Arabské jaro ještě neskončilo
Arabské jaro je označení pro vlnu revolucí, které v arabském světě smetly řadu letitých vůdců. Ne všude se ale podařilo tažení proti diktatuře dotáhnout do úspěšného konce.
Sýrie byla ještě loni považována za jeden z nejstabilnějších režimů na Blízkém východě. Dnes tam bojuje prezident Bašár Asad o udržení moci i za cenu brutálních represí.
Mrtví se skoro denně počítají na desítky a přibývá krvavých útoků i ze strany rebelů.
Sýrie tak dnes zůstává nejdramatičtější fází takzvaného Arabského jara - vlny lidových protestů a revolt, které už rok otřásají Blízkým východem.
„Lidé chtějí pád režimu," znělo asi nejčastější heslo, které se letos neslo napříč arabským světem. Nápisy na transparentech byly politické, experti se ale shodují, že v pozadí byly hlavně ekonomické a sociální problémy.
„Jedním z hlavních důvodů nepokojů je obrovská nezaměstnanost, hlavně mezi absolventy vysokých škol. Ročně přibývají stovky tisíc absolventů a zaměstnání nemohou často najít ani lidé, kteří získali špičkové vzdělání,“ shrnul profesor Americké univerzity v Káhiře Galál Amín.
V ulicích většiny arabských zemí opravdu byly hlavně chudší vrstvy, i když s politickými požadavky.
V Tunisku a v Egyptě už se po svržení dosavadních vůdců dočkali voleb. Ke slovu se dostávají demokratickou cestou islamisté, což vyvolává obavy na Západě a někdy také u domácích liberálů.
Islamisté v oblibě
Bývalý důstojník izraelské rozvědky Eliezer Cafrir působil v několika muslimských zemích a netají se skepsí:
„V ulicích Tuniska, Egypta, Jemenu nebo Sýrie slyšíme autentické volání miliónů mladých po svobodě. Ti lidé jsou znechucení diktaturami, tím, že se nemohou domoci svých práv. To je nepochybně velmi slibné.“
„Jenže, ačkoli to říkám nerad, pokud se demokracie bude dál rozvíjet a dojde na skutečně svobodné volby, k moci se všude dostane Muslimské bratrstvo. To je jediná politická síla v regionu, která má už teď opravdu popularitu a vliv,“ říká bývalý důstojník izraelské rozvědky.
Politolog amerického Brookings Institutu Salmán Šajch varuje před přehnaným strachem:
„Do určité míry tyto obavy chápu. Islamisté se ale vyvíjejí a nejsou ve vzduchoprázdnu. Pochybuji například, že by Muslimské bratrstvo chtělo Egypt izolovat od okolního světa.“
„Součástí demokracie v arabském světě jsou prostě také islamisté, vždyť i v jiných koutech světa existují náboženské strany. Islamisté leckde získali na oblibě, protože v ilegalitě bojovali proti represivním režimům podporovaným Západem.“
„V demokracii ale budou muset skládat účty, a voliči je pak budou moci zase vyřadit ze hry. Smířit se s takovým modelem je pro Západ lepší, než kázat, která strana je přijatelná a která už nikoli,“ dodává Salmán Šajch, kterému současný hodokvas politické svobody v arabském světě připomíná Československo počátkem 90. let.
Náboženský konflikt?
Takzvané Arabské jaro ale nekončí ani s příchodem zimy. V Libyi dochází ke zločinům na civilistech i po svržení Kaddáfího režimu.
O moc bojují různé povstalecké frakce a stejně jako v Egyptě roste hněv lidí i proti novému režimu.
A právě Libyi považují mnozí odborníci i za předobraz toho, co se děje v Sýrii. Vidina po Libyi už druhé občanské války je pochmurná.
„Začíná se mluvit o střetu šíitů a sunnitů. To všechno může do budoucna přinést ještě větší nestabilitu,“ obává politolog Salmán Šajch v regionu ještě horšího scénáře - náboženského konfliktu.
Komentátor Českého rozhlasu 6 Jan Fingerland se zamýšlí nad tím, zda se dá mluvit o celoarabské revoluci
Překreslování se netýká pouze náboženských, ale také geopolitických map.
Na Arabské jaro doplatily hlavně Západem podporované autoritářské režimy. Americký vliv je na ústupu.
Turecko posiluje
Do popředí se snaží dostat nové síly - šíitský Írán a také Turecko, které má ambice řešit situaci nejen v sousední Sýrii, ale i v jiných koutech Blízkého východu.
Dokonce se vynořily úvahy, nakolik chce Turecko se svými aktivitami oprášit myšlenku osmanské říše.
„Turecká republika bezpochyby stále hrději na odkaz osmanské říše ohlíží. I řadoví Turci se v poslední době pyšně vracejí ke své minulosti,“ připouští vedoucí blízkovýchodních studií na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě Ijal Ginnio.
„To všechno je ale hodně vzdálené od teorie, že Ankara usiluje o obnovu impéria. Turci prostě rozšiřují svůj politický a ekonomický vliv na Blízkém východě. Ale neusilují o obnovu říše,“ dodává izraelský odborník.
I on ale hodně váhá nad otázkou, kam se bude region ubírat v příštích měsících a letech.
