Romské osady na Slovensku se mění. V Medzevu rostou nové domy a barbera Daniela čeká stáž v USA
Erika Dzuriková se otáčí v moderní kuchyni s veškerým komfortem, chystá na stůl občerstvení, večer je v kulturní domě zábava. I domek vypadá jako ze škatulky. Erika s manželem chodí do práce, nejstarší syn studuje na střední škole a chystá se do Spojených států. Je to rodina, které byste si ani nevšimli, kdyby ovšem nežili v romské osadě v Medzevu 40 kilometrů od Košic. Navzdory představám o chudobě a špíně je život v osadách jiný.
Skupina mladíků vybíhá po betonových schodech do neomítnuté místnosti v prvním patře. Tady čeká majitele ještě hodně práce, ale šestnáctiletý Daniel z této místnosti udělal barbershop v osadě.
Před zrcadlem sedí kamarád, Daniel mu strojkem zajíždí do vlasů a průběžně střídá nůžky a další náčiní. „To je kvalita, strojek za 80 eur,“ pokyvuje hlavou další kamarád, který čeká, až na něj přijde řada.
Daniel dneska stříhá už pátou hlavu a na první pohled je jasné, že v tom má dlouhou praxi.
„Před několika lety jsem začal stříhat a baví mě to. Kámoše stříhám zadarmo,“ říká Daniel, který studuje v Košicích střední pedagogickou školu a svého koníčka už dotáhl k dokonalosti. Stříhá zákazníky v obchodním domě v centru města.
„Dostal jsem se tam náhodou přes kamaráda. Dovedl jsem si model, ukázal na něm, co umím a hned mě zaměstnali. Tak si přivydělávám,“ přibližuje.
„Původně jsem chtěl jít na sportovní školu. I mě vzali, ale kvůli financím to nešlo. Bylo to moc drahé. Takže jsem si vybral pedagogickou, ale teď jsem s ní velmi spokojený,“ vysvětluje mladík se strojkem v ruce a prohlíží si výsledek své práce.
‚Nadaný, jen žije v osadě‘
Daniela jako nadaného studenta doporučili učitelé neziskové organizaci Divé maky, která pomáhá studentům ze znevýhodněného prostředí. K tomu dostal i mentora Tomáše Marettu z Bratislavy.
„Mentor je dobrovolník, který navštěvuje svého svěřence, probírá s ním věci kolem školy a tak. Aby se taky bavil s někým jiným než s lidmi z osady. Danielova rodina je úplně normální, jen žije v osadě, což přináší spoustu problémů,“ poznamenává.
Divé maky přihlásily Daniela do výběrového řízení na studium do Spojených států a mladý muž vyhrál, udělal přijímačky a v létě odletí. Je to vůbec první člověk z osady, který bude studovat za oceánem.
„Nevím, asi se stal zázrak,“ usmívá se jeho maminka Erika. „Doteď byl nejdál na den v Bratislavě. Ale teď bude pryč deset měsíců. Už teď pláču.“
4:03
Zima, vlhko, brouci. Chybí topení, elektřina jde jen večer, stěžují si Romové z vyhořelé slovenské osady
Číst článek
„Když jsem se to dozvěděl, dostal jsem strach. Měl jsem pořád v hlavě, že je to Amerika a že to asi změní celý můj život. V osadě tohle nikdo nedokázal, dostat se odsud je těžké,“ říká Daniel, který tomu snad pořád nechce věřit.
Erika o synovi říká, že byl vždycky cílevědomý. „Jsem šťastná, že se mu to podařilo. Taky se ale bojím, co když se mu tam něco stane, jak pro něj pojedu? Ještě ho snad z toho letiště stáhnu domů,“ usmívá se starostlivá matka, která je učitelkou v mateřské školce. „Ale jsem šťastná mama.“
Její manžel také vystudoval střední školu, v oboru ale nikdy nepracoval. Je závozník ve firmě u Košic. „Vždy pracoval v zahraničí, naposledy v Holandsku. Chtěl by zpátky. Ale nevíme, jak to bude,“ krčí rameny Erika a hladí si břicho. „Čekáme miminko, to by bylo pro manžela těžké, dojíždět z Holandska.“
Ne díky Slovákům, ale Unii
Romské osady zná velmi dobře herečka Dorota Nvotová, projela jich na 130 a u jedné dokonce půl roku bydlela. V osadách natáčela i romskou superstar, takže vidí, jak se osady mění.
„V některých osadách už nemám pomalu ani co fotit. Vyrostly tam zděné domy, je až neuvěřitelné, jak se to hýbe dopředu,“ popisuje.
„Co je ale smutné, že to není díky Slovensku nebo slovenským politikům, díky Slovákům. Je to zásluhou Evropské unie a otevřeným hranicím, že můžou odejít za prací do Anglie nebo jinam do ciziny, kde se na ně nedívají skrz prsty. Prostě tady máš práci, a když ji uděláš, dostaneš zaplaceno.“
Bourat předsudky
Dům Dzurikových sice vypadá pěkně, ovšem stojí na ulici, kde není ani metr asfaltu. Jenom hlína, která se po dešti změní v blátivou břečku.
„Vezmu si čisté boty, a než dojdu do práce, jsou od bláta. Média nás vykreslují pořád stejně, přestože máme domy, elektřinu, vodu, ústřední topení. Ukazují jenom ty nejhorší věci,“ zlobí se Erika.
„Neříkám, že je to takové všude, protože jsou i chudé osady. I my tady kolem sebe máme chudé. Ale přece nemůžete házet všechny lidi do jednoho pytle,“ dodává.
Házet lidi do jednoho pytle je samozřejmě jednodušší než bourat předsudky. Možná by stačilo se po cestě na Slovensko v nějaké osadě zastavit.
