Ptát se sebe, kde jsem a co potřebuji. Smysly a pocity nás kotví v realitě, radí psycholog Světlák
Svět představ virtuální reality, ve kterém trávíme stále více času, nás odvádí od tělesného prožívání. „Klíčové je umět vyvažovat a vědomě volit, kdy budu v přítomnosti a kdy naopak potřebuji utéct do konstruktů mysli,“ říká Miroslav Světlák, klinický psycholog pro Český rozhlas. „Zaměřím se na to, co vidím, co slyším, co cítím nosem,“ nastiňuje psycholog první krok pro Radiožurnál.
Hned jsem se koukla, co je u vás na profilu nového, a zjistila jsem, že na Chill je skill se objevila nová kapitola, která se jmenuje Cesta k sobě. Jinými slovy, jak se podívat sama na sebe. Nejenom v pubertě s tím máme problém, řekla bych. Je to práce na celý život, nebo máme nějaká kritická období v životě, kdy toto děláme?
Myslím, že je to práce na celý život. A každý den ráno začínáme úplně nanovo a potřebujeme si neustále připomínat, co je v životě to důležité a co jsou dovednosti, které potřebuji mít, aby život stál za to žít, aby mi v něm bylo dobře.
Workoholismus může být reakce na neschopnost vstupovat do blízkých vztahů. Za chováním často bývá nezpracovaná emoce, popisuje psycholog Miroslav Světlák
Je až neuvěřitelné, kolikrát za den se ptáme, kde mám mobil, kde jsou moje klíče, kam jsem dal tašku. Ale kolikrát se ptáme, kam se poděla moje mysl?
To je naprosto zásadní otázka, kterou už si kladl sám Buddha. Naše doporučení by bylo se co nejčastěji ptát sebe, aktualizovat sám či sama sebe a ptát se: kde teď jsem, kde je moje mysl, co je to, co teď potřebuji a co je důležité.
Jak funguje naše moderní mysl v tomto tisíciletí?
Nejen já, ale celá odborná komunita, ve které se pohybuju, si myslí, že pod vlivem sociálních sítí a ostatních distraktorů pozornosti jsme přehlcení a začínáme žít víc ve virtuálním světě. Tedy více v představách a v online prostředí než v dobrém kontaktu s naším tělem a s tím, co se děje v naší bezprostřední blízkosti, kterou můžeme vnímat skrze smysly.
24:49
Rozkládají sociální sítě mozek? Je to sebeironie, říká expert. ‚Ztěžují soustředění,‘ oponuje psycholožka
Číst článek
Jak ztratíme kontakt sami se sebou? Ve které fázi našeho života se to začíná dít? Protože věřím tomu, že když jsem dítě, jsem plně v kontaktu sama se sebou, s tím, co dělám. Co se stane potom?
Záleží na úhlu pohledu vývojové teorie. Ale je zřejmé, že děti v raném dětství – já bych si myslel třeba do sedmi let – se nacházejí v plné přítomnosti, v bezprostředním kontaktu s tím, co přichází zevnitř jejich těla a s tím, co vnímají skrze smysly.
Ale jak se rozvíjí naše myšlení, mnohem víc se dostáváme do toho, že si představujeme minulost, představujeme si budoucnost a postupně ztrácíme kontakt s tím, že jsou to všechno jen konstrukty, jako dílečky filmu, který naše mysl vytváří. Zároveň nás v tom společnost podporuje, ať už jsou to výčitky ve smyslu „však si vzpomeň“ anebo „jestli se teď nebudeš učit, tak jednou uvidíš“, nebo „jednou spláčeš nad výdělkem“.
Takže i rodina k tomu trošičku přispívá.
Určitě. Samozřejmě, kontext je velmi důležitý. Ale nutno říct, že my nesměřujeme k tomu, abychom byli v plné přítomnosti, jen se někde vznášeli na lotosovém květu.
26:56
Lelkování není hřích. Perfekcionismus může vést k syndromu vyhoření, varuje psycholožka
Číst článek
My potřebujeme funkce naší mysli, které nám pomáhají predikovat, předvídat, plánovat anebo vzpomínat, abychom se uměli poučit z minulosti. Ale to klíčové je umět vyvažovat a vědomě volit, kdy budu v přítomnosti a kdy naopak potřebuji utéct do těch konstruktů mysli.
První dva kroky
Mně se líbí, že v rámci Cesty k sobě člověk může začít úplně jednoduchým cvičením, které se jmenuje Všech pět pohromadě. Navrhuji, abychom si řekli, jak to udělat. Jak si zacvičit?
Můžu se kdykoliv, v jakékoliv poloze a situaci začít napojovat na bezprostřední zkušenost, kterou mi zprostředkovávají smysly. Zaměřím se na to, co vidím, co slyším, co cítím nosem, co mi chutná v puse, co si uvědomuji z těla.
Toto můžu dělat neustále, kotvit se v realitě a pořád vytvářet rozdíl mezi tím, že v tuto chvíli je mi dobře a je mi fajn – a že se mi někdy stav zhorší ve chvíli, kdy mysl uteče do toho virtuálního konstruktu, budoucnosti anebo minulosti.
Nejtěžší je, že nevím, jak se člověku, s nímž jsem hovořila, daří po rozloučení, říká krizová interventka
Číst článek
To znamená, že když se budu chtít zpřítomnit a bude k tomu vhodná chvíle, nebude to uprostřed porady třeba, kde se ode mě něco vyžaduje, tak si zacvičím Všech pět pohromadě.
Ano, to je úplně ideální stav. Toto kdyby se nám dařilo, snad si můžu dovolit takovou predikci: podle mě by se dramaticky změnil svět už za týden, kdyby to všichni lidé začali dělat.
Dobře, uvědomím si třeba únavu, uvědomím si žízeň, hlad atd. Uvědomím si i svoje prožívání, v tu chvíli, když jsem v nějakém kolektivu lidí?
Ano, určitě. Mysl vytváří takový průsečík, ať na úsečce, jestli je to příjemné nebo nepříjemné, anebo jak moc jsem klidný či vzrušený a rozrušený. To je středobod toho, jak my zažíváme svět. Pak mu teprve nalepujeme slova, jestli je to hlad, žízeň, smutek, strach anebo radost.
Zacvičím si Všech pět pohromadě, to je první krok k sobě. A druhý krok k sobě je, že kromě těch pěti pohromadě si začnu uvědomovat nějaké složitější prožitky?
Ano, to je nutný krok. Ve chvíli, kdy se zpomalím a zastavím, objeví se pocity. A na pocit vždy navazuje potřeba.
26:02
Neumíme snášet bezmoc, Češi proto chtějí silného vůdce. To je ale cesta do pekel, varuje psycholog
Číst článek
Ucítím třeba napětí v břiše, zjistím, že to je pro mě nepříjemné a do vědomí se následně na to dostane potřeba. Třeba: „mám hlad“, anebo, „potřeboval bych obejmout,“ vždyť já jsem smutný.
S hladem je to jednoduché, že ano, ale vstát od stolu, jít ke kolegovi nebo kolegyni a říct: poslyš, já potřebuji obejmout – to už chce trošičku kuráž.
Ano, tam samozřejmě potřebujeme odvahu. K tomu je ale nutno dodat, že to, že si uvědomím potřebu, samozřejmě neznamená, že mi ji svět musí naplnit, anebo že ji musím naplnit okamžitě. Klíčové je, že o ní vím, vím, že je to nějaký hráč v poli, který je pro mě důležitý. A pak vědomě a ideálně zrale zvažuji, jak danou potřebu můžu v daném prostředí uspokojit a kdy.
Součástí dospělosti je i to, že ji umím odložit. Ale mám ji ve vědomí a vím, že tlak v břiše není důvod, abych šel k lékaři na gastrofibroskopii – že možná zadržuji pláč a je mi smutno.
Jak objevit „druhé emoce“, třetí bod Světlákovy Cesty k sobě? A jak s vnitřním rozpolcením podle teorie změny opatrně pracovat? Poslechněte si celý rozhovor výše.
