Bolest jménem islamisté. Čeká bombardovanou Ghútu stejný osud jako Aleppo?
„Asadův režim vyhrává a dnes už si jen málokdo myslí, že válku nepřežije,“ komentuje aktuální rozložení sil na syrském bojišti bezpečnostní analytik Tomáš Kaválek. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz nastiňuje budoucnost v krvi topené východní Ghúty i ambice Íránu a popisuje, co může za nedostatek spolehlivých zpráv nejen z Afrínu. Proč se vyplatí sledovat stopy Asadova elitního generála?
V Sýrii se odehrává malá světová válka, řekla minulý týden pro Český rozhlas Plus novinářka Markéta Kutilová. A co válka občanská? Můžeme o ní mluvit i dnes, po sedmi letech bojů a zapojení tolika sil zvenčí?
Termín „občanská válka“ je pořád namístě, pořád je to vnitrostátní konflikt. Pravda, velice silně transnacionalizovaný. Vládní režim, ozbrojená sunnitská opozice nebo Kurdové na severu Sýrie, ti všichni mají své zahraniční partnery a sponzory, ať už globální hráče jako Rusko a Amerika, nebo hráče regionální - Turecko, Saúdskou Arábii a další země Perského zálivu. Ano, argumentuje se, že nebýt této zahraniční podpory, nevlekla by se válka tak dlouho, protože místním aktérům by došly finanční i lidské zdroje. Ale to je velké kdyby.
Co otázka aktuálního rozložení sil? Je z něj jasně patrné, kdo s kým a kdo má teď navrch?
Těch zahraničních aktérů je v Sýrii skutečně hodně, což situaci dost znepřehledňuje. Na straně režimu Bašára Asada stojí vydatná podpora Ruska včetně přímé přítomnosti a vzdušné podpory - připomínám, že to není žádná nová věc, Sýrie je pro Rusy dlouhodobý klíčový spojenec na Blízkém východě a byli tam už před válkou. Do toho vstupují ještě ruští kontraktoři, soukromé vojenské společnosti. Jejich bojovníci se nedávno dostali do konfliktu s Američany, když se pokusili překročit dohodnutou linii v oblasti Dajr az-Zauru a zaútočili na jednotky podporované USA.
Zásadním spojencem režimu je také Írán: v Sýrii bojují jak jeho revoluční gardy, tak jednotky Íránem podporovaného libanonského Hizballáhu. A kromě Ruska a Íránu válčí na straně Asadovy vlády myriáda dalších aktérů. Primárně šíitské milice, Palestinci, Afghánci nebo Iráčané.
Občanská válka v Sýrii přerostla v mezinárodní konflikt. Konec je v nedohlednu
Číst článek
Na straně opozice, ozbrojené a vlastně i politické, je to ještě roztříštěnější. Skoro každý stát z regionu, který se v syrské válce angažuje, Turecko, Saúdská Arábie nebo třeba Katar, měl své ozbrojené skupiny, které finančně nebo materiálně sponzoroval. Do toho všeho jsou tu Kurdové podporovaní Američany, kteří pomáhali i dalším skupinám rebelů, převážně těm umírněnějším - povstalci podporovaní Tureckem a zeměmi Perského zálivu jsou většinou poměrně nepokrytí islamisté.
Rozložení sil se postupně vyvíjelo; jsou tu státy, které to nechci úplně říct vzdaly, ale neinvestují do podpory svých spojenců tolik prostředků a energie. Což je také jeden z důvodů, proč teď při pohledu na syrské bojiště vidíme, že vojensky Asadův režim vyhrává. Dnes si už jen málokdo myslí, že vládní režim - a spolu s ním Bašár Asad - nepřežije.
Zmínil jste smrt ruských kontraktorů v Dajr az-Zauru. Další nedávno medializovaný incident se odehrál na druhé straně země a vystupovaly v něm izraelské stíhačky, které zaútočily v západní Sýrii. Co v syrské válce sledují Izraelci?
Izrael dlouhodobě chce klid na hranici se Sýrií, zabránit tomu, aby ohrozila izraelské území. A to se mu víceméně dařilo. S obavami však sleduje snahu Íránu, který by si rád rozmístil stálé vojenské základny západně od Damašku - čili právě v oblasti směrem ke Golanským výšinám. Izrael to chápe jako velkou bezpečnostní hrozbu. Výsledkem jsou incidenty jako ten, který jste připomněla, kdy Íránci vyslali dron na území Izraele a ten odpověděl odvetným bombardováním jak režimních, ale také přímo íránských cílů.
Je to problematická situace, ale nemůžeme ji posuzovat jen prizmatem Sýrie. Znepokojivé je i dění v souvislosti s Libanonem, kde se také debatuje o tom, zda tamní napětí nemůže přerůst do další libanonské války. Nicméně já jsem přesvědčen, že nikdo z aktérů - Izrael, Írán nebo Hizballáh - o eskalaci nestojí. Že je to v té nynější nepřehledné situaci jakési malování červených linií a testování, co protivník skousne, a co už ne.
A když se s tím zájmem o eskalaci vrátíme zpátky do Sýrie? Uplynulé týdny byly mimořádně krvavé, pozornost se upírá na východní Ghútu, bojuje se v Afrínu… Kde je situace nejkritičtější, ať už teď, nebo s ohledem na možné nebezpečí do budoucna?
Myslím si, že v této fázi konfliktu je celkem užitečné uvažovat o těch jednotlivých bojištích trochu izolovaně. Když začneme jižní provincií Dará, tak tam je poměrně klid - po dohodě mezi opozicí a režimem, předávkách území a evakuacích obyvatelstva i bojovníků. Klíčovou roli tu přitom sehrálo Jordánsko spolu se Spojenými státy.
Což neplatí v Idlíbu. I tam je teď relativní klid zbraní, ale vychází to z rozhovorů a následné dohody mezi Ruskem, Tureckem, Íránem a režimem v Astaně. V září tam stanovili geografickou linii, přes kterou by režim a pochopitelně ani Rusko neměly přejít. Je pravda, že letos v lednu a ještě na začátku února se v Idlíbu dost intenzivně bojovalo a režimu se podařilo obsadit důležité oblasti, především leteckou základnu Abú Duhur. A ano, můžeme to chápat jako eskalaci. Ale na druhou stranu je z průběhu operací patrné, že astanská dohoda pořád platí. Režimní jednotky totiž nešly, ani za podpory Ruska, za tu stanovenou geografickou linii.
Idlíb tak dokládá zájem Ruska - a pochopitelně také Turecka - udržet astanský proces při životě. Rusko chce, aby byl kredibilní, protože ho řídí ruská diplomacie, která tak může ovlivňovat účastníky a to, jaká opozice bude a nebude přítomná. Což znamená větší šanci ovlivnit výsledek a formu politické dohody.
Natruc USA? Turecko přejmenovalo ulici americké ambasády podle své ofenzivy proti Kurdům
Číst článek
Hraje Rusko roli i v severním Afrínu, na který od ledna útočí turecká armáda?
Turecká operace v Afrínu nese název Olivová ratolest, což je podařený eufemismus. Každopádně kromě toho znamená dost zajímavý posun. Je totiž iluzorní myslet si, že Turecko jedná bez souhlasu a vědomí Ruska. Rusko s útokem muselo nutně souhlasit, protože v dané oblasti ovládalo vzdušný prostor, a navíc z Afrínu stáhlo svoje jednotky.
Tudíž hezká ilustrace, jak se v syrské válce přelévají aliance. Když se podíváme na vztahy syrských Kurdů - přesněji území pod správou strany PYD a ozbrojených složek YPG - a režimu Bašára Asada, tak vidíme racionální vztah jakési vzájemné tolerance a občanské spolupráce.
Objevily se zprávy, že Kurdové do oblasti pozvali provládní jednotky, aby jim proti Turkům pomohly…
Kurdové od začátku turecké ofenzivy volali po tom, aby prorežimní jednotky přišly a bránily suverenitu a územní integritu Sýrie. To by zamíchalo kartami - minimálně by Turecko muselo brát větší ohledy, protože Rusko samozřejmě nechce, aby Turci Bašára Asada nějak výrazně ostřelovali. Nicméně režim zřejmě poněkud váhal, soustředil v tu dobu síly jinde, viz Idlíb.
Ano, dohoda se údajně uzavřela, ale s jistotou to nevíme. V Afrínu totiž nejsou žádní novináři, respektive žádné nezávislé zdroje. Platí, že od Asadova režimu nelze čekat žádnou velkou objektivitu, nicméně stejně tak i Kurdové kontrolují zprávy, které z jejich území přicházejí, a nepouštějí tam jiné novináře než ty svoje. Takže sice máme zprávy o provládních milicích, jenže není jasné, kde všude působí. Jestli vůbec. A pokud ano, tak jestli jde o symbolický počet nebo citelnější bojovou sílu. Každopádně intenzivní přímé střety mezi tureckými a prorežimními jednotkami zatím nebyly ze spolehlivých zdrojů hlášeny.
Spolehlivé zdroje, to je další neznámá syrské války. V posledních dnech ve zpravodajství ze Sýrie převládá opozicí držená východní Ghúta. Ta je pod palbou provládních sil a za minulý týden tam podle Lékařů bez hranic (MSF) zemřelo nejméně 520 lidí. Přičemž čísla pocházejí jen z devíti zdravotnických zařízení v oblasti, které s MSF spolupracují, takže skutečná bilance bude ještě vyšší. Jenže východní Ghútu ovládají islamisté – neznamená to, že spolu s ní ovládají i zprávy? Jak tedy pracovat s informacemi, které z Ghúty odcházejí?
Z toho, co víme, je jasné jedno: režim za zjevné podpory Ruska volí obdobnou strategii jako v případě Aleppa. To znamená naprosto nevybíravě bombardovat civilní cíle a způsobit tolik civilních obětí, že to opoziční skupiny nakonec donutí k dohodě, případně odchodu. To se režimu povedlo právě v Aleppu, a nejen tam.
Příměří v syrské Ghútě nevydrželo ani pět hodin. Rusko obvinilo povstalce, že zaútočili na koridory
Číst článek
Takže jeho strategie se opakuje. A když se podíváme na ozbrojené skupiny, které Ghútu ovládají? Haját Tahrír aš-Šám, Ahrar aš-Šám, Džajš al-Islám… Je jasné, že máme před očima radikální islamistické skupiny. Dříve si mohly říkat Džabhat an-Nusra a hlásit se k Al-Káidě, pak změnily název, jednotlivé koalice a poupravily rétoriku, aby se víc obracela dovnitř Sýrie. Ale faktem zůstává, že jsou to pořád islamisté.
A problém je, že na tyto radikální skupiny se mezinárodní dohody o deeskalaci nevztahují. Proti nim by naopak měli bojovat všichni. Jenže stačí pohled třeba do Idlíbu, kde má Tahrír aš-Šám velmi silnou pozici a Turci tam s nimi spolupracují a navzájem na sebe neútočí. Turecko nemá zájem rozpoutat konflikt s tak silným aktérem, protože by tím oslabilo pozici dalších skupin, což by vedlo k dalším rozkolům. Takže tu místo deklarovaného boje s islamisty máme tichou toleranci.
Ghúta je velká tragédie, obrovský počet civilních obětí. Ale je otázka, jestli to vyústí v podobný scénář jako v Aleppu. Klidně se může stát, že se režim boje rozhodne ze dne na den deeskalovat a soustředit se na jiné bojiště - nakonec jsme to viděli v posledních měsících hned několikrát.
Mimochodem, v tomhle ohledu je dost zajímavé sledovat, kde se zrovna nachází velitel elitních jednotek syrské armády, takzvaných Tiger Forces. Platí totiž, že na místo, kde generál Suhejl Hasan zrovna působí, se režim a jeho spojenci soustředí nejvíc. V jednu chvíli byl na východě Sýrie v oblasti Abú Kamálu, pak se přesunul do Idlíbu a teď je zřejmě právě v oblasti Ghúty. Nebo to alespoň sám tvrdí – on se svým pohybem moc netají, je hodně aktivní online.
A která oblast sehraje podle vás zásadní roli v nadcházejících týdnech?
Určitě bych se díval na Afrín: vývoj tamní situace, případně její deeskalace, bude důležitým indikátorem toho, jaké dohody a jednání se odehrávají mezi režimem, Tureckem a Ruskem, případně Íránem.
Když už mluvím o Íránu, sledoval bych zároveň i Idlíb. Protože zatímco Rusko ukázalo, že na dodržování astanské dohody s Tureckem má skutečný zájem, od Íránu přicházejí jiné náznaky. Objevují se totiž zprávy, že íránské jednotky, které v oblasti podél linie také operují, ostřelovaly turecké pozice, a kdyby tyhle incidenty přerostly v něco většího, ukázalo by to, že Írán z Astany zase tak nadšený není.
V případě Ghúty je pak nutné soustředit se na intenzitu konfliktu a případná jednání o evakuaci oblasti.
KDO JE TOMÁŠ KAVÁLEK?
Analytik pro oblast Blízkého východu a severní Afriky výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), působí také na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Specializuje se na analýzu ozbrojených konfliktů na Blízkém východě, kurdskou blízkovýchodní otázku či islámský radikalismus.
