Usměvavý Abdel z Tuniska kočuje po Česku ve svém bistru na kolečkách
Jako správný kočovník vytáhne Abdel několikrát do týdne své bistro na kolečkách a vyráží do světa. Pochází z Tunisu, ve svém foodtrucku nazvaném Nabu Sandwich vaří severoafrickou nebo také středomořskou kuchyni. V Česku objíždí festivaly nebo trhy v Praze. Vařit se naučil v Tunisu, v podstatě doma od své matky, později pracoval ve Francii a do Česka ho přilákala přítelkyně. V seriálu zamíříme do Litomyšle, kde na víkend Abdel zaparkoval bistro.
V tmavě zeleně pomalované dodávce s výraznými bílými nápisy stojí usměvavý chlapík v zástěře, podupává si v rytmu arabské hudby a na roštu peče maso. Moc místa nemá, aby ale mohl připravit sendviče na tuniský způsob, to stačí.
Šestým rokem v Česku
„Dobrý den, haló, tady jsem,“ vykřikuje vesele ze širokého okénka a na hřebíček nabodává lístek s objednávkou. „Dneska zůstala přítelkyně doma, má jinou práci, tak jsem vyrazil sám,“ říká krásnou češtinou Abdel.
Má na mysli Michaelu, se kterou se seznámil, když byla před deseti lety na dovolené v Tunisu. „Jezdili tam Češi a Slováci, já jsem dělal v turistickém byznysu, takže jsem pár slov uměl. Tady jsem se naučil.“
V Česku žije teprve šestým rokem, mluví česky s přízvukem, ale zcela samozřejmě. „Začali jsme jezdit po Česku před covidem, to nebylo nejlepší, ale funguje to.“
Falafel, šavarma, pita
Abdel pochází z pěti dětí a jako druhý nejstarší měl na starost vaření pro ostatní. „Tatínek byl pracovně na cestách, maminka taky hodně pracovala a nebývala doma, tak jsem vařil sourozencům já. Bavilo mě to.“
Tuniský kuchař vaří pár základních jídel jako falafel nebo šavarma, myslí i na vegetariány a v mikrovlnce rozpéká arabský chléb pitu. Vnitřek kuchyně zdobí imitace kachliček s typickými arabskými květinovými vzory a podle toho, jak Abdel za pultem tančí, je zřejmé, že ho to baví i dneska.
Brigádníci vždy místní
Ovšem i když nevzal přítelkyni, není tu sám. Pomáhají mu dvě mladé ženy, které našel přes aplikaci o brigádách. „Nemá cenu brát někoho ráno v pět v Praze, lepší je najít někoho tady.“
Obě ženy pocházejí z městeček nedaleko Litomyšle a foodtruck zevnitř vidí poprvé. „Je to trochu riskantní, domluvit se takhle náhodně, ale funguje to,“ říká Abdel a modrooká Lenka s ohnivými vlasy svázanými do copu přitakává: „Takové sendviče připravuju poprvé, v podstatě ani tento druh jídel neznám, našla jsem si to na webu, ale Abdel nám všechno ukázal.“
Podobně je na tom i majitelka kavárny z Vysokého Mýta Veronika, která má o víkendu zavřeno, a tak se chce trochu přiučit: „Zajímá mě, jak to dělá někdo jiný, a ve foodtracku to rozhodně zajímavé je.“
Kočovný život
Temperamentní Abdel se mezitím dává do řeči skoro s každým zákazníkem, zničehonic se sebere a doběhne všem pro kávu a vysílá úsměvy na všechny strany. Ptám se ho, jestli se cítí jako kočovník. Chvíli přemýšlí nad slovem, které zřejmě nezná, po chvíli se ale domluvíme a Abdel hned vypálí jeho ekvivalent v arabštině.
„Dřív jsem cestoval hodně, ale teď kočuju jen po Česku,“ rozesměje se a opět se vrhá do svého malého tuniského království na kolečkách. „Jednou možná budeme mít i tuniskou restauraci a kočování bude konec.“
