‚Měl jsem takový strach, že jsem začal psát.‘ Mauritánský spisovatel strávil 14 let na Guantánamu
Narodil se v roce 1970 v Mauritánii, 14 let strávil jako vězeň na americké základně Guantánamo, dnes má nizozemské občanství. „Ve vězení jsem se našel v Deníku Anne Frankové,“ popisuje spisovatel Mohamedou Ould Slahi. S Českým rozhlasem mluvil v Brně v rámci festivalu Měsíc autorského čtení. Mimo jiné o tom, jak je v Mauritánii proslavený Tomáš Baťa, i když skoro nikdo neví, že pocházel z Čech.
Máte na sobě tričko festivalu, jehož hlavním tématem je letos exil. Považujete se dnes za spisovatele v exilu? Označil byste se tak?
To je dost složitá otázka. Nevím. Do určité míry jsme všichni exulanti. A neustále si kladu otázku, co to vlastně znamená – být v exilu. Každopádně jsem bývalý politický vězeň.
Byl jsem ve vězení skoro patnáct let a pak ještě asi pět let v Mauritánii, kdy jsem nesměl opustit zemi. Dnes jsem svobodný člověk, žiju v Nizozemsku a mohu psát, jak chci. Jestli tomu chcete říkat spisovatel v exilu, proč ne. Ale já se tak úplně necítím, protože štěstí a svobodu jsem našel ve vězení – skrze psaní.
‚Byl jsem zmizen‘
Zachránilo vám psaní život v těch hrůzných podmínkách, v jakých vás drželi v Guantánamu?
Rozhodně. Psaní mi skutečně zachránilo život. Dovolte mi říct, jak jsem se do té situace dostal. Zavolal mi můj bratranec, který byl tehdy přítelem Usámy bin Ládina. Použil bin Ládinův telefon a tím mě americké úřady vystopovaly. Od té chvíle jsem byl na jejich seznamu. Po útocích z 11. září přišli policisté v civilu do domu mojí matky. Byl jsem tam s ní, s tetou a sestrou.
Má matka mi řekla: „Mohamedou, vím, proč si tě přišli vzít.“ Zeptal jsem se proč. Odpověděla: „Protože se moc díváš na televizi. Říkala jsem ti, ať ji nesleduješ.“ Bylo to v kontextu vojenské diktatury, ve které jsem vyrůstal a kde strach z vlády byl neustálý.
Má matka pak vzala svůj růženec, svou nejsilnější zbraň, a začala se modlit. Obraz matky, kterou jsem viděl ve zpětném zrcátku auta, se mi navždy vryl do paměti.
Mauritánii chráníme před osudem zhroucených států, popisuje český velitel v Sahelu detaily výcvikové mise
Číst článek
Byl jsem „zmizen“, sexuálně zneužit, drželi mě bez spánku po dobu sedmdesáti dní během počátečního mučení. To mě definovalo, nebyla to moje volba. Ale nejsem hrdina ani mučedník. Nechci být takto vnímán. Chci být obyčejným člověkem. To je moje ideální místo na tomto světě.
Měl jsem takový strach a úzkosti, že jsem začal psát. Tehdy jsem ještě neovládal angličtinu, takže jsem psal arabsky, francouzsky, německy a trochu anglicky. Schovával jsem listy papíru v cele. Ale po dvou měsících došlo k razii a dozorci mi papíry zabavili. Strašně mě to bolelo – bylo to jako ztratit dítě. Byl to můj rukopis. Přestal jsem psát, protože jsem už neměl papír ani pero.
Vy jste to popisoval tak, že jste si vzal papír a pero od souseda ve vězení.
Ano. Nechci říct ukradl, protože jsem muslim a to je zakázané. Ale ano, vypůjčil jsem si papír a pero a už je nevrátil. Tak jsem začal psát. Já jsem si nevybral psaní – psaní si vybralo mě.
Objevil jste pak v literatuře vězňů něco, co jste dřív neznal?
Kniha, která mě hluboce zasáhla, byla Deník Anne Frankové. Četl jsem ji poprvé ve vězení – a našel jsem se v ní. Anne Franková byla uvězněná na větším místě, v Amsterdamu. A ironií je, že později jsem v tom domě žil – byl jsem kurátorem Domu Anne Frankové.
Petr Pavel na návštěvě Mauritánie řešil obchod i bezpečnost. Tamní armádu cvičí Češi od ledna
Číst článek
Pak ji deportovali do koncentračního tábora. To mě hluboce dojalo. Četl jsem také Proces od Franze Kafky. Četl jsem ho německy, v originále. I v tom nekonečném soudním procesu jsem se poznal. A myslím, že francouzský název filmu o mém životě – Désigné coupable (Označen za vinného) – je přesnější než anglický The Mauritanian.
Našel jsem Baťu
Vaše čtení v Brně byl text o dětství a o vašich prvních botách. Bylo pozoruhodné, že jste vzpomínal na své první sandály se značkou Baťa.
Ano a nevěděl jsem, že Baťa je odsud! V Mauritánii se říká Bata. Můj nakladatel, když jsem mu poslal text k opravě, se mě zeptal: „Co je to Bata?“ Hledal jsem to na googlu a nic jsem nenašel. Řekl jsem mu: „To je italská značka!“ Protože pro mě Bata zněla italsky.
A pak jsem tady, v zemi Bati, zjistil, že moje první boty ve 14 letech vyrobili tady. To je šílené. Věřím, že vesmír je hluboce propojený.
Během čtení jsem řekl: „Každý má na světě své místo. Jen ho musí najít.“ Já jsem přešel na autopilota, abych ho našel – a vždycky jsem ho našel. Když přestanete všechno kontrolovat a přijmete život takový, jaký je – ne jaký by měl být.
Nejsem achiever (ten, kdo sbírá úspěchy), jsem súfista, nechávám se vést. A tady jsem se nechal vést… a našel jsem Baťu!
V Brně jste také mluvil o důležitosti hájit demokracii a svobodu. Jak v ni dokážete dál věřit po všem tom hrozivém, co jste zažil v americkém vězení, když v zemi mají demokratický systém?
Toho, čeho se dnes nejvíc bojím, je vzestup fašismu a populismu na Západě. Znám 90. léta, kdy byla demokracie silná, kdy lidé fašismus jednoznačně odmítali. Dnes fašismus sílí – a to mě trápí.
Říkám si, že ti, kdo zažili hrůzy druhé světové války, už tu nejsou. Mladí lidé znají jen demokracii. A paradoxně ti, jako já, kteří zažili diktaturu, si více váží svobody a demokracie.
Deník z Guantánama
Slahiho svědectví Guantánamo Diary (Deník z Guantánama) sepsané přímo z cely obletělo svět. Ve filmové adaptaci s Jodie Fosterovou The Mauritanian (Mauritánec: Deník z Guantánama) natočené podle této knihy ho ztvárnil herec Tahar Rahim. Díky tomu se Slahi stal symbolem odolnosti a lidskosti tváří v tvář svévoli. Navázal dokonce silné přátelství s jedním ze svých amerických strážců.
Mauritánie je dnes často prezentována jako jediná stabilní země v Sahelu. I Česká republika tam má vojáky. Co si o tom myslíte?
Znepokojuje mě, že Afrika a Sahel se vždy posuzují z bezpečnostního hlediska. Uzavírají se dohody kvůli kontrole migrace do Evropy. Ale za tím jsou především hospodářské a humanitární problémy – ne vojenské. Potřebujeme odborníky na ekonomiku, rozvoj, demokracii. Ne vojáky.
Boj za džihád v Afghánistánu
V 90. letech jste odjel bojovat jako mudžáhid do Afghánistánu, ačkoliv jste byl výborný student v Německu. Jak k tomu došlo? A jak zabránit radikalizaci dnešních mladých lidí?
Tehdy mudžáhidy podporovala americká CIA. Byla kolem toho velká propaganda. Jel jsem do Afghánistánu, abych „bránil muslimy“, ale ve skutečnosti to byla operace proti Sovětskému svazu a pak proti tamnímu režimu v Kábulu.
Dnes mluvím s mladými lidmi z muslimského nebo afrického prostředí a říkám jim, že násilí se nedá porazit násilím. Jedině mírem, vzděláním, demokracií. Třeba násilí a genocida v Gaze se nezastaví dalším násilím.
A co rozhodlo, že jste chtěl tehdy jít za džihád do Afghánistánu bojovat?
Ovlivnily mě zprávy a pamatuji si VHS kazety šejcha Abdulláha Azzáma, Palestince v exilu v Afghánistánu. Bylo to před telegramem, tiktokem a instagramem. Právě tyto vzkazy mě tehdy ovlivnily.
Rozhovor vznikl původně pro francouzskou mutaci Radio Prague International, originál si můžete přečíst a pustit ZDE.
