Smrduté bahno a olejové skvrny. Na chersonském sídlišti Ostrov opadla voda po patnácti dnech
Na sídlišti Ostrov v jihoukrajinském Chersonu není mnoho domů, které by nedostaly zásah z děla, minometu nebo rakety. Rusové město ostřelují od listopadu, kdy ho osvobodila ukrajinská armáda. Sídliště se jmenuje Korabel, ale říká se mu Ostrov, leží totiž mezi Dněprem a řekou Košovo, ze západní strany obklopeno jezery. Po útoku na Kachovskou přehradu skončilo pod vodou, odřezané od okolního světa. Do koryta se voda vrátila po patnácti dnech.
Na Ostrov vede jeden most, který vojáci otevřeli po čtyřech dnech od povodně. Do té doby vozili dobrovolníci pomoc na člunech. Pomáhal jim i penzista Viktor, který na sídlišti žije s manželkou.
Otřískané auto záhadně zachránil, a teď za pár litrů benzinu dělá s radostí průvodce. Ještě než se rozkoukám, hned spustí historky z okupace, které má v hlavě zaryté snad silněji než povodně.
,Neodejdu, ať si střílejí, jak chtějí.‘ Nikolaj a Oksana zůstali v chersonském paneláku jako poslední
Číst článek
„Přijeli a prý že osvoboditelé, ale já jim říkám, drazí, promiňte, tohle je Ukrajina. Oni zase, že je to Rusko, bude, jak říkáme my. Ale co máš dělat, když na tebe míří samopalem,“ říká Viktor zvučným hlasem, až se skoro třesou okénka. Zařadí dvojku, otevře dveře a opatrně vjíždí do kalné vody. „Tohle snad projedeme.“
Tmavá čára v prvních patrech ukazuje, kam sahala voda. Ulice jsou plné schnoucího bahna, díky teplotám přes třicet stupňů Celsia se stíhá i prášit, a hlavní pocit je šeď. Všechno je pokryté tenkou vrstvou bláta. Na obrubníku dětského hřiště sedí penzistky a na plynových vařičích chystají jídlo.
„Nejde plyn ani elektřina. Plynové bomby nám dovezli dobrovolníci. Ženy nás krmí a my sháníme potravu a pitnou vodu,“ popisuje Viktor jako lovec svoji komunitu z devítipatrového paneláku.
Místní rozhodně nezahálejí, protože každých pět metrů se vrší nametené hromádky odpadků. Ovšem v garážích pod paneláky se ještě drží páchnoucí voda. „Tu používáme na splachování.“
,Zažili jsme okupaci, jsme zvyklí.‘ Reportáž z Chersonu, kde je letecký poplach na denním pořádku
Číst článek
Občas se ozve výbuch, zvuk se odráží mezi paneláky, je těžké říct, odkud přichází. Asfalt je děravý po dělostřeleckých nebo minometných útocích a podobně vypadají fasády domů. Na dohled není jeden nepoškozený. Vybitá okna skoro nikdo nespravuje, na sídlišti zůstala desetina původního počtu obyvatel, většinou penzisté.
Hlouček žen postává na jednom dvoře a společně se modlí s dobrovolníky, kteří přivezli pomoc. „Jídlo, vodu dezinfekci, přijeli jsme ze Záporoží,“ říká šéf party Vladimír. „Máme to sem pět hodin.“ Penzistky se neochotně řadí do fronty, dohadují se mezi sebou, dobrovolníci musejí mít svatou trpělivost.
Trpělivý je i Viktor, obhlíží spoušť, ovšem jakmile sedne do auta, spokojeně protočí motor a míří do průmyslové zóny. Projíždíme kolem tlustého plynové potrubí, ze kterého hasiči pod tlakem vyhánějí vodu. Viktor zastavuje o kus dál u výčepu, lépe řečeno u domku, který výčepem býval.
Skončil celý pod vodou a jeho majitel tu nechal pro Viktora nějakou tašku. Není zamčeno, kloužeme bahnem dovnitř, kde se nabízí smutný pohled. Tady si dlouho nikdo pivo nedá. Všechno je na vyhození.
2:48
‚Rusové jsou vždycky katastrofa.‘ Okupanty ve vesnici Afanasiivka vystřídala voda z Kachovské přehrady
Číst článek
Průmyslové objekty ale budí větší hrůzu. Viktor tu dřív pracoval, ví, kam zajít, s klidem otevírá zavřené brány a ukazuje utopené autobusy, převrácené cisterny a u vrátnice jednoho objektu výstavu zbytků z raket a granátů. Všechno páchne a na vodě se drží vrstva oleje. To všechno časem skončí v Dněpru.
Na závěr výpravy se Viktor vydá ke garážím, kde obyvatelé paneláků parkují. U jedné stojí kamarád penzista Igor, jen v trenkách, naboso, přešlapuje ve smrduté břečce, vynáší nářadí, evidentně neví, kde začít. Tady je každá rada drahá.
Viktor otevírá svoji garáž jen na ukázku a říká, že jeho další kamarád dopadl s garáž mnohem hůř. Co je to mnohem hůř, si nějak nedovedu představit.
„Podívej, já a moji kamarádi mám takovou filozofii. Nemá cenu plakat, to nic nezmění. Znovu to umyju, vyčistím, něco musím vyhodit. Tohle není konec života,“ překřikuje Viktor zvuk motoru a vrací se mezi výmoly a dírami po granátech zpátky mezi pomalu usychající šedivé paneláky.
