Nevěřím tomu, že bude v Rusku nějaká revoluce, říká muž, který uprchl před mobilizací do Gruzie
Novinář Alexej utekl z Ruska do Gruzie pět dní poté, co ruský vládce Vladimir Putin vyhlásil mobilizaci. V Tbilisi, kde čeká na svou rodinu, potkává i ostatní, kteří utíkají před válkou „Je tu porozumění mezi Bělorusy, Ukrajinci a Rusy, pochopení toho, že doma není bezpečno,“ popisuje Alexej v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz. Redakce jeho pravou identitu zná, ale respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.
Kdy jste se dostal do Gruzie?
Přijel jsem do Gruzie pět dní po vyhlášení mobilizace. Jako mnozí jsem nechtěl být poslán do kriminální války, zabíjet nevinné lidi a riskovat svůj život pro šíleného diktátora, který je obklopen zlatem a jachtami. Jako většina poctivých novinářů jsem začátkem války přišel o práci. Médium, kde jsem pracoval, přestalo existovat, protože jsme lidem sdělovali pravdu o válce. Jakmile začal platit zákon, že jakékoliv informace o válce, které nepapouškují lži ruských ministerstev, budou smazány a těm, kdo je produkují, hrozí až sedm let ve vězení, tak jsem nemohl pracovat. Nevím, jestli si pamatujete na případ moskevského zastupitele Alexeje Gorinova, který dostal sedm let za to, že kritizoval Putina a válku.
Když s válkou nebudete souhlasit a někdo si vás všimne, tak přinejlepším budete platit drahé pokuty, půjdete do vězení, a pokud budete mít smůlu, budou vás tam týrat. Slyšel jsem i příběhy politických vězňů, kteří byli znásilnění.
Příběhy mužů, kteří utekli před mobilizací
Popište mi svou cestu do Gruzie.
Ta cesta trvala 36 hodin. Tři dny jsem nespal. Na hranici bylo asi dva tisíce aut. Já, moje kolegyně a její přítel jsme šli zhruba 15 kilometrů pěšky horami podél kolon aut. V autech byly celé rodiny s dětmi. Auta byla narvaná věcmi, včetně domácích mazlíčků. Někteří se také rozhodli jít pěšky, často s dětmi kolem krku.
Jak vypadaly kontroly na hranicích?
Kontroly byly dvě: jedna na ruské straně hranice a druhá na gruzínské straně. Ten ruský checkpoint nejde přejít pěšky, tam musí člověk být v autě nebo na kole. Ve městě Kavkaz na gruzínsko-ruské hranici byl obrovský byznys s koly, a když jsme tamtudy jeli, tak byla všechna vybraná Rusy, kteří ze země utíkají.
Nikdo se nás na nic neptal, ale kontrolovali naše dokumenty a zadávali naše jména do nějaké databáze. Jsem si téměř stoprocentně jistý tím, že kontrolovali, jestli nejsme na seznamu mobilizovaných, protože to dělali jen u mladých mužů.
A vy na tom seznamu jste?
Ne, to bych nepřešel hranici. Já jsem v kategorii B a momentálně už v některých regionech mobilizují lidi i z této kategorie, ale když jsem utíkal, tak tomu tak ještě nebylo. Jinak by mě poslali zpět. V našem autě bylo deset lidí a jeden muž, mohlo mu být tak 20, na tom seznamu byl. Poslali ho zpátky. Dali jsme mu nějaké peníze, protože nic neměl. Nyní se schovává u přátel. Víc o něm nevím.
Popište mi, jak přesně to vypadalo na hraniční kontrole.
Naše auto muselo zajet do speciální budovy, kde nás všechny zkontrolovali. Museli jsme vystoupit z auta a zhruba hodinu tam čekat. Všechny nás překvapilo, že nám nikdo nekontroloval tašky. Vzali nám pasy a dlouho nám zkoumali obličeje. Pak jsme dostali razítka a mohli jsme jít dál.
Prošli jsme neutrální zónou, to jsou asi čtyři kilometry silnice v horách. Pak jsme přišli k hranici s Gruzií. Tam jsme žádné problémy neměli.
V jakou chvíli jste se rozhodl Rusko opustit?
Chtěl jsem odjet už od té doby, co začala válka, ale moje rodina na to nebyla připravená. Poté, co Putin ohlásil mobilizaci, mi moje žena řekla, ať jedu co nejrychleji. Moje žena a děti jsou stále v Rusku. Chybí mi. Každý noc si voláme a čtu jim pohádky na dobrou noc. Doufám, že se ke mně připojí v dalších pár měsících.
„Chtěl jsem odjet už od té doby, co začala válka, ale moje rodina na to nebyla připravená.“
Alexej (Novinář)
Jak to vypadalo v Rusku, než jste odjížděl?
Nevěřím tomu, že tam bude nějaká revoluce. Na jedné straně máte nás, kteří bojují proti Putinovi, ale na druhé straně máte čtyři miliony vojáků v záloze, kteří jsou připraveni vyjít do ulic a utišit jakýkoliv protest.
Jak ovlivnilo vyhlášení mobilizace obyčejné lidi? Jak moc podporují Putina a invazi?
Je hodně lidí, které politika nezajímá. Říkají, že chtějí žít své životy, Putin je jejich král a nechtějí mít s válkou nic společného. To byla nevyřčená smlouva autorit a mnoha obyčejných lidí: pokud nebudete namítat, nic vám neuděláme. Teď se ale všechno mění, protože válka přišla i do domácností lidí, kteří Putina podporují. Myslím, že mnoho z nich teď Putina nenávidí, protože odvedl jejich bratry, syny, bratrance a vnuky do války bez jakékoliv průpravy.
„Státní autority a policie pořád slouží Putinovi. Až se tohle změní, tak nastane revoluce.“
Alexej (novinář)
Na jaře byla válka pro většinu Rusů něco tak moc vzdáleného, že si to nedokázali představit. Byla to jakási koloniální válka, ale teď se stala osobní tragédií pro mnoho z nich. Lidé se ptají, proč musí válčit za nějaké iluzorní vítězství, autority, kterým na lidech nezáleží.
A jaké to bude mít dopady? Půjdou lidé do ulic a budou tohle říkat nahlas?
Ne, bude to trvat ještě dlouho. Teď tam nejsou podmínky pro větší protesty. Státní autority a policie pořád slouží Putinovi. Až se tohle změní, tak nastane revoluce.
A co ještě se musí stát? Co se musí změnit, aby ruská policie vypověděla Putinovi službu?
Nevím, co ještě se musí zlomit. Nevím, co se musí stát, aby FSB (ruská kontrarozvědka – pozn. red.), tedy současná verze KGB, vypověděla službu Putinovi. Ubližují lidem, mučí a znásilňují politické vězně.
Jak můžete vy jako novinář nadále pracovat?
Můžu pracovat odsud z Tbilisi, které se stalo hlavním městem pro ruské novináře. Mám tu kolegy, přátele... Je tu fakt hodně lidí z Ruska a některým lidem to možná začíná vadit. To usuzuji z toho, že se na ulicích objevují nápisy jako „Fu** Russians“ a jiné drobné známky nenávisti. Například když jsem tu sháněl bydlení, tak mě několik majitelů odmítlo s tím, že se mám vrátit do Ruska a říct Putinovi, že s válkou nesouhlasím. Tomu jsem se musel smát.
„Je tu porozumění mezi Bělorusy, Ukrajinci a Rusy, pochopení toho, že doma není bezpečno. “
Alexej (Novinář)
Kromě toho se tu cítím vítán, rozhodně víc než v Rusku. V hospodách potkávám Ukrajince a Bělorusy, kteří sem taky utekli. Je tu jakési kolektivní pochopení nebo snaha o pochopení situace každého z nás. Samozřejmě situace v Rusku je nesrovnatelná s tím, co se děje na Ukrajině. I přesto je tu porozumění mezi Bělorusy, Ukrajinci a Rusy, pochopení toho, že doma není bezpečno.
Mluvil jsem s jedním barmanem z okupovaného Chersonu, jeho žena tu také pracuje. Povídali jsme si asi dvě hodiny. Říkali mi o svých životech a já jím říkal o tom svém. Bylo to moc milé, takové normální.
Je něco, co by měli lidé v Evropě vědět?
Že většina lidí v Rusku s válkou nesouhlasí, někteří jsou však donuceni na ní participovat. Je to lidská tragédie.
