Litomyšl je zvláštně gastronomická a především kavárenská, a proto kulturní
Přijela jsem do Litomyšle minulou neděli. Ospalé město bylo skoro bez lidí. Léto promořilo úmorným vedrem i stíny, kam paprsek slunce nikdy nevnikne. To vše na zdání ospalosti ještě přidávalo. Po ubytování jsem zašla na oběd v mezičase, kdy se jídlo dalo definovat jako pozdní oběd, případně brzká večeře. Najedla jsem se slušně a klidně bych i zatleskala, ale bylo to zbytečné. Seděla jsem v hotelu Aplaus a tím bych nosila pomyslné dříví do lesa.
Po jídle škrtám naplánované, abych mohla plánovat dál. Vše se trochu hatí, neděle je ospalá a rozžhavená a v pondělí jsou galerie zavřené. Nakonec jsem ale došla k závěru, že Litomyšl je super, je zvláštně gastronomická a především kavárenská, z čehož plyne, že je kulturní.
Rozhovory o gastronomii
Ten první byl o historii hotelu, kde jsem byla ubytovaná. Hotel s tak krátkou historií má jeden velký kulturní a dovolím si říct i gastronomický, přesah. Přesně zde… Nebo támhle? Asi tady… Ne, tam! Prostě někde, TADY NĚKDE, byla provozována restaurace Na sklípku.
Sem chodil ilustrátor, grafik, malíř, řezbář, sochař, spisovatel a básník Josef Váchal a tuším, že jídlu moc nedal, spíše hasil žízeň a silnou uměleckou vášeň, která mu byla vrozená.
Ta nejistota, kde přesně restaurace byla, vychází z dalšího rozhovoru, kdy mi rozvážný pan knihkupec s dlouhým stříbrným vousem v prodejně Paseka podal stejnou informaci s tím, že původní restaurace Na sklípku byla pravděpodobně o patro níž.
To však neubírá jistotě, že nakladatel a velký obdivovatel Josefa Váchala, Ladislav Horáček, v roce 1991 koupil a nechal opravit dům, kde je dnes muzeum s názvem Portmoneum.
Aby toho nebylo málo, Horáček obnovil i hospodu Na sklípku, která se nachází skoro na náměstí, v domě pomalovaném Váchalovými kresbami, kde je situované i zmíněné knihkupectví. Jeden Váchalův postřeh si dovolím citovat: „Ani tak neškodí ženské, jak pivo plzeňské.“
Hloubku a význam citace si bude muset každý vyložit po svém. Mne v prvním okamžiku napadlo, že při nadměrné spotřebě jednoho nebo druhého po plzeňském bolela Váchala hlava o něco víc. Ale tak to určitě nebylo.
Třetí rozhovor jsem absolvovala téhož dne večer v hotelové restauraci Bohém. Zeptala jsem se obsluhy, jaký podnik s gastrozážitkem mi doporučí. Po dotazu bylo dlouhé ticho, soustředěné přemýšlení a poté odpověď: „Žádnou… Tady u nás je jídlo nejlepší.“
Nevěřila jsem a trvala na odpovědi, která nakonec padla s upozorněním, že když tedy musí, možná U Kolji, Burger a snad i ve Veselce.
Horké dny z nás mohou udělat žábu v hrnci. Upečte si borůvkový dort Pavlova s bazalkou
Číst článek
Jak jsem zjistila, Kolja měl zavřeno, burgery často nemusím a do Veselky jsem se stejně chystala, protože je to zároveň pivovar a je hned vedle Portmonea.
Pokud čekáte na závěr, jak vše dopadlo, máte ho mít. Znalec Litomyšle, knihkupec se stříbrným vousem z prodejny Paseka, celou věc ozřejmil větou: „Litomyšl není gastronomická, ale kulturní a kavárenská, rozumně se tady najíst je skoro nemožné.“
Tady bych asi polemizovala, což objasním za chvilku. Kaváren je tady opravdu požehnaně a významný hudební festival Smetanova Litomyšl jenom podtrhuje slova knihkupcova.
Kde se pivo vaří…
Pivovar Veselka se stejnojmennou hospodou jsem vynechat nemohla. Je to jediný místní minipivovar s výčepem, a hned na úvod řeknu i závěr: pivo mají dobré, chutné a vaří též piva sezónní, jídlo jsem neochutnala, ale prý to „jde“, a ceny jsou na současné poměry příznivé.
Teď v létě mají na výčepu samou kulturu vycházející z nejslavnějšího rodáka Bedřicha Smetany. Točí tři druhy piv s přívlastkem „Bedřichovo“ a právě Bedřichovu jedenáctku prý sládek připravil coby symfonii chutí. Mně opravdu chutnala.
Jak jsem zmínila, minipivovar vaří pivo podle příležitostí, třeba teď připravuje borůvkové, což podpořil i borůvkovým menu, borůvkovým vínem a tekutým borůvkovým Blbounem. O co jde? Netuším.
Zoubek, sklepení a víno
Chloubou Litomyšle je zámek, který ve sklepeních nabízí darovaná díla sochaře Olbrama Zoubka, vinotéku a pořádnou zimu. Venku bylo přes třicet a ve sklepení o dvacet méně. Naštěstí jsem se mohla ohřát ochutnávkou moravských vín, čehož jsem využila.
Sochař Zoubek se Litomyšlanem stal a je dnes součástí města plným právem. Autorovy sochy lze vidět nejenom ve sklepení, ale i venku, v zámeckých zahradách.
Vůbec si neprotiřečím, nebude totiž řeč o finálních pochoutkách na talíři, ale o Magdaleně Rettigové, díky níž si může město nárokovat, že je městem gastronomickým. Ona tady totiž působila posledních jedenáct let svého života a je zde i pochovaná. Na její počest se každoročně v květnu pořádají Gastronomické slavnosti Magdaleny Dobromily Rettigové.
Myslím, že město může být nafoukané, nejenom co se týče kultury, ale dokonce i gastronomie. Narazila jsem ještě na dvě zajímavosti. Hned vedle hotelu Aplaus stojí stará omšelá tiskárna, která měla být už dávno výkladní skříní všech galerií.
Bohužel si covid i zde vybral svou daň a ze záměru sešlo. Avšak historicky už nesejde z faktu, že v této tiskárně prý byla vytištěna slavná Domácí kuchařka, která byla poprvé vydána v roce 1826 a vydává se dodnes.
Druhou zajímavostí je, že Rettigová vedla společenský salón nazvaný Kafíčková společnost a v roce 1845 vydala knihu Kafíčko s obsahem „jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace“.
Možná právě duch Magdaleny Dobromily Rettigové udělal z Litomyšle město kaváren. Já vám nějaké doporučím.
Jedna skvělá se jmenuje Kafemysl a patří nejen úspěšnému karatistovi, nýbrž i Baristovi roku 2017 Janu Škeříkovi. Já si objednala na osvěžení cold brew s tonikem a takových lahůdek tam mají více. Komu by se zachtělo i trochu čokolády, navštivte Kavárnu Chocco Caffé. Obě sídlí na náměstí.
Litomyšl namyšlená, kulturní, kavárenská a gastronomická stojí za návštěvu.
