‚Kdo dodržuje zákony, ničeho nedosáhne.‘ Na pobřeží Tuniska mají turisty, ve vnitrozemí úpadek
Před týdnem svěřili Tunisané v referendu do rukou prezidenta republiky rozsáhlou moc. Podle kritiků se z něj stane neomezený vládce. Mnozí ale věří, že je to jediná cesta ven z politického chaosu a ekonomického úpadku. V tuniském vnitrozemí je situace výrazně horší než na turistickém pobřeží nebo v hlavním městě. Z vládou zapomenutých oblastí proudí do Evropy nelegální migranti a k teroristickým organizacím noví bojovníci.
„Nejúspěšnějšími projekty tady v Gasrínu jsou kavárny a restaurace. A víte proč?,“ ptá se mě místní aktivista Muhammad Táhir. Napadá mě jen nepravděpodobná možnost, totiž že množství kaváren a restaurací svědčí o blahobytu zdejšího obyvatelstva, které si může podniky dopřát.
„My se tady v Gasrínu všichni živíme pašeráctvím. A pašeráci pracují jedině v noci. Takže přes den pak nemají co na práci a vysedávají v kavárnách.“
V noci práce, ve dne espreso
Stojíme s Muhammadem v centru stotisícového města, které působí spíš jako městečko na divokém americkém Západě, a je to skutečně do očí bijící: je po desáté dopoledne, tedy i v Tunisku uprostřed pracovní doby, a pouliční kavárny v Gasrínu jsou zaplněné do posledního místečka. Jsou to všechno muži, kteří půl dne popíjejí jedno espreso, sledují pouliční dění, nebo spolu něco řeší.
„Osmdesát kilometrů odtud je hranice s Alžírskem. A o něco dál na druhou stranu zase hranice s Libyí. Pašuje se všechno, jsou tu velké pašerácké gangy a je to rychlý výdělek. A to mladí chtějí, protože tady je nikdo nezaměstná,“ vysvětluje Muhammad.
23:39
Nová ústava po vzoru ‚středověkého chalífy‘? Tuniskému prezidentovi dává neomezené pravomoci
Číst článek
12 let stará naděje
Nedaleko odtud, v jiném vnitrozemském městě Sídí Búzíd, vzniklo před 12 lety arabské jaro. Zoufalé životní podmínky dohnaly k sebevraždě upálením se mladého pouličního prodavače Muhammada Búazízího. A o dva týdny později, začátkem ledna 2011, se pokusil jiný zoufalec, Hosní Kalíja, upálit i tady, v Gasrínu.
„Od doby těchto obětí a následné jasmínové revoluce se tady, v Gasrínu, nic nezměnilo. Tedy vlastně změnilo: životní podmínky se tu výrazně zhoršily. Během revoluce mladí požadovali pracovní uplatnění, zlepšení života. A stal se pravý opak,“ popisuje mi situaci v Gasrínu zdejší obyvatelka Marwa Sálihíjová.
„Stát nechal tuhle oblast a její obyvatele úplně na holičkách, úplně se odtud stáhl. Přitom Gasrín má ve své populaci nejvyšší podíl vysokoškoláků v rámci celého Tuniska,“ říká Sálihíjová.
Lidé z vysokoškolským diplomem jsou prý rádi, když odtud můžou jezdit na práci s lopatou do dvě hodiny vzdálené přímořské Súsy.
25:49
Na Arabské jaro se na Blízkém východě zapomnělo. Evropa ale zavírat oči nemůže, říká zpravodaj
Číst článek
„Oficiálně je míra nezaměstnanosti mezi vysokoškoláky v Gasrínu 38 procent. Skutečnost je ale mnohem horší,“ vysvětluje Muhammad a dodává, že žádnou podporu v nezaměstnanosti od vlády nemají. Pokud se jim poštěstí a práci seženou, pracují za plat v přepočtu asi osm tisíc korun měsíčně.
„Pašování je proto pro místní dobrou možností. A vláda nad tím přivírá oči, aby se o lidi nemusela starat. Chce všechno nechat, jak to je, ono se to vyřeší samo,“ zlobí se Muhammad.
Muhammada Táhira se ptám, jak s tím vším souvisí vysoké počty mladých mužů, které v Gasrínu v minulosti naverbovaly teroristické organizace, jako je Islámský stát:
„Náklonnost k teroristickým organizacím je částečně reakcí na zdejší situaci. Kdo dodržuje zákony, ničeho nedosáhne. Lepší je proto vydat se cestou nezákonnou. Vláda tu stala nepřítelem občana. A platí to i obráceně. V Gasrínu se proto může přihodit cokoliv.“
V téhle části Tuniska má člověk pocit, že se jí žádné politické změny nemůžou nijak dotknout. Na změny k lepšímu už zdejší lidé čekají dvanáct let.
