Po covidu-19 se mohou objevit i psychické problémy. Je velmi těžké jim předejít, varuje psycholog
Lidé, kteří prodělali koronavirus, mohou trpět psychickými problémy. Lékaři zaznamenali třeba úzkosti, poruchy spánku nebo i sebevražedné myšlenky. Česká psychiatrická společnost odhaduje, že psychické problémy po prodělání covidu má až 18 procent lidí. „Těžko se odhaduje, jak to u mě samotného dopadne,“ říká o nákaze Jan Bažant z Asociace klinických psychologů a vedoucí oddělení klinické psychologie pardubické nemocnice.
S jakými problémy se na vás obrací lidé, kteří prodělali covid-19?
V tuhle chvíli můžeme říct, že obecně narůstají problémy, zejména v již zmíněných oblastech úzkosti nebo nějaké depresivní symptomatologie. Ale je potřeba říct, že se to hodně odvíjí od toho, jakým způsobem lidé prodělají samotné onemocnění. U lidí, kde to onemocnění mělo lehčí průběh, to může být i určitý pocit úlevy, pocit následné imunity a menšího rizika, kdy jsou lidé vlastně rádi, že mají onemocnění za sebou a cítí se jistější a v menším riziku a tím pádem svobodnější v sociálních kontaktech.
Poslechněte si celý rozhovor s Janem Bažantem z Asociace klinických psychologů
To může – a nemusí – být dobrá zpráva, když se podíváme, jak se potom chovají na veřejnosti. Pak je druhá skupina, kde naopak ten průběh byl těžký s nějakými respiračními potížemi, a i po odeznění toho akutního onemocnění mají lidé pocity prázdnosti, volně plující úzkosti nebo poruchy spánku.
Také jsou lidé, kteří sice měli lehký průběh, ale nějakým způsobem se ta nemoc přenesla na jejich blízké, kteří následně kvůli onemocnění zemřeli. Pak jsou tam samozřejmě pocity viny a vzteku na sebe a následné výčitky z okolí za nezodpovědnost. Ačkoliv samotný průběh jejich onemocnění nebyl tak těžký, tak ty důsledky pro jejich rodinu byly velmi závažné a to pak zhoršuje psychické prožívání.
MÁTE PSYCHICKÉ POTÍŽE?
Pokud vás přepadá panika, úzkosti, deprese nebo jiný duševní problém, kontaktujte Linku psychické pomoci. Je k dispozici anonymně, zdarma, a nepřetržitě.
Když jste mluvil o těch problémech v souvislosti s druhem případného průběhu, a ten si nevybíráme, dá se vůbec nějak takovým obtížím předejít?
Těmto obtížím je velmi těžké předejít, protože, jak jste sám řekl, těžko se odhaduje, jak to u mě samotného dopadne a jakým způsobem na to budu reagovat. Řada lidí v sobě má skryté zranitelnosti, které nejsou do té doby nějak zjevné. Jsou to takové drobné problémy, které se prostě zvýrazní a katalyzují tím onemocněním a jeho důsledky.
To se objevuje i ve výzkumech, které dělají psychiatři, kdy se do té doby u naprosto zdravých lidí najednou začnou projevovat známky psychiatrických onemocnění anebo dlouhodobé neurologické příznaky. Na tohle je těžké se připravit. Nikdo neví, jak bude reagovat a jak se to u něj bude vyvíjet. Když to dáme dohromady, tak je to o obrovské nejistotě, které jsou ti lidé a všichni z nás vystaveni, a obrovské zátěži na naše schopnosti zvládat celou tu situaci.
Jak se třeba vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, který zemře v nemocnici na koronavirus a my se s ním kvůli současným opatřením ani nemůžeme rozloučit?
Tohle je velmi obtížná záležitost, protože se tady setkávají dvě věci. Je potřeba říct, že aktuální nařízení ministerstva zdravotnictví nezakazuje návštěvy u umírajících a ani ministerstvo pro místní rozvoj, které má na starosti pohřebnictví, nezasahuje do péče o zemřelé. Ale praxe je různá a to finální rozhodnutí může být na tom zařízení, kde se daný umírající nachází.
Studie ukazuje, že u pětiny lidí má covid psychické následky. ‚Nestyďte se za ně,‘ nabádá psychiatr
Číst článek
A teď se tam setkávají dvě skupiny – přepracovaní zdravotníci, a v poslední době i pracovníci pohřebních služeb, a truchlící, často s pocitem viny a vzteku na sebe, pokud třeba způsobili nákazu bližních oni sami. Všichni jsou pod enormním stresem a vzniká velké riziko chyb, nedorozumění a zkratkovitého jednání na obou stranách, kdy se lidé mohou cítit, že jsou neempaticky ošetřováni, a vzniká z toho hořký pocit nějaké nespravedlnosti a křivdy.
Dá se s tím něco udělat?
S tímhle se dá udělat jedině to, že si budeme znova uvědomovat, že obě strany jsou v současné chvíli v enormní zátěži, a přijmout, že věci v tuhle chvíli nemůžou být, jak bych si představoval. Je nutné myslet nejenom na to, co potřebuji já pro sebe, ale že tu jsou nějaká omezení, která limitují i ty druhé. Buď ve výkonu povolání, nebo v těch potřebách, které potřebují nějakým způsobem prožít třeba v rámci rozloučení s blízkými. Dalo by se říct, že je nutné o to víc myslet v tuhle chvíli právě na to, co nám často chybí, na schopnost vcítění se, na schopnost pružně reagovat na situaci.
