Nedostatek míst ve školách? Pomohly by relokace a organizovaný rozvoz žáků, říká sociolog Kment
V září by v pražských školách mohla chybět místa až pro 2800 žáků, ukazuje analýza výzkumné agentury PAQ Research ve spolupráci s ministerstvem školství. Celorepublikově přitom bude volných skoro 100 tisíc míst. U školek pak budou kapacity ještě napjatější. Jak to řešit a proč by bylo dobré udržet počet dětí-cizinců ve třídě do dvaceti procent, vysvětluje spoluautor analýzy sociolog Štěpán Kment.
Jak to vypadá s kapacitami v mateřských školách, když je porovnáme s počty dětí, českých i ukrajinských, v daném regionu?
Pokud by se všechny děti ve věku 3–5 let zapsaly od září do školek, tak chybí 2370 míst. Problém ale bude mít dalších 60 obcí s rozšířenou působností. V Brně chybí zhruba 550 míst, v Plzni 240 a tak dále.
Jaká je situace na základních školách?
Tam ten problém není tak zásadní. Ale opět v Praze chybí zhruba 2800 míst, nejvíc na Praze 9. Problém bude mít i prstenec kolem Prahy – Říčany a Český Brod. A naopak největší převisy kapacit jsou stejně jako u školek v Moravskoslezském kraji.
Jak navrhujete nedostatek míst řešit?
Bude potřeba, aby zřizovatelé ideálně ve spolupráci s krajskými úřady zmapovali kapacity dětských skupin, které mohou doplnit ty podstavy ve školkách. Největší problémy bude mít Praha, Brno, Plzeň. A je otázka, jestli by stát neměl rodinám v nouzovém bydlení připravit nabídku na přesun do míst, kde jsou volné kapacity školských zařízení, bydlení za dostupné nájemné a kde budou mít větší šance najít pracovní uplatnění pro svoji kvalifikaci. Je ale třeba, aby zřizovatelé hledali i jiná řešení a nespoléhali se na to, že stát stihne relokace do září zařídit. I když bez ní, obzvlášť pokud budou přicházet další uprchlíci, to zkrátka nepůjde.
Mohl by být jedním z těch řešení tzv. busing, tedy rozvážení žáků do škol s volnou kapacitou?
Určitě, busing je obzvlášť v Praze a Brně určitě k úvaze. Na úrovni mateřských škol by to zase mohly být montované stavby nebo rozšíření kapacit s využitím ukrajinských pedagožek ve spolupráci s českým personálem školy.
Analýza vychází z předpokladu, že do škol nastoupí všechny děti ve věku povinné školní docházky, které jsou v současné chvíli nahlášené v České republice. A porovnává kapacity MŠ a ZŠ s počtem ukrajinských dětí přihlášených v tuto chvíli k pobytu v dané obci. Zároveň započítává i nové kapacity, které školy slibují připravit do začátku září, a počítá s využitím všech kapacit na 75 procent – ne všechny děti bude možné vozit do volných škol v jiné části regionu.
V materiálu o integraci uprchlíků doporučujete, aby fungoval 20procentní limit na počet uprchlíků na třídu a školu. Proč?
Ten důvod je dvojí. Děti s odlišným mateřským jazykem, navíc třeba i s válečným traumatem, vyžadují větší pozornost speciálních pedagogů, školních psychologů a výchovných poradců. Proto navrhujeme, aby v každé škole byla maximálně pětina dětí-uprchlíků, aby se jim mohli učitelé dostatečně věnovat. A ten další důvod je, že z pár let starého výzkumu víme, že zhruba deset procent rodičů má problém s cizinci ve třídě a zvažovalo by kvůli tomu přepsání dítěte do jiné školy. Tomuto fenoménu se říká white flight – označuje odchod dětí rodičů z majority a tomu musíme zamezit.
Termín White flight, „bílý útěk“, popisoval situaci v USA v 50. letech, kdy začaly do škol dosud pro „bílé“ Američany chodit i afroamerické děti. Proč myslíte, že by k tomuto jevu mohlo dojít v Česku v souvislosti s ukrajinskými žáky?
Protože solidarita bude přirozeně postupně klesat a čeští rodiče budou mít velký zájem, aby jejich děti byly vzdělávány stejně kvalitně jako před válkou na Ukrajině. Jenže když se v některých školách budou žáci-cizinci koncentrovat – to samé ostatně platí i třeba pro romské žáky nebo žáky s poruchami autistického spektra – majoritní rodiče budou mít pocit, že se už škola dostatečně nevěnuje jejich dětem nebo že se ze školy stala „ukrajinská škola“ a přehlásí je jinam. Nebo je do té školy ani vůbec nezapíšou, nebudou o ní uvažovat jako o škole pro své dítě.
White flight nicméně není fenomén typický pro české rodiče. Dobře pozorovatelný je ve Francii, Velké Británii, ale i třeba v Norsku.
Ano, určitě, je to běžný jev. Takto prostě u rodičů funguje dynamika „hlasování nohama“. Vidíme to u inkluzivních škol obecně – za svou dobrou praxi jsou „trestány“ tím, že se začnou segregovat. Mezi rodiči-cizinci nebo Romy se rozkřikne, že to škola s jejich dětmi „umí“, že tam mají šikovné učitele češtiny jako druhého jazyka nebo speciální pedagogy, a začnou je tam houfně přihlašovat. Jenže na to po překročení určité hranice reagují rodiče majority odhlášením nebo nepřihlášením svého dítěte.
A navíc už teď od škol víme, že když je ve třídě více ukrajinských dětí, vytvoří skupinku, baví se mezi sebou a jejich motivace učit se česky klesá. Takže pro tu 20procentní hranici existují tři důvody: aby se dařilo udržet kvalitu výuky, aby měl personál školy kapacity se o děti z Ukrajiny postarat tak, jak potřebují, a aby ty se dokázaly dobře začlenit.
