• Vzedmutí krajně pravicových sil ve volbách do Evropského parlamentu nenastalo. A přesto byl v některých zemích jejich zisk masivní.
• O šok se postaral ve Francii prezident Emmanuel Macron, který v reakci na výsledky rozpustil sněmovnu.
• „Posílení extrémní pravice plíživým způsobem pokračuje v zemích, kde si pořád nepřiznáváme, že by to mohla být hlavní síla, která bude určovat i způsob, jak se díváme na směřování Evropy,“ poukazuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Eliška Tomalová z Univerzity Karlovy.

Rozhovor Brusel / Štrasburk 6:20 11. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jaký dojem ve vás zanechaly evropské volby? Už můžeme mluvit o tom, že máme víceméně jasný obrázek, jak by mohl nový Evropský parlament vypadat. Co nám to říká?
Pocity jsou velmi smíšené. Člověk může mít radost z toho, že určitá stabilita zůstala, ale zároveň být velmi nervózní, že na extrémech se dějí velmi nepředvídatelné posuny. Je to takový otazník do budoucna.

Pokud extrémy zůstanou roztříštěné, hrozí nám možná nižší míra schopnosti se dohodnout, hledat společná řešení. Pokud se spojí, tak nám skutečně hrozí rizika týkající se budoucnosti Evropy.

Z toho ještě vyplývá, že samozřejmě pořád musíme sledovat domácí rovinu a je velmi těžké hledat nějaké společné prvky. V řadě zemí mají pořád volby silnou váhu ve vztahu k současné politické reprezentaci a je nutné vysvětlovat znovu, jaké je kulturní zázemí, historický kontext, jednotlivé osobnosti. Pořád zůstáváme hodně na té národní úrovni, byť tedy účast v eurovolbách v některých zemí, kde byla v minulých letech nižší, stoupla.

A z hlediska důrazu na některá konkrétní témata?
Určitě je za mě zajímavé podívat se na to, kde jsou zelená témata, změna klimatu a podobně, která se stala dělícím prvkem hned po migraci u mladší generace. Pokles zastoupení Zelených do jisté míry predikce očekávaly, ale je to trošku překvapení ve vztahu k těm tématům, která rezonují v evropské společnosti.

Politolog: Volby ukázaly obrat v náladě Evropanů. Místo Zelené dohody jsou tématem válka a energetika

Číst článek

Co je také zajímavé, do jaké míry máme sledovat vývoj ve Francii a v Německu a do jaké míry máme hovořit i o zbytku Evropy. Hodně se totiž obracíme na dění ve Francii a v Německu, protože máme pocit, že to jsou ty určující trendy, a pak samozřejmě je to ten důležitý tandem pro budoucnost Evropy. Určitě důležité poučení z té situace je i to, že je možná už trošku větší prostor i pro analýzu dalších států.

Přelévání sil frakcí

K tomu se za chvíli dostaneme. Začněme ale rozložením sil v novém Evropském parlamentu. Při pohledu na pravděpodobné složení frakcí v něm bude méně liberálů a zelených, více konzervativní a ještě víc krajní pravice. S přihlédnutím k tomu, jak mají vypadat frakce, co nám to napovídá o směřování nového Evropského parlamentu?
Úplně si nemyslím, že budou zelená témata v pozadí, ona jenom nebudou koncentrovaná kolem Zelených jako politického subjektu.

Možná nebudou tolik ambiciózní?
To je možné. Určitě se daleko víc profilují témata, která jsou spojena s obecným přístupem k vedení věcí veřejných, k otázkám spojených s bezpečností. A samozřejmě taky určité tendence spatřovat vládnutí jako více záležitost týkající se členských států. To jsou roviny, o které se možná ta debata bude opírat.

Jak se v tomto rozložení bude hledat vládní většina v europarlamentu?
Je patrné, že například Ursula von der Leyenová nemá situaci ani ztracenou, ani vyhranou. Takže teď je otázka, jestli se opře o stávající koalici, nebo zda bude hledat podporu u pravicovějších uskupení. V poslední době neměla problém komunikovat i s lídry stran, kteří byli více napravo.

A je jasné, že tahle debata se nebude odvíjet pouze na úrovni frakcí, ale bude také probíhat mezi evropskými lídry. Takže toto propojení bude velmi zajímavé. Na mezinárodní úrovni se teď budou setkávat jednak evropští lídři jako reprezentanti Evropské unie, ale také dojde k setkání G7, kde budou přítomní lídři těch největších a nejsilnějších ekonomik. Takže to jsou i platformy, které rozhodnou o tom, jak bude rozdělení velkých pozic v Evropské unii vypadat.

Spojenci v europarlamentu

Během předvolební kampaně zaznívalo, že evropští lidovci (EPP) i prostřednictvím šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové navazují kontakty s pravicovými, někdy až krajně pravicovými stranami, které můžeme najít ve frakci ECR. Ale to, že by se EPP jakožto nejsilnější strana opírala o hlasy ECR, se zase nelíbí evropským socialistům…
To je samozřejmě možné. Ale čísla ukazují, že aliance EPP, socialistů a Renew, která nyní čítá nějakých 407 hlasů, poskytuje dostatečnou podporu.

Ale co je důležité, že tam není samozřejmě zaručeno, že všichni ti, kteří budou tyto skupiny reprezentovat, budou dávat plnou podporu třeba konkrétně Ursule von der Leyenové. Zazněly i názory ze strany Renew, že by bylo možné vyměnit von der Leyenovou za Robertu Metsolaovou, která je také z EPP.

Rusko vrazilo klín do základů evropské krajní pravice. Dřívější přátelství s Putinem vystřídala obezřetnost

Číst článek

V posledních měsících se několikrát opakovala možná hrozba masivního posílení krajní pravice. Když se teď díváte na výsledky, máte dojem, že k němu došlo a že to je skutečně nějaký zásadní posun?
V některých zemích je to opravdu šok. Když se podíváme na výsledky ve Francii, v Německu, Rakousku, Nizozemsku, tak to je velmi výrazné posílení v tom proudu. Ale pak jsou tu země ze severu Evropy, které ukazují jiné výsledky.

Řekla bych, že k tomu posílení dochází. Když si vezmeme, že francouzské Národní sdružení přiveze delegaci přibližně třiceti poslanců, tak to je víc než všichni čeští europoslanci. To už i takhle na malém vzorku jednoho státu vypadá jako relativně vysoké číslo, byť Evropský parlament je mnohonásobně větší.

Posílení extrémní pravice takovým plíživým způsobem pokračuje v zemích, kde si pořád nepřiznáváme, že by to mohla být hlavní síla, která bude určovat běh v té politické situaci a že bude určovat i způsob, jak se díváme na směřování Evropy. Pořád jsme věřili, že to je něco, co je odsunuto k extrému, ale normalizace těch proudů je docela nebezpečná.

V europarlamentu výrazně posílí krajní pravice. Nejvíce jí pomohl výsledek v Francii, ukazují odhady

Číst článek

A teď je otázka, zdali socializace ve společném prostředí spíš přispěje k tomu, že dojde k další vůli pracovat společně na evropském projektu, nebo naopak, jestli dojde k nějakému většímu sjednocení extrémních proudů na půdě Evropského parlamentu.

Myslím si, že k nějakému velkému sjednocení docházet nebude. Spíš se ukáže, že rozdíly mezi těmi extrémními uskupeními jsou dost velké. Takže asi nemůžeme čekat, že vznikne velký extrémně pravicový blok.

Můžeme třeba říct, že jedním z evropských trendů, které tyto volby ukázaly, je jakési znormálnění krajní pravice? Že voliči neměli zábrany volit právě tyto strany?
Byla bych velmi opatrná hodnotit to celoevropsky. Výsledky v Německu ukazují obrovské geografické rozdíly, které do jisté míry potvrzují pořád rozdělení na západní a východní část. Výsledky ve Francii ukazují, že extrémní pravice dokázala oslovit voliče napříč generacemi, celým francouzským územím i různým sociálním zázemím.

Schopnost dostat se do hlavního proudu se sice na větších číslech ukazuje, výsledky jsou pro extrémní pravici velmi dobré, až vynikající v případě Francie, ale potom ty vnitřní důvody, proč k tomu nárůstu dochází, se liší. Vychází z různě vnímaných rizik nebo pocitů ohrožení.

Oslabená pozice Francie

Už jsme několikrát nakously jednotlivé členské země, pojďme k nim. Co se stalo během nedělní noci ve Francii? Prezident Emmanuel Macron prakticky okamžitě po tom, co byly zveřejněny predikce toho, jak dopadnou evropské volby, vystoupil s projevem, během kterého ohlásil nové volby do Národního shromáždění. Bylo to už v tu chvíli, kdy bylo jasné, že jeho strana Obnova zaznamená propad, a naopak že třetinu hlasů získá strana Marine Le Penové. Nicméně nebylo to okamžité prohlášení unáhlené? Přece jenom ještě jsme neměli oficiální výsledky a už padala první vláda.
Bylo to prohlášení, které si získalo ohromnou pozornost. Spadla čelist mnoha politikům, občanům i současným členům parlamentu, a to na všech stranách. Je to šok. Ukazuje se, že úzká skupinka zasvěcených o tom byla informována, že to bylo třeba udělat hned.

🇫🇷 Prezident @EmmanuelMacron v reakci na odhady eu voleb rozpustí parlament a vyhlásil parlamentní volby. 1. kolo 30/6, 2.kolo 7/7.@iROZHLAScz @Radiozurnal1 @CRoPlus https://t.co/yRCsYhavfa

— Martin Balucha (@MartinBalucha) June 9, 2024

Ve Francii ve středu i na pravé straně spektra se objevují názory, že se mělo počkat. Že sice ten krok nějaký smysl dává, ale že se mělo počkat třeba do září, protože je to strašně rychlé, ta situace není úplně příznivá, není tam prostor na žádnou velkou kampaň.

Evidentně to je něco, co Francie vnímá jako velké rozčarování. A nejenom to Macronovo rozhodnutí, ale i v rámci politického systému, že se dá rozpustit parlament – to je něco, co bylo trošku chápáno jako odkaz z minulosti. A najednou se to vrací.

Co se bude dít dál?
O tom se hodně spekuluje. Debatuje se, jestli Macron udělal dobře, nebo špatně. Jestli tím neposílil Národní sdružení ještě víc. Je evidentní, že cílem vítězné strany je dostat Jordana Bardellu na pozici předsedy vlády a Marine Le Penovou v dalších volbách jako prezidentku.

To je silná ambice…
Určitě. Ale je to i způsob, aby se ti dva příliš nekonfrontovali, nehádali. Je otázka, jak se k tomu postaví ti ostatní. „Macronistický“ tábor je hodně ohrožen. To riziko, že pravice získá větší počet mandátů, je v tuto chvíli dost vysoké. Francie tuto zatáčku vždy na poslední chvíli vybrala, ale nyní je to přeskupení sil reálné.

Už ne žádné lvíče, ale lev. Popularita lídra francouzské krajní pravice roste, stejně jako procenta strany

Číst článek

Je to nejzásadnější důsledek evropských voleb?
Tak je to rozhodně něco, co má velké mediální pokrytí. Macron se v poslední době strašně snažil být vidět, zejména mezinárodně, a chtěl poukázat na to, že Evropu táhne. Snažil se profilovat jako lídr. A teď se pozornost k Francii trošku škodolibě obrací. Ať už zevnitř, protože Macrona politicky může spousta lídrů brát daleko méně vážně. Ale i zvenčí, když se podíváme na hlasy z Ruska, odkud zaznívá: kde je teď ta silná Francie a Německo. Což samozřejmě může potom ohrozit i naši zahraniční politiku a třeba bohužel i vnímání podpory Ukrajiny.

Jak se propíše francouzské „bezvládí“ do unijní politiky v době, kdy se bude jednat o nejvyšších postech v EU, tzv. top jobech? Budou se řešit koalice ve frakcích a nastává několik týdnů perné práce a do toho Francouzi budou řešit ještě domácí volby.
Francie je v tomhle ohledu oslabená na mnoha frontách. Výsledek jednání o top jobech (tedy šéfovi Evropské komise, předsedovi Evropského parlamentu a Evropské rady nebo vysokém představiteli Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku – pozn. red.) není pouze záležitost následujících dnů, byť to teď bude nastupovat do intenzivní fáze, která opravdu staví na výsledcích voleb. Ale ten lobbing a ta práce je tam samozřejmě dlouhodobá.

Ale Francie je oslabená, má vnitřní potíže a řeší velké problémy. To se propisuje do pozice jejího lídra Emmanuela Macrona, což se pak odráží na mezinárodních summitech. Nyní tahá za kratší konec.

Štěpící linie v Evropě

Poukazovaly jsme na to, že jedna část toho dříve známého francouzsko-německého motoru evropské integrace zadrhává. Jak by se daly zhodnotit výsledky z pohledu Německa? Jak obstála Alternativa pro Německo (AfD) ve stínu aféry Voice of Europe, která na tuto stranu dopadla nejvíc z celé unijní sedmadvacítky?
Poškodilo to její koaliční potenciál na evropské úrovni a kvůli skandálům dochází i k nějakým personálním změnám ve složení delegace zástupců v Evropském parlamentu. Momentální dopady skandálů jsou dlouhodobé.

Ale také to poukazuje na slabou pozici Olafa Scholze, což je historicky taky v podstatě největší neúspěch.

Největší neúspěch německé politiky z pohledu slabého kancléře?
Ano, přesně tak. Reakce nebude tak bouřlivá jako ve Francii, ale ty otřesy jsou znát. Předznamenávají změny opravdu na německé politické scéně. Ale ty důvody v obou zemích jsou rozdílné. V Německu hraje mnohem důležitější roli geografické rozčlenění. AfD je silná v bývalém Východním Německu, tak to zůstává a tam taky roste.

Popišme ještě trochu situaci v Itálii. Přece jen o premiérce Giorgie Meloniové se mluví jako o silné hráčce. Vytvořila si pro to pozici?
Meloniová je ve velmi dobré pozici. Patří k těm lídrům, které evropské volby posílily. Tolik evropských lídrů tohoto typu není. A předstihla také za mě tedy extrémně pravicového souputníka Mattea Salviniho.

Její pozice je jednak relativně velký koaliční potenciál v rámci Evropy a silná pozice doma. Je spousta událostí z nedávné doby, kdy se evropští lídři ukazovali s Meloniovou, kdy už se jakoby přestali bát toho s ní být spojováni. Dostává se z takové „no go zóny“ do toho více politického mainstreamu Evropy.

A nevracíme se trošku touto zmínkou na úplný začátek, kdy jsme se bavily o určité normalizaci krajní pravice?
Je to asi jediná cesta, jak získat pro extrémně pravicové strany větší podporu. Ale tady je dost velký rozdíl mezi Meloniovou a třeba Le Penovou. S Le Penovou pořád ještě spoustu lidí má problém komunikovat nebo se ukázat. Meloniové se podařilo to, že je nějakým způsobem akceptovatelná.

Vydrží jí to?
Já bych řekla, že ano.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít