Historii se nevyhnu, protože budu mluvit o Lesním divadlu v Řevnicích. Bylo založeno už v roce 1916 továrníkem Václavem Čekanem. Několikrát bylo obnoveno, rekonstruováno a současnou podobu má od roku 1973. V roce 2014 bylo upraveno pódium do dnešního stavu. Podotýkám, že hezkého.

Pokud seženete lístky, doporučuji být na místě více jak hodinu předem, protože lístky nejsou očíslované a kdo si kam sedne, je na jeho loktech, štěstí či dřívějším příchodu.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest. 

Nudit se nebudete. Uslyšíte reprodukovanou hudbu, přicházejí další diváci, před představením můžete obcházet stánky nabízející občerstvení.

U vchodu mne zaujal stolek plný skleniček se šumivým šampaňským. Ovšem záhy jsem zjistila, že není pro návštěvníky, ale pro sponzory. Tak snad někdy příště.

Uvítání sice nevyšlo, ale poté bylo všechno báječné a já byla vděčná bratru Vildovi, že mi lístky do Lesního divadla přenechal.

Chuť na šampaňské mě přešla hned poté, co jsem vstoupila do areálu. Závan palačinek a vanilky byl tak silný, že vstupní chutě překonal. Ovšem já palačinkám odolala, abych vzápětí podlehla vábivé vůni grilovaných šunkových a chilli klobásek s křenem a hořčicí a malým kelímkem piva. Vím, je to barbarské, ale přece jenom jsem v lese a pokrm na papírovém tácku s dřevěným příborem sem prostě patří.

Hlásím, že plzeňské pivo bylo natočené bezchybně, klobása by snesla více pečlivosti při výrobě, ale o nostalgii chutí z Václavského náměstí se postarala. Křen byl ostrý a chléb chutný. Díky mému naladění byl každý škraloup lesní gastronomie předem odpuštěn.

Ve stáncích se točil i Gambrinus, dát jste si mohli šunkovou klobásku, hamburger, párek v rohlíku, hospodské brambůrky, křupky, nealko limonády. Kdo se bál nadcházejícího dramatu, mohl se posilnit nabízeným alkoholem.

Ibsen a jeho chutě

Dejvické divadlo je soubor profesionálů a středeční představení to jenom potvrdilo. Odnášela jsem si zážitek, i když dramatický kousek v tmavém lese byla kombinace, že jsem se raději ujistila, jestli jsou okolo mě diváci.

On ani autor Henrik Ibsen není osobou, se kterou bych se chtěla procházet v prostředí, kde občas zahouká sova, přeletí netopýr a na divadelních prknech se řeší pokažené a zamotané životní a společenské osudy z jeho hry Přízraky.

Za osm let, přesně 20. března 2028, si kulturní svět připomene 200 let od narození tohoto norského dramatika a básníka. Nedá se napsat, že žil bohémský život. V patnácti letech odešel pomáhat do lékárny, kde se zapletl se služkou svého zaměstnavatele a na nemanželského potomka poté platil dalších 15 let.

Tato událost poznamenala jeho myšlení, které se odráží v obsahu jeho dramatických her, ve kterých se věnuje tématu viny a následkům vlastních činů. Mimochodem, podobné úvahy naplnily šestadvacet jím napsaných dramat.

Tím končím a podívám se na Ibsena přes gastronomii. Budu upřímná, není co obdivovat. Jídlo u něj nehrálo nijak zásadně důležitou roli mimo faktu, že věděl, že jíst a pít musí, aby mohl psát. Prý když se soustředil na psaní, stačilo mu jíst jenom tolik, kolik bylo nezbytně nutné. Údajně mu ke snídani stačil malý kousek chleba a půl šálku černé kávy.

Jeho přátelé poznamenali, že měli pocit, že pokud by se Ibsen pořádně najedl, nemohl by pracovat a nemohl by napsat tolik závažných dramatických děl. Podobně na tom byl i s pitím. V jednom z dopisů manželce Suzannah napsal, že „nepije žádné pivo. (...) Piju mléko a trochu – ne moc – bílého vína s vodou.“

Přesto jsem našla zajímavost a důkaz, že každý občas opustí své železné návyky. V pokročilejším věku Ibsen velice rád zašel přečíst noviny do vyhlášeného Grand Cafe v Oslu, kde se scházela celá generace norských umělců a malíř Edvard Munch jej tam dokonce několikrát namaloval.

Potkat se s ním na stejném místě nebyl problém, Ibsen totiž dodržoval rituál a do kavárny zašel každý den, a to hned dvakrát, odpoledne od 13.20 do 14.00 hodin a ještě večer v době mezi 18 a 19.30.

Konečně se – i když lopotně – propracovávám k nosnému tématu gastroglosy. Henrik Ibsen zde totiž pravidelně pojídal sendvič, pivo a medový chlebíček.

My si jeho oblíbený Honningkake upečeme. Je nadýchaný, vláčný, plný exotického koření, rozinek a pomerančové kůry. V Norsku je novoroční pochoutkou, ale nám to nevadí. Peče se celoročně, a i Ibsen si na něm pochutnával denně.

Myslím, že svoji teplou hřejivou chutí koření se hodí k chladivějšímu počasí. Je v něm i cosi tajemného a určitě vám bude chutnat.

Medový chlebíček (norsky Honningkake)

Ingredience:
Do formy o velikosti 22 x 12,5 cm

• 260 g hladké mouky
• 1/2 lžičky jedlé sody
• 1/4 lžičky mleté skořice
• 1/4 lžičky mletého hřebíčku
• 2 vejce
• malý šálek zakysané smetany
• 4 lžíce medu
• 1 velká hrst rozinek
• kůra z 1 velkého pomeranče

Postup:

Nejdříve si předehřejeme troubu na 170°C. Smícháme v míse sypké suroviny, tedy mouku, sodu, a koření. V míse kuchyňského robotu vyšleháme vejce a cukr do pěny. Přidáme zakysanou smetanu, med, pomerančovou kůru a po částech přidáváme směs mouky s kořením a dobře vyšleháme. Nakonec přidáme rozinky.

Směs vlijeme do hranaté formy na chlebíček, kterou vyložíme papírem na pečení. Pečeme 50 až 60 minut. Poté vyzkoušíme špejlí, zda je chlebíček propečený a vyndáme ho na kovovou mřížku. Asi po 10 minutách ho vyklopíme a necháme na mřížce vychladnout.

Na závěr ho posypeme moučkovým cukrem.

Dagmar Heřtová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít