Šikana je úmyslné ubližování, ne klukovina. Pomoc potřebuje oběť i agresor, říkají odborníci
David Špunar už jako student brněnského gymnázia spoluzaložil dobročinný projekt Nenech to být a také mobilní aplikaci FaceUp, prostřednictvím níž je možné nahlásit šikanu. Milan Kotík je ředitelem organizace Aisis, která pomáhá minimalizovat šikanu na školách už 20 let. „Šikanu jsme zažili už na škole. Jenže jedinou možností, jak to ohlásit, byla schránka důvěry před ředitelnou na frekventované chodbě,“ vzpomínají.
Jak vás napadlo vymyslet aplikaci na oznámení šikany?
David: My jsme vlastně na základní škole všichni tři spoluzakladatelé byli součástí mlčící většiny. A když jsme pak na gymnáziu začínali tvořit různé IT projekty, tak jsme si řekli, že bychom chtěli udělat něco, co bude mít přesah, a vzpomněli jsme si, jak pro nás bylo na základní škole těžké promluvit.
Svědky šikany jsme byli už na základní škole. Vadilo nám, že jsme jako součást mlčící většiny nedokázali promluvit, říká David Špunar, který společně se spolužáky vyvinul aplikaci, která pomáhá šikanu anonymně ohlásit
Jedinou možností, jak na to upozornit anonymně, byla fyzická schránka důvěry, která tenkrát byla na nejfrekventovanější chodbě před ředitelnou.
Takže vás každý viděl, že tam strkáte papír...
David: Přesně tak. Představa, že tam kdokoliv cokoliv napíše, nebyla úplně reálná. A tak nás napadlo tuto fyzickou schránku důvěry digitalizovat, tudíž přenést do prostředí, které je pro žáky zcela přirozené, zároveň je anonymní a v neposlední řadě tyto informace jdou vždycky školou pověřeným osobám – metodikovi prevence, školnímu psychologovi nebo případně i přímo řediteli.
Jak šikana, které jste byli tehdy svědky, vypadala?
David: Většinou to byly různé posměšky, občas nějaké fyzické násilí. Naštěstí se na to brzy přišlo, protože naše třídní učitelka byla právě metodikem prevence.
Jak vypadá šikana dnes na školách?
Milan: Šikana má nejrůznější podoby a má stejné projevy jako jakékoliv ubližování. Společným jevem je, že je tam úmysl. Není to ze vzteku nebo že neumím vyřešit daný konflikt jinak než agresí, ale jednám tak proto, že chci člověka ponížit, poškodit ho, nějakým způsobem ho dehonestovat.
Kde je rozdíl mezi klukovinou, kde není zlý úmysl, a šikanou?
Milan: Ono to dost často začíná legrací, jenže to, co bylo vtipné včera, už dneska nefunguje, a musí se přitvrdit. Když je potom terčem pořád ta stejná osoba, začne to pro ni být nepříjemné.
‚Stránky plné nenávisti.‘ Policie řeší rasistické komentáře u fotky romského prvňáka na sociální síti
Číst článek
Nicméně vztahy jsou komplikované a mnohdy to jsou kamarádi, takže oběť to jakoby vydrží. A i když už oba cítí, že to je trošku za hranou, tak pořád tam vlastně jsou úsměvy na tváři, a můžou být dokonce i u té oběti.
Jak tedy funguje FaceUp?
David: Funguje jako online schránka důvěry. Žáci mohou buďto přes web, nebo mobilní aplikaci přes jednoduchý formulář vyplnit, co je nebo jejich spolužáky trápí. Následně to přijde školou pověřeným osobám a děti mohou ještě dál se školou komunikovat.
Pokud se škola potřebuje na něco doptat, žák může dál anonymně odpovídat. Navíc může dodat i evidenci, třeba screenshot nějaké konverzace.
Upozorňují vaše stránky děti i na nějaké rizikové chování, třeba na sexuální obtěžování, domácí násilí, sebepoškozování a podobně?
David: Upozorňují, ale nejčastější je to právě ta šikana. Často to ale nemusí být ani vyloženě šikana, ale jen její zárodky. A to je hlavním cílem naší aplikace – zabránit tomu, aby k šikaně vůbec docházelo. Aby škola věděla o problému v kolektivu ještě předtím, než se z toho vyvine šikana.
Jsou dneska děti vnímavější a všímavější, než byly dřív?
Milan: Já už se touto problematikou zabývám 20 let, ale bohužel to nedokážu posoudit. Myslím si, že si toho mohou víc všímat díky tomu, že je to pojmenované. Před 20 lety byla šikana tabu. Mělo se za to, že se to děje někde na vojně, že to je vlastně tak trochu jako dobře, ale dneska těch informací mají děti mnohem víc.
1:40
Na základní škole v Ostravě žáci dokončují komiks o kyberšikaně. Chtějí s ním vyrazit za vrstevníky
Číst článek
Ať už v rámci různých preventivních programů ve škole, nebo odjinud. Samozřejmě záleží, jakou formou je jim to podáno. Někdy si bohužel příliš obecné informace děti nedokážou spojit s realitou ve třídě.
Jak poznám, že s mým dítětem není něco v pořádku? A poznám to vůbec jako rodič?
Milan: Můžete to poznat většinou tak, že se něco nevysvětlitelně změnilo a dítě o tom často nechce mluvit. Záleží na věku dítěte a na fázi šikany. Pokud je to už pokročilejší fáze, tak už se toho moc nedozvíte, protože to dítě má samo většinou pocit, že je nějak špatné, vadné nebo že něco udělalo špatně.
A co mají dělat rodiče, když naopak zjistí, že to je jejich dítě, které šikanuje spolužáky ve škole?
Milan: Tohle je strašně těžké přijmout. Na druhé straně jak oběť, tak agresor potřebují pomoc. Šikana totiž většinou pramení z nějaké frustrace, nejistoty nebo zkoušení hranic, a je potřeba co řešit co nejdříve, protože šikana má tendenci narůstat v závažnosti toho, co se děje.
Když totiž budu někomu úmyslně ubližovat, tak to, co bylo včera, dneska už nestačí, potřebuji přitvrdit. Takže když se nechá šikana bujet delší dobu, její závažnost zcela logicky narůstá a řešení je o to komplikovanější, protože vztahy už jsou velmi narušené. Velmi těžko se to pak vrací do normálu...
Jaké stupně má šikana a kolik procent případů připadá na kyberšikanu? A je šťastné řešení přehlásit dítě na jinou školu? Poslechněte si celý rozhovor.
