Tady nejsou žádní vojáci a stejně po nás střílejí, stěžují si lidé z města Avdějevka v Donbasu
Ukrajinci úporně brání území, která v Donbasu ještě zůstávají pod jejich kontrolou. Rusko ale zesílilo raketové útoky na tamní města, jako jsou Slovjansk, Kramatorsk, Bachmut nebo Avdějevka. To leží přímo ve válečné zóně a v posledních dnech tam zahynulo několik lidí. Stále tam totiž zůstávají civilisté. Podíval se tam i zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Martin Dorazín.
Pan Anatolij mě vede k jednomu z rozbitých paneláků. „Dnes je to ještě klidné, takhle tady žijeme,“ říká. Trčí tady kus rakety z asfaltu a před námi jsou ruiny domů.
Jak mi pan Anatolij říká, zůstala tu asi tisícovka obyvatel, dřív jich tu bylo 30 tisíc.
Teď, když je trochu klidněji a dunění je trochu dál, lidé sedí na zápraží u vchodů paneláků. Stejně jako v jiných válečných městech si snaží něco uvařit venku na ohni.
„Je nám těžko, ale nějak žijeme. Je to strašné. Včera jsme tu měli dva přílety raket, jeden před domem, druhý za ním, kousek od místa, kde si vaříme. S jídlem je to velice špatné, dřív té humanitární pomoci bylo víc, teď už je jí málo. Nemáme ani kam odjet, protože nemáme žádné peníze,“ říká paní Ludmila.
4:00
Jak se rodí Tóra? V malé dílně v ukrajinském Dnipru přepisují svitky svatého židovského písma
Číst článek
Vysvětluju jí, že existují různé formy podpory, že miliony lidí se uchýlily do bezpečí, ale ona tomu moc nevěří. „Já už jsem důchodkyně, mně už nikdo nikde nechce. Já nikám nepůjdu, zůstanu tady,“ říká ona.
Bydlí na sedmém podlaží. Je to problematické, protože když si chce něco uvařit musí jít dolů a zase nahoru. Už dlouho nemá ani plyn, ani proud, nefunguje jí lednice. Musí proto každý den převařit jídlo, aby vydrželo do druhého dne.
„Dřív, na začátku války jsme slyšeli, když něco letělo a naučili jsme se rozeznávat, jestli to dopadne daleko, nebo blízko k nám. Teď ale používají takovou munici, že nic neslyšíte, prostě přiletí a vybuchne.“
„Nebo jsou to taková zvláštní zbraně. Najednou slyšíte, že to letí, začnou se vám třást ruce i nohy. Potom se jen modlíte, aby to bylo daleko.“
Místní si chodí také pro vodu. Popisují, že je to nebezpečné, protože musí chodit poměrně daleko. Nikdy neví, kdy přiletí raketa. Je klid, ale najednou se ozve rána a je konec.
4:06
‚Copak tohle lidé mohou dělat?‘ Osvobozené vesnice v Donbasu vydávají svědectví o chování Rusů
Číst článek
Paní Ludmila říká, že vlastně ani nikam nechce odjet, je jí 65 let. „Život už jsem prožila, čas ukáže, jak to bude dál. Doufáme, že snad bude líp. A tady jsem aspoň doma. I domácí stěna mi pomáhá, nemám nikde žádné příbuzné. Ti, kteří mají děti, tak můžou jet k nim, ale já nemám nikoho nikde,“ popisuje.
Podle ní nemá ani smysl někam utíkat, protože tam se také může začít střílet.
„Pokud se vám chce bojovat, běžte bojovat někam do pole. Vždyť vy víte dobře, kde jsou vaše pozice. Rozhodně to není na tomhle sídlišti... Chtějí nás prostě vystrašit, ale my už tak jsme dost vystrašení. Jaký to má smysl,“ uzavírá paní Ludmila.
