Z vrátného udělali ředitele, popisuje šéf chersonského divadla, jak fungovalo za ruské okupace
Zatím co se nad jihoukrajinským Chersonem ozývají výbuchy, v přízemí divadla se scházejí herci a hudebníci a chystají poslední představení této sezony. Ani v takhle vyhrocené situaci nepřestávají hrát. Divadlo má kromě velkého sálu další dva malé, před válkou zaměstnávalo přes 250 lidí, mají tam dramatický soubor, balet a orchestr. V pátek končí sezona posledním představením a malá část souboru odjíždí do Trenčína na hudební festival Pohoda.
Hlediště hlavního sálu pro pět set lidí je ponořené v přítmí, sedačky zakrývá bílé plátno. Rozlehlé jeviště je ozářené skromným červeným světlem, které nasvěcuje hromadu krabic. Divadlo se změnilo v humanitární centrum na začátku války a postupně tu přebývali uprchlíci nebo se tu schovávali lidé před útoky.
Labyrintem chodeb sestupuju do krytu, odkud se ozývá hudba. Ředitel divadla Oleksandr Knyha otevírá bytelné dveře a z malého pódia kývne hlavou klávesista. Pětičlenná kapela pokračuje ve hře, přidává se zpěvačka.
„Takhle tady zkoušíme,“ usmívá se hrdě ředitel ve žlutomodrém tričku se stínovaným obrázkem divadla.
Chersonské divadlo nehrálo do osvobození vloni v listopadu. Herci a muzikanti se rozprchli po Ukrajině, nebo zůstali doma. „Z 250 lidí pracovalo pro okupační správu jen čtrnáct lidí. Z vrátného udělali ředitele,“ popisuje klasický scénář totalitních systémů šéf divadla Knyha. „Chtěli dát dohromady nějaký repertoár, ale neměli šanci. Tak tu aspoň něco ukradli.“
Někteří herci mezitím objížděli zemi s upravenými hrami a světlovlasá Olga Bojcova hrála vojákům na frontě. „Je to monolog založený na osudu běženkyně z Doněcka, která vaří boršč a vypráví svůj příběh. Po skončení za mnou chodili vojáci, každý si tam dohrál svůj příběh, bylo to hodně silné. Ale pomáhá to.“ Právě s tímto divadlem jednoho herce v ukrajinštině jede Olga do Trenčína na Pohodu.
Je to opravdu prazvláštní pocit, sejít z ulice, kde se ozývají výbuchy, mezi herce a muzikanty. Tady platí, že zvyknout se dá na všechno. Olga mi vypráví frázi, která se používá v Chersonu, a možná i jinde: „Když bomba přiletí, tak hlavně ať je to rychle.“
Černý humor patří k nezbytné výbavě umělců. Několik herců slouží na frontě a divadlo má i ztráty. „Tento týden zahynul u Bachmutu náš osvětlovač,“ pokyvuje hlavou ředitel.
Sám má dům a matku ve vesnici Olešky na druhém břehu Dněpru, který okupují Rusové. Před několika dny ji evakuovali ruští dobrovolníci ze zatopeného domu a dokonce se jim podařilo dostat ženu obloukem přes celé Rusko na ukrajinskou hranici v Bělgorodské oblasti do Charkova. To samo o sobě zní jako neuvěřitelný příběh, jehož detaily ale ředitel zatím nezná.
Z přízemí vychází zpěvačka Irina, loučí se před divadlem s muzikanty, kteří si dali společně závěrečnou cigaretku a rozcházejí se domů. Tohle spolčení proti zlu ji drží nad vodou: „Hudba přináší optimismus a jsem šťastná, že na nás pořád chodí diváci.“
Další divadelní sezona začíná už koncem srpna a ředitel Knyha doufá, že se časem dostanou do staré formy a budou schopni připravit repertoár pro dramatický soubor i pro balet: „Třeba otevřeme zase i kavárnu.“
