Východoněmecká Vindobona se znovu chystá na koleje. Pro NDR byl vlak symbolem touhy po svobodě
Už za pár měsíců se na trať vrátí možná nejznámější vlak z Východního Německa. Říkalo se mu Delfín nebo taky Vindobona, podle spoje, na kterém tato souprava jezdila nejčastěji. Jeden kus teď prochází důkladnou opravou a ještě letos by se měl podívat i do Česka.
„Miluju letadla a tenhle vlak mi je připomíná. Kabina vypadá jako kokpit a taky má kulatý čumák. Je to symbol rychlosti a taky země, kde jsem se narodila. V NDR to bylo ztělesnění svobody. Když kolem nás projížděl, tak jsme chtěli vědět, jak to uvnitř vypadá, a říkali jsme si, že jezdí do zemí, kam jsme se nemohli podívat,“ říká Jenny Bergerová, která to celé začala.
Před šesti lety se spojila s dalšími nadšenci a navrhla, aby spolu opravili legendární vlak s proudnicovými tvary.
„Mám k němu hodně osobní vztah. Můj otec se s ním hrozně chtěl svézt – ještě se stihl podívat alespoň na to, jak jede. Uvnitř už měl ale jen pohřeb. S urnou jsme mu tam uspořádali smuteční obřad,“ vzpomíná Bergerová.
Nic není nemožné
Samotná Vindobona má za sebou naopak svatbu. Němečtí železničáři takhle říkají slavnosti, při které se opravený trup znovu napojí na podvozek a motor.
„Můj děda byl výpravčím v Budyšíně a tam jsem tu soupravu viděl už jako kluk. Jsem železničář každým coulem. Vyučil jsem se to, po studiích jsem se věnoval jen dráze a vždycky mě zahřeje u srdce, když na tenhle vlak kouknu. Takže jsem rád, že se na něm pracuje zrovna v našem podniku,“ svěřuje se šéf halberstadtských vlakových závodů Ronald Krahl.
Přitakává mu Mario Lieb, šéf spolku, který si dal celou opravu za úkol: „Chtěli jsme ukázat, že se to ještě pořád dá zvládnout. Že seženeme peníze i lidi, co to dokážou. Že nestrčíme hlavu do písku a vyřešíme každičký problém.“
Symbol touhy po svobodě
Na renovaci přispěl i německý stát, a to v přepočtu více než 120 miliony korun. S opravou pomáhá taky Ingo Kammosa, podle kterého u Vindobony nejde jen o design nebo historii. Mnoho lidí pohání něco hlubšího.
Polovina východních Němců se cítí znevýhodněná i 34 let po sjednocení. Spokojená je jen třetina
Číst článek
„Pro občany NDR to bylo ztělesnění touhy – lidé se tím vlakem chtěli svézt, třeba z Drážďan přes Prahu do Vídně anebo vyrazit do Kodaně, Malmö nebo Karlových Varů. Naprosté většině z nich se to nepoštěstilo a teď si tu řada lidí plní ten svůj sen alespoň zpětně,“ vysvětluje.
Podobně to vidí také mechanik Friedrich, který má ale i smíšené pocity:
„Teď se k tomu přidává i naše hrdost. Oživujeme starou tradici a většina z nás, kdo na renovaci pracujeme, se železnicí živí i v profesním životě. A za sebe říkám: jakmile to doděláme, chci si sednout dovnitř a svézt se po trasách, kudy ten vlak dřív jezdil. A ano, míchá se k tomu i ten druhý pocit. Za NDR jsme tím jezdit nemohli – a teď můžeme. Tak to hodláme využít.“
