Učitelka sestrou na ARO. V covidové nemocnici má patnáct služeb měsíčně, k tomu učí online ve škole
V covidové nemocnici v Domažlicích pomáhají studentky, učitelky, farář, pendleři, kuchař nebo obsluha kasina. Různorodá skupina lidí pracuje v pohraničním městě od chvíle, kdy vedení Plzeňského kraje určilo tamní nemocnici jako covidovou. Uzavřela se tam všechna standardní oddělení a v provozu zůstala jenom porodnice. Do služeb na covidové oddělení chodí několikrát do měsíce i samotný ředitel nemocnice.
V tiché učebně Střední zdravotnické školy přímo na Chodském náměstí stojí dvě postele s figurínami, v rohu u dveří pak roztomilý přebalovací pult s mrkací pannou. Je tu prosklená skříň s léky i pár přístrojů.
Pomáhám jiným lidem, když už nemůžu pomoct vlastní mamce, říká sestra z covidového oddělení
Číst článek
U stolku před notebookem sedí Lenka Foistová a zapisuje si docházku. Zní to docela komicky, ale pořádek musí být.
„Většinou učím doma, dneska jsem si potřebovala ve škole něco zařídit. Na ARO chodím ve volných dnech a hlavně o víkendech,“ říká Radiožurnálu učitelka odborných předmětů. Levou rukou si lehce upraví světlé mikádo hustých vlasů a začne se studentkami rozebírat předoperační přípravu.
Před osmnácti lety pracovala jako všeobecná sestra na domažlickém ARO. Tehdy ještě jezdila závodně na koni a nedokázala skloubit náročného koníčka se službami. Proto odešla do školy, kde učí a vodí studentky na praxi do nemocnice.
Loni na podzim se rozhodla, že totálně přetíženému oddělení, kde má stále řadu kolegů, začne vypomáhat. „Mám od deseti do patnácti služeb, což je skoro celý úvazek. Naštěstí nám s dvěma dětmi pomáhá babička, to bychom jenom s manželem nestíhali,“ přibližuje.
Za osmnáct let se tak odborně náročné pracoviště, jakým je anesteziologicko-resuscitační oddělení, velmi změnilo. Lence Foistové tak chvíli trvalo, než se hladce zařadila do jeho chodu.
Počet lůžek se tam během epidemie zvýšil na deset a vrchní sestra Galina Holomojová je ráda za každou schopnou sestru. „Přijít po osmnácti letech na ARO je náročné, ale teď už je naprosto samostatná. Mám málo sester, takže to je úžasná pomoc,“ říká.
Učitelka a zdravotní sestra Lenka Foistová zatím z ARO neplánuje odejít. Chce vydržet. „Možná to jako laik nepochopíte, protože ta práce je obtížná a není to pro každého. Mě to ale strašně baví a opravdu mě to naplňuje. To není fráze. Chci tu zůstat, dokud to půjde.“
Nadšení z ní jen tryská možná i proto, že odpoledne po práci má konečně čas vyjet si s dětmi na koni. „Já už žádná krasojezdkyně nejsem,“ rozesměje se na celé kolo. „Jsem bývalá jezdkyně. Už ani nemám svoje koně. Ale je to skvělá relaxace.“
3:07
Sokolové sobě. V Dobřichovicích u Prahy vybudovali dobrovolníci bez pomoci státu očkovací centrum
Číst článek
Farář i pendleři
Lenka Foistová není zdaleka jediná, kdo v nemocnici začal pracovat, i když na ARO je to výjimečné.
Třeba ale na jednotce intenzivní péče pracuje naplno učitelka matematiky ze základní školy, původním povoláním zdravotní sestra. Vedle ní se na JIP občas objeví v proticovidovém skafandru i ředitel nemocnice Petr Hubáček, který je profesí lékař urgentní medicíny. „Sloužím pravidelně, beru si tak sto hodin do měsíce.“
Ředitel i nadále shání lidi, kde se dá, teď už ale jen zdravotníky. Nezdravotnického personálu má dostatek.
Už na podzim začalo v nemocnici pracovat mnoho lidí, kteří tam dříve chodili maximálně k lékaři. „Jako sanitář tu pracuje farář, jsou tady pendleři, kteří nemohou do Německa, člověk z pohraničního kasina, v jídelně je kuchař z vyhlášené restaurace, přihlásili se řidiči,“ vypočítává Hubáček.
„Řada z nich až tady pochopila, jaký je epidemie vážný zdravotnický problém. Že covid není žádná chřipečka. Měli jsme tu vojáky, to byla velká pomoc, minulý týden ale odešli. Bohužel, ale rozkaz je rozkaz. Zatím stíháme,“ uzavírá ředitel covidové nemocnice v Domažlicích.
