Když začal boj o Azovstal, věděli jsme, že je náš poslední, říká voják pluku Azov zajatý v Mariupolu
Denys Piskun je vojákem druhého praporu pluku Azov, patří pod speciální průzkumnou četu. On ani jeho přátelé neměli s válkou do ruské invaze žádné zkušenosti, poprvé se s boji setkali v Mariupolu. V březnu byl Piskun postřelen a následně převezen do ocelárny Azovstal, poté upadl do ruského zajetí. Na konci června se v rámci výměny zajatců vrátil na Ukrajinu. O svých zkušenostech mluví v rozhovoru zveřejněném plukem Azov.
Jak dlouho jsi u pluku Azov?
Pět let, předtím jsem byl u tankové roty. Na začátku roku 2014 mi bylo 17 let.
Kdy jsi byl raněn?
Raněn jsem byl 26. března v přestřelce. Schytal jsem čtyři kulky. Jsem šťastlivec, protože žiju. Stalo se to na sídlišti, běželi jsme do pětipatrové budovy přímo naproti nám. Můj kamarád Danja běžel jako první, já za ním. Když jsme doběhli ke vchodu, viděl jsem, jak se z jiného domu začíná střílet. Byli od nás asi 30 nebo 40 metrů, měli jsme štěstí, že nestříleli přesně.
Šlo vidět, jak kulky dopadají na zem a létají vzduchem. Danja stihnul vběhnout dovnitř. První kulka mě zasáhla do stehna. Zhroutil jsem se přímo před dveřmi, protože mi přestalo fungovat koleno. Začali mě dodělávat. Zasáhli hýždě, zadní část mého stehna a patu.
Měl jsem štěstí, že jsem měl vepředu na těle kulomet. Díky jeho váze jsem přepadnul dopředu rovnou do dveří. Taky jsem měl štěstí, že Danja byl v boji se mnou. Nebál se, vylezl ven a odtáhnul mě dovnitř do budovy.
Co se dělo potom?
Neměli jsme žádná anestetika. V té době bylo také velmi málo záchranářů a i to málo bylo rozptýleno na různých pozicích. Neměl jsem rány nijak umrtvené, ale vlastně to nebolelo.
Jestli umřu, neplačte. Pusťte mi na pohřbu AC/DC, aby se lidé usmívali, říká první žena pluku Azov
Číst článek
Jedinou věc, kterou jsem dostal, byla plechovka energetického nápoje od Medevacu (zdravotně humanitární skupina – pozn. redakce). Tu jsem vypil a cítil jsem se velmi dobře. Pak mě odvezli do Azovstalu.
Co se dělo v nemocnici v bunkru?
V nemocnici bylo nejprve vše v pořádku, alespoň první týden, když ještě bylo co jíst. Potom to začalo být těžké, velmi těžké. Příliv raněných, co nemohli chodit, neustával. Docházelo nám jídlo.
Kolik tam bylo lidí?
Na začátku do 200 lidí. Potom se počet zvýšil na 300. Leželi jsme v podstatě na sobě.
Někteří to nemohli vydržet
Na co tam lidé nejčastěji umírali?
Ve válce je nebezpečné zranění pánve a zranění v oblasti žaludku. Ze všech mužů, kteří byli zasaženi do břicha, za dobu, co jsem strávil v nemocnici, přežil jeden. Sám doktor mu řekl: „Jsi šťastlivec. Momentálně nemáme žádné další přeživší podobného zranění.“
Amputace jsou v pohodě, ty se hojí. Ale pánev a žaludek to je něco jiného. Samozřejmě ani nemluvím o zranění hlavy. Někteří moji bratři z Azovu za sebou měli už třetí či čtvrté zranění a doktoři jim říkali: „Zůstaňte v posteli, máte za sebou masivní krvácení, akorát jsme vás sešili.“ Jednoho takového jsem sledoval. S radou od doktora souhlasil, pak přišel ke mně a řekl, že to nejde a že musí za kamarády. Potichu vstal a odešel pomáhat ostatním.
Tohle je válka. Někteří lidé to nemohli vydržet. Měli jsme tam muže, co se chtěl zastřelit. Střelil se do brady, ale kulka prošla čelem, byl mu vidět mozek. I s tou ránou mohl chodit a komunikovat. Samozřejmě potom zemřel.
Zeptali jsme se doktorů, jestli můžeme sledovat operace a učit se od nich. Psal jsem si, jak použít škrtidlo a jak pilou řezat kosti do poznámek na telefonu. Poznámky jsem si psal i později v zajetí. Sebrali mi telefon, takže jsem psal na papír.
Obránci Azovstalu skončí podle separatistů před soudem. Rusko nevylučuje jejich výměnu
Číst článek
Azovci i v těžkých situacích spolupracovali, dali se dohromady, i když byli zranění. I tak se učili užitečným věcem. Nepanikařili, nebyli demoralizováni.
Co pro vás bylo nejstrašnější?
Nejstrašnější pro mě bylo, když jsem věděl, že budeme obklíčeni. Uvědomili jsme si, že už nebude žádná deblokáda. Bylo jasné, že se k nám pomoc nedostane. Věděli jsme, že Azovstal je jednosměrná cesta.
Bál jste se?
Když mě ranili, nebál jsem se. I když se mě pokusili zabít. Je to boj a adrenalin, vlastně je to skvělé. Strašná představa pro mě byla, že zemřu pod ruinami. Zemřít v boji je jedna věc, ale být rozdrcen nebo pohřben ruinami, to je něco jiného.
Když začal boj o Azovstal, věděli jsme, že to pravděpodobně bude náš poslední souboj. Bylo jasné, že nás buď zastřelí, nebo spálí granáty. Rozkaz ke kapitulaci jsme zatím nedostali. Dohodli jsme se, že uděláme, co se dá.
Proč dělat práci za nepřítele?
Jak jste si smrt představoval?
Nebál jsem se. Nikdo z Azovu nepřemýšlel o sebevraždě. Proč dělat práci za nepřítele? Představoval jsem si, že mě asi zastřelí. Přijdou dovnitř, následuje přestřelka a budu zastřelen. A třeba u toho zastřelím někoho z nich.
Kdy jste poprvé slyšeli, že nastal čas se stáhnout?
Náš azovský zdravotník Chudik přišel a řekl, že máme dvě možnosti—nechat se zajmout nebo zabít. Později jsme se tomu smáli.
Co jste si přál vy?
Když začala „vojenská operace“, tak jsem chtěl válku. Nechtěl jsem zemřít, ale chápal jsem, že boje jsou nevyhnutelné a šance na přežití je malá. To je normální, jsem voják. Smrt na bitevním poli je normální. Volal jsem ženě a řekl jsem: „Buď připravena na mou smrt“.
Byli jsme připraveni na jakýkoliv scénář, na zajetí nebo na poslední souboj. Stačilo dát rozkaz.
Když jste se vzdali, šel jste jako první?
V prvních číslech šli vážně ranění. Já jsem šel později. Už jsem mohl chodit, ale bylo to těžké. Přinesli mě na nosítkách. Pak mě trochu vyslýchali, ptali se, z jaké jsem jednotky. Měl jsem si sundat triko, hledali, jestli mám tetování.
Pak mě předali ruským doktorům do sanitky a odvezli do Novoazovsku a ještě jednou mě zkoumali. Ptali se, jestli se nestydíme a proč jsme zničili Mariupol. Říkali, že jsme nacisti. To byla první fáze, když nás vysadili z ambulance.
Pak nás vyslýchali v Novoazovsku, hned když jsme v noci přijeli. Prohledali mě, vzali mi pásek a tkaničky, prý abychom někoho nenapadli. Bylo to spíš, abychom něco neudělali sobě.
Na co se ptali?
Na všechno. Na náš vztah k velitelům, jak jsme se cítili, když nás obklíčili. Proč jsme neutekli. Jestli bychom zůstali, kdybychom věděli, že nás zatknou. Jestli jsme někoho zabili. Řekl jsem, že ano, že jsem zabíjel nepřítele, tedy Rusy. Neřekl jsem jim konkrétní číslo.
Pak jsme snili
Nabízeli vám spolupráci?
Řekli, že existuje možnost, že mi seženou pas Doněcké lidové republiky a obvinění proti mně budou stažena. Že bych mohl žít pod jiným jménem v Mariupolu. Odmítnul jsem.
Vydírali vás, že pokud nabídku občanství nepřijmete, udělají vám něco?
Řekli, že pokud nebudu spolupracovat a svědčit, tak přijde trest smrti. Prý čeká všechny členy nacistické teroristické organizace. Odpověděl jsem, že jestli mě chtějí zastřelit, ať to udělají. To jsme řekli všichni.
Komunikovali jste v zajetí se zbytkem jednotky?
Mluvili jsme, když se stráže nedívaly. Nemohli jsme chodit nebo mluvit bez vyzvání.
Ukrajinské úřady evidují zhruba 7200 pohřešovaných vojáků. Velká část z nich je naživu, ale v zajetí
Číst článek
O čem jste mluvili, když byla příležitost?
Mluvili jsme o úspěšných operacích a práci, kterou jsme vykonali. A také o lidech, co utekli. Překvapilo nás, kolik se našlo dezertérů. A pak jsme začínali snít.
O čem jste snili?
Snili jsme o tom, že až se vrátíme domů, zůstaneme ve stejné jednotce a objednáme si nějaké dobroty. Pamatuji si, že můj přítel Snow chtěl sushi, pizzu, cigarety a Baileys. Další z nás, Akvel měl zase chuť na raka a dort, něco jako medovník s ořechy.
Každý z nás by si také dal velký kyblík z KFC. Ve čtyři ráno bychom šli na balkón, kouřili cigarety a pili kávu. Ale kluci zůstali v Doněcku, takže na ně čekám. Dostal jsem se zpátky, všechno se zdá v pořádku. Všem děkuji za výměnu. Ale bez kluků…
Plánujete se vrátit?
Samozřejmě. Chci se vrátit co nejdříve to půjde. Vrátil bych se klidně hned. Byla by to pro mě taková morální rehabilitace. Tam bych se se vším lépe srovnal. Klidně bych dělal na nějaké podřadné pozici, čistil bych zbraně nebo poslouchal rádio.
Vzkázali po vás kamarádi něco?
Požádali mě, abych vyřídil jejich rodičům a přítelkyním, že jsou naživu.
Myslíte si, že ostatní muže také propustí?
Doufám. Nemohu na tohle odpovědět. Doufám, že ano. Sám jsem z Mariupolu. Nic mi nezbylo. Když mě zavolali, řekl jsem, že chci, aby nás vyměnili. Aby šel Snow a já zůstal v zajetí. Za výměnu jsem velmi vděčný, ale v bunkru jsme byli spolu. Snow by tu měl být taky. Je odsud, má tu přítelkyni a matku. Jeho měli propustit, ne mě.
Co vám řekli, když vás vyměnili? O čem byl váš poslední rozhovor?
Objali jsme se. Řekli jsme si, že se nebudeme loučit, ale že spolu někdy zajdeme na jídlo.
