eliška Bušová. Zásadní vliv na ni měla babička z otcovy strany (povoláním učitelka) a strýc Vojslav Buša (právník), který po válce vstoupil do sociální demokracie. V roce 1948 se odmítl podílet na sloučení s KSČ, později byl zatčen a v roce 1955 odsouzen ve vykonstruovaném procesu ke třem letům vězení za účast v údajném spolčení za účelem velezrady.

Přehrát

00:00 / 00:00

V roce 1989 jsem si ještě vydělávala mytím nádobí… Vzpomínky soudkyně Elišky Wagnerové na roky v komunismu a v exilu

„Byl vězněn v Jáchymově a my jsme ho jeli navštívit – otec, děda, já a strýcova manželka. Na návštěvu ovšem směli jen táta a teta, já jsem s dědou stála před věznicí, a jako dítě jsem vůbec nedokázala pochopit, že mě někdo nechce pustit za oblíbeným strýcem,“ vzpomínala Eliška Wagnerová.

„Na atmosféru v rodině si moc nepamatuju a myslím, že se přede mnou snažili všechno utajit. Mnohem později mi otec řekl, že museli babičku tehdy hlídat, protože se pokusila oběsit na půdě. Vyčítala si, že právě ona kdysi strýce nasměrovala do sociální demokracie.“

Vojslav Buša se z vězení vrátil brzy (po roce byl propuštěn na amnestii), ale dlouho nesměl působit jako právník a rodinu jeho persekuce velmi poznamenala. Eliška Bušová chtěla po základní škole studovat chemii. Ačkoli se dobře učila, nebyla připuštěna ke zkouškám, s nechutí nastoupila na hutní průmyslovku a po maturitě (1967) začala v kladenských hutích pracovat.

V Kladně zažila sovětskou okupaci v srpnu 1968. O necelý rok později se vracela spolu s kamarády z koncertu swingové kapely – v té době se stal generálním tajemníkem tzv. normalizační KSČ Gustáv Husák: „A nás nenapadlo nic lepšího než začít zpívat na melodii Johna Browna, že až bude Gustav Husák viset na větvi, bude v české zemi klid... Načež se z postranní ulice vyřítilo policejní auto, vyskákali z něj policajti a ty, kteří šli v prvních řadách, protože nás šlo opravdu hodně, tak ty posbírali a odvezli je na kladenskou policejní stanici.“

Elišku Wagnerovou (Bušovou) sebrali příslušníci SNB až poté, co se vydala s kamarádem k policejní stanici: „Šli jsme ty zadržené hledat, chtěli jsme zjistit, co se s nimi děje… A to se nám tedy nevyplatilo, protože nás sebrali taky. K nám už nebyli fyzicky drsní, ale k těm prvním zatčeným ano, ty opravdu zbili, ošklivě zbili… A samozřejmě si vyslechli leccos: Vy si myslíte, že když jste studovaní, že se budete takhle chovat? Tak to ne, my vám ukážeme.“

Advokátkou na Kladně

Zatčení skončilo do ztracena a v tomtéž roce 1969 se Eliška Wagnerová dostala na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (ještě doznívaly uvolněné poměry z předokupačních časů). Snažila se na sebe neupozorňovat, nevstoupila do svazu mládeže, vdala se za právníka Viktora Kotrbu a začala se stýkat s jeho přáteli. V roce 1974 studium úspěšně ukončila a zamířila do advokacie.

Nejdřív dostala místo koncipientky v Lounech, pak v kladenské právní poradně. Vzpomíná, že práce pro ni byla často frustrující kvůli poměrům v komunistické justici: neměla sice žádný vysloveně politický případ, ale když se jako obhájkyně snažila zastupovat klienta a jeho zájmy, nahlíželi na ni soudci a prokurátoři jako na „komplice obviněného“.

V jiných kauzách prý bylo zjevné, že soud se neřídí právem, ale spíš politickými ohledy: „Měla jsem třeba klienta, který se chtěl rozvést. S manželkou žili už několik let odděleně, byl to jasný případ. A on mi řekl, že jeho paní rozvod nechce, že je nějakou komunistickou činovnicí na okrese, takže má vliv. Myslela jsem si, že je to nesmysl a že to proběhne jednoduše, ale samozřejmě jsem neuspěla, to manželství nerozvedli. Vliv komunistické strany byl nepochybný a tam, kde o to komunistům šlo, samozřejmě rozsudky diktovali.“

Stopem do uprchlického tábora

Po pár letech se Eliška Wagnerová (tehdy Kotrbová) rozhodla, že v komunistickém Československu už žít nechce, přispělo k tomu i nevydařené manželství.

V roce 1982 se jí povedlo vycestovat se zájezdem do Španělska, po dvou dnech si vzala kufr a odjela stopem do západního Německa:

„Místy to byl horor, protože mi většinou stavěli jen řidiči tiráků, někteří se mě snažili přesvědčit k nějakým hrátkám, což jsem úspěšně odmítala, ale jeden mě z pomsty na dálnici vysadil. Ta cesta byla dost riskantní, protože jsem neměla francouzské vízum, takže jsem do Německa přejela přes Francii ilegálně, ale podařilo se… Dojela jsem do Mnichova, tam mi pomohli přátelé… Dostala jsem se do uprchlického tábora, kde to bylo docela dobré, asi po sedmi měsících jsem získala azyl a začala se v Goethe-Institutu učit německy.“

V Mnichově se Eliška Wagnerová pohybovala v prostředí československého exilu. Začala spolupracovat s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa, pracovala pro časopis Národní politika a poskytovala také právní rady. Měla však před sebou ještě další stěhování, tentokrát do Kanady, kde si vzala novináře Arnošta Wagnera (1938-2022), s nímž prožila zbytek života.

Seznámili se pozoruhodným způsobem: „V časopise Západ jsem narazila na takový ‚antiinzerát‘, něco ve smyslu: starý ošklivý nemajetný mrzout hledá zajištěnou ženu, zn. mohla by mít ráda psa... Tak jsem si říkala, kdo si může myslet, že se mu na tohleto nějaká ženská přihlásí??!! Byly u toho iniciály A. W. a adresa, tak jsem si zjistila, že je to Arnošt Wagner. A to už jsem si vybavila, že je novinář, že znám jeho texty a že dělá zajímavé rozhovory…“

Eliška odjela za Arnoštem Wagnerem do Kanady v roce 1989. V době, kdy se v Československu hroutil komunismus, se snažila naučit práci zubní laborantky (moc jí to prý nešlo) a také myla nádobí a obsluhovala v hospodě, protože Wagnerovi spolu byli šťastní, ale nebyli bohatí. Do jejího nástupu na Ústavní soud zbývaly ještě čtyři roky.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít