„Příběh mého dědečka jsem objevila až díky jeho dopisům. Maminka onemocněla v roce 2004. Začala jsem tehdy uklízet její věci, které jsem našla na půdě v domě v Dobřichovicích. Našla jsem taky rozházené výkresy a postupně jsem začala dávat dohromady celou skládanku,“ popisuje vnučka francouzského generála Maurice Pellého Isabelle Monziniová bydlí v centru Paříže s výhledem na řeku Seinu.

Její byt je poutí do minulosti za jejím dědečkem. Jsou v něm obrazy Prahy, Pražského hradu a dívky v českém kroji.

„Opravdu se zamiloval do českého národa. Byl vychovávaný ve velmi striktním prostředí. V Československu objevil radost, zpěv a barvy, což vůbec neznal. Koupil si tento obraz české dívky v kroji. Představte si Francouze, který byl vychovávaný v měšťanské rodině na severu Francie. Když přijel do Československa, tak viděl takto oblečené ženy. Prostě tomu podlehl,“ vypráví.

Když Maurice Pellé v únoru roku 1919 přijel do Prahy, už byl uznávaným generálem, který měl za sebou mise na Madagaskaru, v Německu, v Maroku a hlavně krvavé bitvy první světové války. V Československu se postavil do čela francouzské vojenské mise.

„Cílem této mise bylo vytvořit československou armádu v tom smyslu, že ji bylo potřeba sjednotit, vyškolit a vycvičit. Francie se tohoto úkolu ujala jak v Čechách, tak i na Moravě. Na Slovensku působila italská vojenská mise, která představovala pro Francouze velkou konkurenci,“ popsala Českému rozhlasu historička z pařížské Sorbonny Isabelle Davionová.

Podle ní Pellé patřil mezi francouzské generály, kteří víc než francouzské zájmy obhajovali zájmy zemí, v kterých sloužili.

„Generál Pellé se do jisté míry choval podobně jako další francouzští důstojníci ve střední a východní Evropě. Mám na mysli třeba Paula Henryse, který byl takovým Pelléovým alter-egem v Polsku. Byli to důstojníci, kteří se plně ztotožnili se zeměmi, které je přijaly,“ tvrdí historička.

Velení armády

Mladá Československá republika se po první světové válce velmi rychle ocitla v dalším konfliktu s Maďary, kteří si nárokovali slovenské území. Generál Maurice Pellé usiloval o dlouhodobé volno, aby se mohl bít po boku Čechoslováku. Francie se ale nechtěla nechat zatáhnout do války s Maďary.

Ve věci nakonec rozhodl tehdejší československý prezident T.G. Masaryk, potvrzuje historička Isabelle Davionová: „Masaryk nakonec svěřil velení Československé armády Pellému, který se stal generalissimem.“

Pellé se při plnění tohoto úkolu osvědčil a získal v Československu mimořádnou popularitu. Tato náklonnost byla vzájemná, jak vyplývá z mnohých dopisů francouzského generála.

„Tito lidé mají vlast ve své krvi, šlachách i ve svém vnímání. Ze všech nových národů ve Střední Evropě jsou české země jediné uspořádané, jediné pevné a jediné, ve kterých vlastenectví převládá nad politickými neshodami,“ stojí v dopisech.

Vnučka Isabelle popisuje, i za jakých okolností její děda, do té doby nezadaný a neoblomný generál, podlehl své budoucí manželce Jarmile Braunerové. Prostředníkem při jejich seznámení byla malířka a teta Jarmily, zvané Jára, Zdenka Braunerová.

„Zdenka věděla, že generál měl slabost pro ženy. Přivedla tedy Járu do svého ateliéru v Roztokách, nasadila jí na hlavu květinovou korunu a přiměla ji, aby zazpívala. A v tom okamžiku přišel generál, který babičce naprosto podlehl,“ přibližuje.

Maurice Pellé se s Jarmilou Braunerovou oženil v roce 1921 v Praze. V té době už byl vysokým komisařem v tureckém Istanbulu, kam s ním Jára odcestovala. Francouzský generál zemřel o tři roky později v jihofrancouzském Toulonu. Na jeho počest byla pojmenovaná ulice i vila v Praze-Bubenči.

Martin Balucha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít