Ledovce na Anktartidě po sobě zanechávají jemný prach. Přenášet se může i tisíce kilometrů
Jsou to zrníčka veliká jen mikrometry, ani je neucítíme mezi prsty a přitom umí ztmavit povrch ledovce a urychlit jeho tání. Brněnští vědci si z Antarktidy přivezli několik kilogramů vzorků jemného prachu a v laboratořích teď zkoumají jeho složení. Tak jim maličká smítka prozradí celou jejich historii. Jak vznikla, odkud pochází a jak se vůbec na ledovce dostala.
„Tady máme vzorek prachu, který pochází z ostrova Jamese Rosse v oblasti antarktického poloostrova,“ říká Jakub Holuša, doktorand geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Z depozitáře vytáhl sáček s prachem. Je to prach tak jemný, že když si ho člověk promne mezi prsty, necítí ani zrníčka.
„Nejpravděpodobněji vznikl činností ledovce, to znamená, na jeho povrch mohl napadat kus skály a ledovec svojí váhou horninu dokáže nadrtit až na prach 30 mikrometrů,“ vysvětluje.
Ledovce na Antarktidě ale odtávají a prach po sobě zanechávají na pevnině. Časté a silné prachové bouře ho pak vanou zpět na povrch ledovců. A to je problém.
„Ten materiál je tmavý, absorbuje více záření a tím pádem napomáhá k rychlejšímu tání ledovců,“ dodává.
Jako když máme na sluníčku černé oblečení, je nám teplo. My se začneme potit a ledovce podobně tají. A jak ustupují, uvolňují nový prach, který pak přispívá k dalšímu tání.
„Ten materiál se může transportovat i několik tisíc kilometrů. My právě potřebujeme zjistit, odkud pochází. A to si můžeme ukázat ve vedlejším místnosti, kde na to máme speciální přístroje,“ říká Holuša.
Do antarktického prachu nalil destilovanou vodu. Hnědý roztok pak napipetoval do přístroje, který laserovým paprskem osvítí jednotlivá zrníčka. Ta za sebou zanechají stín a přístroj podle toho vypočítá, jestli je to spíše prach, který umí vítr odvát daleko, anebo písek, který létá hůř a na menší vzdálenosti.
„A opravdu vidíme, že většina toho materiálu je prachovitá, ale nějaké malé procento písčitého materiálu tam je taky,“ komentuje doktorand.
Důležité je i složení
To ale nestačí. Vědci také potřebují zjistit přesné chemické složení prachu. S tím jim pomáhá přístroj, který vypadá jako pistole, ale místo kulek vysílá rentgenové záření. S jeho pomocí je možné zjistit prvkové složení vzorku.
Pistoli si Holuša přichytil na trojnožku. Protože je to rentgenové záření, které je potenciálně škodlivé, připevnil k zařízení komůrku, která záření odkloní tak, aby lidem nijak neškodilo.
„Tady se nám už ukazují na displeji jednotlivé prvky. Vápník 2,4 procenta, sedm procent železa, jedno procento draslíku,“ ukazuje.
Dno moře jako úložiště oxidu uhličitého. Německo zvažuje norskou strategii proti klimatickým změnám
Číst článek
Nasbíraný prach z ledovců takto vědci porovnají se vzorky z odledněného povrchu a tak zjistí, odkud je vítr navál. Právě tyto vzorky pocházejí z ostrova Jamese Rosse severně od ledového kontinentu. Letos na jaře je přivezl geograf Masarykovy univerzity Kamil Láska. Podobný materiál by ale mohli získat i na pevninské Antarktidě.
„Je celá řada dalších odledněných území a nachází se vždycky v okrajové části Antarktidy a tam právě můžeme najít ty největší přenosy a akumulace prachových částic,“ říká Kamil Láska z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
Tato zrnička na ledovcích jsou navíc pro klimatology stopy o pohybech prachových bouří. Díky nim můžou lépe pochopit fungování antarktického podnebí a právě to se podle vědců rychle mění.
„Hlavním faktorem, který se podílí na tání ledovců, je nárůst teploty vzduchu v okrajových částech Antarktidy a teprve na druhém nebo třetím místě v pořadí je vliv prachových částic,“ dodává Láska.
Vědci ještě před několika lety považovali antarktické ledovce za stabilní, nyní se ale otepluje i Antarktida. Její západní část dokonce dvakrát až třikrát rychleji než zbytek planety.
